Čas

PF 2004

Pádí Čas, nestárnoucí, bujný oř.
Sedm má otěží, tisíc očí,
na jeho vůz stoupají moudří věštci,
jeho kola jsou veškery světy.

Se sedmi koly jede,
sedm má nábojů kolo,
nesmrtelnost jest jeho osa.
Všechny tvory zde objímaje v sobě
jede Čas, první z bohů.

Plná číš je postavena na něm.
V různých podobách ji vidíme:
jeť obrácena ke všem tvorům zde.
Časem ji nazývají v nejvyšším nebi.

Čas přivedl tvory,
Čas tvory obstoupil.
Jsa otcem, stal se jich synem.
Nad něj není větší moci.

Čas zplodil ono nebe,
zplodil i tuto zem.
Čas uvedl vše do pohybu,
jím se děje, co jest a bude.

Čas stvořil zem,
v Čase žhne slunce,
v Čase vidí oko,
v Čase je vše, co ve světě vzniklo.

V Čase je mysl, v Čase je dech,
v Čase spočívá osobnost člověka.
Všichni tvorové tady
se radují z jeho příchodu.

V Čase je tvůrčí vznícení,
v Čase je, co nejvyšším zvem,
v Čase je Brahma,
Čas je pánem všeho:
Pán tvorů jest jeho syn.

Vesmír byl Časem uveden v pohyb,
jím vznikl, na něm spočívá.
Čas je Brahma,
jako Brahma nese Nejvyššího.

Čas stvořil tvory,
dříve stvořiv Pána tvorů.
Z Času vznikl Kašjapah
sám ze sebe zrozený a tvůrčí síla.

Védské hymny, Praha, 1994, reprint původního vydání 1947, ze sanskrtu přeložil Oldřich Friš.

Dávná civilizace v údolí Indu

Ve třetím tisíciletí př.n.l. vznikly čtyři velké civilizace, v Egyptě, v Mezopotámii, v Indii a v Číně.

Civilizace v údolí Indu, jinak protoindická civilizace, případně harappská kultura je jednou z nich, a to územně nejrozsáhlejší. Její dvě největší městská centra, Mohendžo daro a Harappa jsou od sebe vzdálena 650 kilometrů. Města jsou stavěna podle urbanistického plánu, v blocích se širokými dlážděnými ulicemi s kanalizací, ulice se protínají v pravém úhlu, bloky jsou děleny na menší části a jsou složeny z několikaposchoďových domů stavěných z pálených cihel, většina domů má koupelnu a záchod ! Městu vévodí citadela s bazénem, zřejmě rituální lázní podobnou těm, které jsou v okolí hinduistických chrámů dodnes. Je zřejmé, že se obyvatelstvo živilo rozvinutým zemědělstvím, největší prostorou v citadele byla odvětrávaná sýpka na obilí. Harappská kultura používala písmo, které ale zatím nebylo rozluštěno. Značky písma jsou uchovány hlavně na zvláštních pečetidlech, velice umně zdobených hlavně zvířaty, ale také se na nich vyskytuje postava tzv. protoŠivy, pozdějšího důležitého boha hinduistického pantheonu. O etnické příslušnosti obyvatel se spekuluje, nejvíc přívrženců má teorie o jejich drávidském původu. Civilizace udržovala obchodní styky se sumerskou oblastí, ale vyvíjela se samostatně, dokonce se zdá, že nepřijímala ani cizí technologické vymoženosti. Není jisté, jestli v druhé polovině druhého tisíciletí př.n.l. už upadala, když byla dobyta arijskými nomády. Každopádně při střetu obou kultur byla zemědělská kultura zranitelnější, i když byla počtem obyvatel jistě v převaze. Některé ohlasy jsou zachyceny v nejstarší vrstvě Rgvédu, líčení boje hlavního arijského boha Indry s démonem sucha Vrtrou, který věznil vody, popisuje zřejmě ničení přehrad nomádskými pastevci, kteří jejich funkci pro zemědělství nemohli chápat. Arjové sice zvítězili, ale mnoho z původních představ přejali. V té době má zřejmě svůj původ i jóga, pravděpodobně i tantrické rituály.

Nebudu se tady dál rozepisovat. Máte možnost se podívat na stránku o Harappě a její kultuře. Doporučuji Vám prohlédnutí i přečtení, i když je těch informací hodně. Myslím si, že to bude přinejmenším stejně zajímavé, možná zajímavější než silvestrovské pořady. Tak dobrou zábavu vám všem přeju a těším se na shledanou v příštím roce.

Náboženská příslušnost obyvatel podle sčítání lidu

Pokračování Průvodce, tentokrát úvaha nad výsledky sčítání lidu v roce 1991 a 2001

Celý článek

Cesta do Indie

Tak jsem se dívala, co bych tak na netu o protoindické kultuře našla. A našla jsem pěkný cestopis o Indii s fotografiemi, mapkami i povídáním o náboženství a kultuře. Takže přidávám odkaz

http://www.sweb.cz/indiecesta/

Další rubrika - náboženství Indie

Tak mám za sebou Štědrý den, kdy se mi podařilo nadělit si horečnaté onemocnění horních cest dýchacích, takže jsem strávila svátky v posteli. Včera jsme absolvovali maminčin pohřeb.

Vracím se tedy po krátké přestávce k psaní a podle předcházející domluvy a dlouhodobé předpovědi teď chci udělat časově i místně velký skok a na nějakou dobu se odstěhovat alespoň v myšlenkách do Indie. K tomu si zřizuji další rubriku náboženství Indie. Budu se snažit zabývat jimi v historických souvislostech. jsou ovšem složitým komplexem náboženských představ. Dnešní hinduismus je největším národním náboženským systémem, který vyznává asi 14% světové populace. Historický vývoj jeho představ byl mimořádně komlikovaný, takže netvoří ucelený systém, ale spíš široce národně sdílené myšlenky, postoje a kulturní tradice. Budeme se jím zabývat od protoindické kultury povodí Indu až po současné směry, z nichž Haré Kršna je i v naší rebublice uznaným náboženským společenstvím.

Kromě hinduismu je třeba v této rubrice se zabývat také džinismem (0,1%) a sikhismem (0,4%), které budou zařazeny do historických souvislostí podle doby svého vzniku. Patří sem i vznik buddhismu, budu se jím zabývat podle chronologického pořadí, ale vzhledem k jeho celosvětovému významu a rozšíření (6%) má vlastní rubriku, kam budou příspěvky zařazeny. Kvůli chronologickému probírání bude potřeba občas přejít dál na východ k náboženstvím Číny (6,4%), konfuciánství, taoismu a Japonska, šintoismu, které už svoji rubriku také mají.

Vzhledem k přípravám na zkoušky si ale vyhrazuji právo občas z probírané látky uhnout a zařadit něco jiného aktuálně studovaného, případně něco, co by vás speciálně zajímalo a napsali byste si o to. Také všem dlužím další příspěvky do Průvodce, vím o tom, a dnešní nedělí se k němu s týdenní periodicitou míním vrátit. Doufám, že vám v tom všem nezpůsobím příliš velký zmatek, dotazy a komentáře uvítám.

Matlovič René: Geografia relígií, Prešov, 2001

Adventní píseň z roku 1420

Hezké Vánoce všem.

Navštiv nás, Kriste žádoucí, Pane světa všemohoucí, dej nám se v srdci poznati, bez hrůzy tebe čekati.

Kult Marie v pozdní antice

Ikonografická shoda, Isis s Horem – Marie s Ježíšem Byla jsem na konzultaci na fakultě a nad pracovním stolem mé vyučující bylo několik obrázků ženy s dítětem. Bez bližšího vysvětlení se nedalo poznat, která z uvedených dvojic na kterém obrázku je.

Rozvoj kultu ženského božstva vycházel z lidového prostředí pozdně helenistického synkretismu, kde ženské spasitelské postavy převládaly. Kultem, který byl rozšířen v celé helenistické oblasti, byla Isidina mysteria, Isis byla zárukou  kosmického řádu i lidského mikrokosmu.

Křesťanství, které se ve svých počátcích skládalo z mnoha různých myšlenkových proudů, přece bylo nejvíce ovlivněno spíše patriarchální židovskou tradicí a jeho vykupitelský mýtus je založen na mužské postavě. Ale už v polovině druhého století vzniklo apokryfní Protoevangelium Jakubovo, které obsahuje hlavní témata mariánské legendy. Je vyjádřením hlavně lidové víry o panenské matce Boha Spasitele. Základní formulace mariánských dogmat byly sice přijaty mnohem později, ale patří k těmto starším tradicím sahajícím až do 2.století.

Postupně byla Marie ztotožněna s velkými bohyněmi helénistického světa a získala i jejich tituly, jako je královna nebes v "kosmickém" oblečení. Tady mohu uvést souvislost Apuleiova románu Zlatý osel a 12.kapitolu Zjevení Janova. které obě shodně líčí nebeskou postavu královny. Je také zajímavá křesťanská interpretace Vergiliovy 4.eklogy z roku 40 př.n.l., ve které předpovídá návrat "Zlatého věku". Nový věk bude podle básně zahájen narozením  dítěte z panny.

V rámci christologických sporů po uznání křesťanství v roce 313 se široce diskutovalo také o termínu Matka Boží. Spor se tehdy vedl primárně o božství a lidství Kristovo, tedy o to, jestli Marie byla matkou Ježíše Krista, tedy člověka, nebo Boha. Spor mezi označením Marie jako Christotokos a Theotokos vyřešil nakonec koncil v Efezu v roce 431 přikloněním se k termínu Bohorodička. Od té doby se mariologie stala součástí teologie.

Doležalová Iva: Vznik kultu Marie v kontextu pozdního starověku in Religio 4/1996/2

Chanuka

V probíhajícím předvánočním šílenství jste možná ani nezaznamenali, že právě probíhá i židovský svátek světel chanuka.

Osmidenní chanuka začíná 25.kislevu a trvá do 2.tevetu. Letos začala minulý pátek, 19.prosince našeho počítání času.

Chanuka připomíná znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po vítězném povstání Judy Makabejského proti Antiochovi IV, který chrám znesvětil tím, že do něho nechal postavit modlu a v chrámovém okrsku nechal pobíhat prasata. Válku Makabejských proti Antiochovi v 2.století př.n.l. popisuje první a druhá kniha Makabejská, která je součástí starozákonních apokryfů.

Zvyky chanuky jsou odvozeny ze zázraku, který se při znovuzasvěcování chrámu stal. Pro vysvěcení byl potřeba košer olej, kterého bylo málo. Zázračně však vydržel celých osm dní. Používá se proto zvláštní chanukový svícen s osmi svícemi a jednou svící, které se říká šamaš "pomocník". Tou se každý den svátku zapaluje zprava doleva další svíce. Zapalování světel vždy doprovází recitace požehnání. Celou dobu, kdy světla planou, všechna práce odpočívá a lidé se mají vyhýbat sporům. Osm dnů chanuky je spojených s radostnou náladou a velkou družností. Domácí oslavu provázejí písně a hry, lidé si dávají dárky, nejvíc jich ovšem dostávají děti. Také se podává speciální pečivo.

Kirste R., Schultze H., Tworuschka U.: Svátky světových náboženství, Praha, 2002

Knihy

Včerejší příspěvek a Ozzyho komentář k němu mě inspiroval k prohlídce nejnovějších přírůstků knihovny. Možná se vám taky některé knihy budou líbit. Jsou to všechno knihy, které nemohu prezentovat na knihovnici, protože je považuji za docela odborné. Jsou taky docela dost drahé, protože vycházejí v malém nákladu.

Werner Karel: Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko, Masarykova univerzita, Brno, 2002
Edice religionistika, 712 stran, cena 350 Kč.
Kniha se zabývá pěti velkými náboženskými systémy Asie – hinduismem, Buddhismem, konfucianismem, taoismem a šintoismem. Přibližuje jejich historické pozadí a vývoj a podává výklad jejich nauk. Ve všech případech se věnuje i šíření do jiných oblastí a modifikacím pod místním vlivem. Pojednává i o menšinových náboženstvích jako je džinismus a sikhismus, pozornost je věnována i importovaným náboženských systémům, islámu a křesťanství. Kniha tak podává komplexní obraz, vzhledem k šíři problematiky je to hlavně základní informace.

Schubert Kurt: Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Vyšehrad, Praha, 2003
Edice Světová náboženství, 152 stran, cena 188 Kč
Kniha zasazuje Ježíšův příběh do rámce židovské apokalyptické a rabínské literatury. Musím říct, že to je úolně objevný pohled, souvislosti s židovskými paralelami jsou prostě fascinující.

Schäfer Peter: Dějiny Židů v antice. Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu, Vyšehrad, Praha, 2003
Edice Historica, 264 stran, cena 258 Kč
Kniha podává politické dějiny palestinských Židů od rozpadu říše Alexandra Velkého a válek mezi diadochy až po ork 614, kdy byl Jeruzalém dobyt Peršany. Nejzajímavější a nejpodrobnější část se věnuje politické situaci od 1.století př.n.l. až do konce 2.židovského povstání v roce 135 n.l. Kniha zajímavě koriguje starší představy o židovstvu té doby, ukazuje na vnitří třenice a zatím poněkud nedoceněný vliv helenizace uvnitř židovství.

Stehlík Ondřej: Ugaritské náboženské texty. Kanaanské mýty, legendy, žalmy, liturgie, věštby a zaříkávání pozdní doby bronzové, Vyšehrad, Praha, 2003
Edice Světová náboženství, 392 stran, cena 448 Kč.
Monografie o textech ze syrského Ugaritu, se zasvěceným podrobným úvodem a rozsáhlým komentovaným překladem původních textů

Bednaříková Jarmila: Stěhování národů, Vyšehrad, Praha, 2003
Edice Historica, 416 stran, cena 368 Kč
Práce pojednává o epoše stěhování národů, od počátku v 3.století n.l., kdy zesílil tlak germánských kmenů na římskou říši, přes pohyb způsobený Huny na konci 4.století a následující dramatické a nepřehledné děje až do konce římské říše v roce 476. Pojednává o postupné christianizaci germánských kmenů a sleduje jejich osudy, vytváření státních celků, vzájemné souvislosti až do 8.století. Je to docela napínavé čtení, spousta nových informací. O tomto období se moc často neučí.

Assmann Jan: smrt jako fenomén kulturní teorie. Obrazy smrti a zádušní kult ve starověkém Egyptě. S doprovodnou studií Thomase Macha: smrt a truchlení v kulturologické perspektivě, Vyšehrad, Praha, 2003
Edice Světová náboženství, 96 stran, cena 148 Kč
Assmann chápe problém smrtelnosti jako ústřední problém kultury a ilustruje to na pojetí smrti a posmrtného života ve starověkém Egyptě.

Lapide Pinchas, Panikkar Raimon: Míníme téhož Boha?, Vyšehrad, Praha, 2003
Edice Cesty, stran 88, cena 118 Kč
Vzrušující mezináboženský dialog mezi židovským a křesťanským profesorem.

Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II, Vyšehrad, Praha, 2003
Druhý svazek z řady Raně křesťanská literatura, 568 stran, cena 448 Kč
Kniha obsahuje v úvodu a v druhé kapitole O příbězích apoštolů fundované pojednání o tomto žánru křesťanské literatury. V dalších kapitolách pak vlastní texty v novém českém překladu z původních jazyků, řečtiny, koptštiny a latiny.

Prosecký Jiří, Hruška Blahoslav, Součková Jana. Břeňová Klára: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu, Libri, Praha, 2003
Ediční řada Mytologie, 235 stran, cena 350 Kč
Slovníková práce, která je dobrým zdrojem informací, doplněná obrázky k nejdůležitějším heslům. Obsahuje hesla z oblasti mytologie starověké Mezopotámie, Chetitů, Churritů, Elamitů a Urartejců, ze syrského Ugaritu. Podává obraz představ o původu a povaze bohů, vzniku a uspořádání světa, stvoření člověka a jeho pozemském a posmrtném údělu.

Vím, že znovu vyšly některé knihy, které mám v dřívějších vydáních, nová jsem si zatím nepořídila.

Schubert Kurt: Židovské náboženství v proměnách věků
Machovec Milan: Ježíš pro moderního člověka
Pavlincová Helena a kol: Slovník – judaismus, křesťanství a islám.
Tato encyklopedická práce vyšla před nedávnem ve značně rozšířeném a přepracovaném vydání.

Rozhodně si myslím, že všechny zmiňované knihy stojí za prostudování.

Dostala jsem poněkud zvláštní PF

Podělím se o jeho text bez komentářů.

Radujte se stále v Pánu, opakuji: radujte se! Píše svatý Pavel křesťanům ve Filipech a o dva tisíce let později budou katolíci zpívat známou píseň Můžeš mít radost ve svém srdci, každou hodinu a každý den. Samozřejmě, Kristus nás vykoupil a Ježíš je víc než všechny problémy a starosti tohoto světa. Optimismus! Křesťan je člověk, který nemá problém, říkával nám otec spirituál v semináři. Láska zahání strach a Kristus je lék na všechny smutky. Jenomže tato představa je nám nabourána z nečekané strany, od samotného Krista. V Getsemanské zahradě bychom čekali radostné odhodlání, nebo alespoň odhodlání, vždyť vítězství světla nad temnotou je už na dosah a vykoupení se neodvratně blíží. Den zvítězí nad nocí. Pro tuto chvíli přece Kristus přišel a to, co dělá, je zjevně podle Boží vůle, takže může být úplně klidný. Místo toho vidíme Krista, z něhož teče krvavý pot a slyšíme slova: Jestliže je to možné, ať mne mine tento kalich. Aby nebylo pochyb, píše Marek bez obalu: Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Pán Ježíš asi nečetl svatého Pavla nebo nevěděl. že může mít radost ve svém srdci každou hodinu a každý den. Nebo měl malou víru. Nebo je všechno ještě jinak.
(Marek Orko Vácha: Tančící skály, Cesta Brno 2003)

Novozákonní apokryfy

Budeme tedy pokračovat. Lidé se vždycky zajímají o narození a dětství zakladatele svého náboženství. V tom nejsou křesťané žádnou výjimkou. Několik příběhů o okolnostech Ježíšova narození v nekanonické podobě najdete na adrese http://www.inext.cz/astrologician/ v sekci náboženství a v ní v sekci apokryfy bible. Odkaz mi poslal Patrick Zandl – Marigoldův blog. Děkuji.
V knižní podobě jsou v knize Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I, Praha, 2001
 

Didactylův sud

Přestěhováno. Dost už ušlechtilých citů, raději něco veselejšího.

Jak asi vypadá Didactylův sud?

Bydlíme v domě, který před 80 lety postavil můj dědeček. Didactylova pracovna je provedena v suterénu v místě bývalého "ovocného sklepa". Představte si místnost asi 2,3x4x2,3m, v té kratší části je u stropu okno a jinak je skoro celá místnost od podlahy ke stropu na všech stranách vyplněna policemi s knihami. Jinak je tam jen velká pracovní plocha s počítačem a otáčivé pracovní křeslo a v něm si lebedím já. Když cokoliv potřebuju, stačí jen natáhnout ruku.  Ráda jsem se po dvou letech vrátila na toto svoje milované pracoviště, je příjemné jako dobře vyšlapané staré boty. Všichni jste srdečně vítáni, skládací křeslo pro návštěvníky i spousta zajímavého čtiva se vždycky najde. Možná i chápavý posluchač vašich starostí :o)

A po krátké přestávce zase pokračujeme od zítřka odborně a seriozně.

1Tes 5, 16-18

Věřím, že rodiče jsou znovu spolu jako byli těch skoro 70 let společného života. Není mi ještě moc do psaní, tak přidám kázání, které letos na podzim napsala má starší sestra.

Celý článek

Smrť přišel

Moji milí přátelé, dnes umřela maminka, o kterou jsem se starala. V posledních čtyřech měsících jste byli díky blogu Ponocování se Smrtěm i Vy mou oporou.

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
1K13,12-13

Vánoční dárek - čtení pro zvídavé

Tak jsem s vánoční problematikou skončila. Ale nachystala jsem pro vás čtení na vánoční prázdniny.

Objevila jsem skripta Úvod do Nového zákona a novozákonní teologie. Nečerpala jsem z nich, protože jsem o nich nevěděla, stejně jako vy se do jejich studia teprve pořádně pustím. Ale i to, co jsem si už prolistovala, mě přesvědčilo, že biblisté jakékoliv církevní příslušnosti jsou s religionisty v podstatě na jedné lodi.

Autora neznám, nebyl uveden, ale předpokládám, že skripta jsou dílem dr. Mireii Ryškové. Skládají se z následujících částí:
1. Historické pozadí novozákonní doby – 52 stran
http://www.jabok.cuni.cz/nz2.doc
2. Sociální a hospodářské poměry v římské říši a v Palestině v době pozdního židovstva a novozákonní – 22 stran
http://www.jabok.cuni.cz/nz3.doc
3. Ježíš jako historická postava – 46 stran
http://www.jabok.cuni.cz/nz4.doc
4. Proces vzniku Nového zákona – ještě nedokončeno, zatím něco přes 20 stran
http://www.jabok.cuni.cz/nz1.doc

A po prostudování si můžete zkusit, jestli byste uspěli u zkoušky z Nového zákona.
Otázky ke zkoušce:
http://www.jabok.cuni.cz/dokumenty/nztxtq.doc

P.S. Budu pokračovat zhruba tam, kde ta skripta končí, navíc mezi svátky chci dohonit poněkud zameškaného Průvodce. Ale pak se obrátím podle dlouhodobé předpovědi do východních tradic, asi od začátku příštího roku.

Pokud budete mít nějaká přání, dotazy a připomínky, napište.

Narození z panny

Milí přátelé, v rámci našeho předvánočního boření iluzí jsme dospěli do bodu, kdy bych se musela zabývat tím, že se Ježíš podle svědectví obou legend o jeho narození narodil panně. Vím, že to je přece jen kontroverzní téma a tak jsem si půjčila cizí práci. Předkládám vám tedy adventní kázání na téma narození z panny.

Přičiním jen jednu poznámku, kterou jsem tam postrádala, totiž že Duch je v hebrejštině i aramejštině femininum, tedy už z tohoto důvodu jsou židovské paralely nutně nenaturalistické.

Kázání je také skvělou ilustrací mého tvrzení, že dobrá, poctivá exegeze textu pomáhá odhalit podstatné.

Snad jen dodám literaturu, kterou jsem v pozadí kázání vnímala (ke kázání se použitá literatura nepíše, škoda)

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Pokorný Petr: Apoštolské vyznání. Výklad nejstarších křesťanských věroučných textů, Praha, 1994
Hájek Miloslav: Evangelium podle Matouše, 1.část, Praha, 1995
Vouga Francois: Dějiny raného křesťanství, Brno, 1997
Schubert Kurt: Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Praha, 2003

Texty z Nag Hammádí

Stručná infomace o obsahu textů převážně gnostické knihovny z Nag Hammádí.

Nález rukopisů
Rukopisy, označované jako rukopisy z Nag Hammádí, objevil náhodně při kopání hlíny, používané jako hnojivo, ve skulině pod velkým kamenem Muhammad Alí z rodu al-Sammán z městečka al-Qasr v prosinci roku 1945. Byly ukryty v džbánu přikrytém ozdobným talířem. Protože rodina nálezce se stíhala s klanem žijícím u naleziště vzájemně krevní mstou, nechtěl ani po letech nálezce ukázat, kde rukopisy našel. Rukopisy měla rodina poměrně dlouho u sebe, protože koptští sousedé si neuvědomovali cenu nálezu. Rukopisy jsou totiž koptskými překlady původně řeckých, převážně gnostických, textů. Později však přes siť nejrůznějších překupníků se přece dostaly do Káhiry do Koptského muzea, některé části do USA a první kodex do Jungova institutu v Curychu. Texty z tohoto kodexu byly také nejdřív vědecky zpracovány a vydány. Texty uložené v Káhiře nebyly dlouho ve své originální verzi přístupné odborníkům, ale dvě centra měla k dispozici alespoň fotokopie jejich větší části, tým v Kalifornii a v Berlíně.UNESCO vytvořilo komisi pro zpracování nálezu již v roce 1961, tato komise také pod vedením profesora Robinsona připravila k faksimilovému vydání všechny kodexy, které pak v letech 1972-1977 vyšly. Překlady a komentáře textů vycházejí ve spolehlivých kritických edicích v řadě Nag Hammadi Studies vydávané Brillovým nakladatelstvím v Leidenu v Nizozemí. Naleziště u Nag Hammádí prozkoumávaly tři po sobě jdoucí expedice, na podzim roku 1975, o rok později a třetí v zimě roku 1977/1978. Třetí expedice se zúčastnil i profesor Petr Pokorný, z jehož knihy Píseň o perle, která už v druhém vydání vyšla, svoje informace o nálezu v Nag Hammádí čerpám. Expedice určila místo nálezu. Zdokumentovala to, že rukopisy byly ukryty ve skalách záměrně. Zcela pravděpodobně je ukryli mnichové z blízkého pachomiovského kláštera před hrozícím nebezpečím. Z knihovny kláštera zřejmě pochází také dříve objevené Bodmerovy papyry, řecké rukopisy, obsahující i některé biblické knihy nebo jejich části.

Obsahy jednotlivých kodexů a stručná charakteristika jednotlivých textů
Texty jsou rozčleněny do 13 kodexů, většina kodexů obsahuje několik traktátů. Všechny mají jednu sadu do sebe vložených a ve hřbetě ohnutých listů, jen  kodex 1 je tvořen dvěma takovými sešity. Další kodexy jsou v dnešním číslování seřazeny především podle odhadu významu a stáří spisů. Nejvyšší čísla mají kodexy nejvíc poškozené. (Některé části nálezu matka nálezců spálila, protože si myslela, že rodině přinesou neštěstí.)

První kodex obsahuje pět spisů: Modlitbu apoštola Pavla, Tajnou knihu Jakubovu, Evangelium pravdy, Epištolu Reginovi a Trojdílný traktát.
Modlitba apoštola Pavla je gnostická modlitba, vyjadřující jednotu božstva a modlícího se. Tajná kniha Jakubova líčí jak Jakub a Petr byli po nanebevstoupení Ježíšově vytrženi do nebe. Evangelium pravdy je ještě jednou obsaženo ve dvanáctém kodexu. Jeho učení o Kristu je podobné církevnímu, gnostické je učení o Stvořiteli, který se nazývá Plané, to je Omyl. Epištola Reginovi se podle obsahu nazývá také Traktát o vzkříšení. Podle gnostického pojetí je vzkříšení přechodem z pozemského světa do světa duchovního a děje se v duchu. Trojdílný traktát v první části mluví o bohu a o duchovním světě pomocí záporů, druhá část o stvoření člověka a třetí o spasení lidí. Konec světa spolu s nástupem nového věku je očekáván jako doba, kdy budou překonány rozdíly mezi gnostiky a ostatními. První kodex tedy obsahuje křesťansko-gnostické texty, většinou vzniklé v průběhu druhého století.

Druhý kodex obsahuje sedm spisů: Tajnou knihu Janovu, Tomášovo evangelium, Filipovo evangelium, Podstatu archontů, traktát O původu světa, Výklad o duši a Knihu Tomáše atleta.
Tajná kniha Janova je známá už z Berlínského gnostického kodexu. V textech se vyskytuje ještě dvakrát, ve třetím a čtvrtém kodexu. Je to mimokřesťanský gnostický spis, vedle mužské vykupitelské postavy obsahuje také ženskou postavu Moudrosti pod  jménem Ennoia nebo Barbeló. Tomášovo evangelium je sbírka 114 Ježíšových výroků, z toho asi třetina je výrazně gnostických, další třetina odpovídá některým výrokům synoptických evangelií, další jsou nezávislou tradicí Ježíšových výroků a potvrzují tak existenci pramenu Q. Filipovo evangelium má také formu Ježíšových výroků, ale nepodařilo se prokázat, že by některé pocházely ze starší negnostické tradice. Odpovídá valentinské gnozi a popisuje pět gnostických svátostí. Podstata archontů jedná o vlivu nezemských mocí, které člověka oddělují od nejvyššího božstva. Výklad používá prvních pět kapitol Genese v mystickém pojetí. Traktát O původu světa polemizuje s řeckou mytologií a tvrzením, že se svět vyvinul z chaosu. Chaos se objevuje teprve dodatečně, neuváženým zásahem Moudrosti do pozemského světa. Nejvyšším božstvem je světlý, nesmrtelný člověk. Výklad o duši je gnostický výklad bible. Je to alegorický výklad spojený s platónsko pythagorejskými úvahami o duši. Cílem cesty duše je návrat k původní jednotě a vzestup k nebeskému Otci. Kniha Tomáše atleta je gnostické zjevení ve formě dialogu, které přechází v Ježíšův monolog, sbírku moudrých výroků, podobenství a prorockých výroků. Vyzývají k potlačení vášní a k askezi.

Třetí kodex obsahuje: Tajnou knihu Janovu, následují spisy Evangelium Egypťanů, Požehnaný Eugnostos, Moudrost Ježíše Krista a Rozhovor Vykupitele.
Evangelium Egypťanů pojednává o vzniku nebeského světa, o záchraně setovského pokolení, a obsahuje hymnus na nejvyšší božstvo. Požehnaný Eugnostos je nábožensko-filozofická epištola. Hlavní božstvo je Nesmrtelný člověk, jeho viditelným obrazem je Syn člověka. Moudrost Ježíše Krista obsahuje skoro celý předchozí traktát, zasazený do úvah o nebeském původu Kristově. Rozhovor Vykupitele je sbírka Ježíšových výroků, výroky nejvíc připomínají gnostické části Tomášova evangelia.

Čtvrtý kodex obsahuje: Tajnou knihu Janovu a Evangelium Egypťanů.

Pátý kodex obsahuje: spis Požehnaný Eugnostos a čtyři apokalypsy: Zjevení Pavlovo, dvě zjevení Jakubova a zjevení Adamovo.
Zjevení Pavlovo obsahuje vytržení do nebe do nebeského Jeruzaléma, je protižidovsky zaměřen. První zjevení Jakubovo obsahuje Ježíšovo poučení o zdánlivém utrpení, a o cestě po smrti nebeskými sférami. Druhé zjevení Jakubovo jedná o budoucím utrpení Jakuba Spravedlivého, jeho řeč před soudci, a jeho prostředkující úlohu na vykupitelském díle. Zjevení Adamovo synu Setovi, o zotročení Stvořitelem, jak uniknout pravým poznáním, které dává nebeský Světlonoš.

Šestý kodex obsahuje: Skutky Petrovy a dvanácti apoštolů, Nebront, Věrohodné učení, Myšlenku naší velké síly, překlad Platónovy Ústavy a tři hermetické spisy.

Sedmý kodex, který je nejlépe zachován, obsahuje: Traktát Parafráze Semova, druhý traktát velkého Seta, zjevení Petrovo, Silvánovy nauky a tři Setovy stély.
Traktát Parafráze Semova je gnostický alegorický výklad první kapitoly Geneze, setovský traktát, Dílo spasení začíná oddělením světla od chaotické tmy a končí vzestupem k nejvyššímu božstvu. Božský posel-vykupitel je  totožný se Slovem a zachraňuje lidi, které mate démon, který křtí a odvádí jejich pozornost od pravého poznání. Druhý traktát velkého Seta je řeč gnosticky chápaného Ježíše Krista jako nebeského vládce, vysmívá se starozákonním patriarchům a prorokům. Zjevení Petrovo je křesťanskognostická apokalypsa, obsahuje kritiku organizace církve a polemizuje s možností druhého pokání. Hlavní polemika se soustřeďuje na uctívání ukřižovaného Ježíše, zjevení Petrovo je obhajobou doketického  učení. Objevuje se také polemika s jinými gnostickými směry. Silvánovy nauky jsou negnostický spis, který je blízký mudroslovné literatuře diasporních helénizovaných židů. Tři Setovy stély jsou liturgickým textem setovské skupiny. Druhý hymnus se obrací k ženskému principu Barbeló.  Recitace hymnů měla duši umožnit vzestup k nejvyššímu božstvu, zcela oddělenému od tohoto světa, proto je popisováno jen apofaticky. Nejvyšší bůh je androgynní, člověk je jeho částečným hmotným obrazem, v lidech je sice rozptýlen, ale směřuje zase k úplnému sjednocení. Cílem lidské cesty je návrat k božství.

Osmý kodex obsahuje: Zostrianos a Petrův list Filipovi
Zostrianos, Zarathuštra jako další duchovní předek sétovců, v duchovním vytržení poznává božský svět, kterému vládne Neviditelný duch. Ten se zjevuje ve svých emanacích, na předním místě žena Barbeló a aióny syna, který je nazván Samozrozený, není totožný s Kristem. Další částí kodexu je Petrův list Filipovi. Petr zve Filipa do Jeruzaléma, kde od vzkříšeného Krista získává poučení o duchovním světě. Modlitbou a zvěstováním spásy se dá bránit proti moci archontů, kteří lidi oddělují od nejvyššího boha.

Devátý kodex obsahuje spisy: Melkísedek, Ódu na Nóreu a spis Svědectví pravdy.
Melkísedek prorokuje o Kristově smrti a utrpení i o jeho budoucím vzkříšení. Má protidoketickou tendenci.  Óda na Nóreu ji vzývá jako vtělení Moudrosti boží, příběh je modelem cesty duše ke spáse. Svědectví pravdy je kázání, které staví gnostické poznání proti církevně křesťanskému očekávání vzkříšení a nového věku, ostře polemicky vystupuje proti církvi, apoštolu Pavlovi,  ale i proti jiným gnostickým skupinám.

Desátý kodex je hodně poškozený, obsahuje jediný traktát Marsanés.
Spojuje několik úvah, o podstatě světa, o podstatě duše a o magickém významu jednotlivých hlásek.

Jedenáctý kodex obsahuje: Výklad poznání, traktát o svátostech a spis Allogenés a pak nezařaditelné fragmenty.
Výklad poznání je gnostický řád společenství, způsob spolužití gnostiků a ostatních křesťanů ve společné obci. Další je traktát o svátostech, valentinská instrukce o pomazání, křestu a eucharistii, třetím spisem je Allogenés, setovský spis blízký Třem stélám, a pak nezařaditelné fragmenty.

Dvanáctý kodex obsahuje Sextovy sentence, negnostickou mudroslovnou literaturu. Zbytek tvoří jen poškozené fragmenty, které nejde rekonstruovat.

Třináctý kodex se skládá jen z dvaceti pěti volných listů, které byly uloženy v kodexu šestém. Obsahují traktát Protennoia, podle jména ženské části nejvyššího božstva, setovský spis, který navazuje na Tajnou knihu Janovu.

Obraz gnóze na základě nalezených textů
Původní vědomosti o gnózi se opíraly hlavně o polemické zmínky o gnózi, které se uchovaly ve spisech apoštolských otců. Nález textů značně přispěl k plastičtějšímu ob-razu gnostických představ různých skupin.

P.Pokorný: Píseň o perle, (Tajné knihy starověkých gnostiků), Vyšehrad, Praha 1998
P.Pokorný: Řecké dědictví v Orientu, OIKÚMENÉ, Praha 1993
L.H.Martin: Helénistická náboženství, Masarykova univerzita, Brno 1997
F.Vouga: Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad, Praha 1997

Herodes Veliký

Jaký byl vlastně Herodes Veliký (37 – 4 př.n.l.)?
(myslím teď Heroda, který je "odpovědný" za vraždění neviňátek, ne jeho syna Heroda, který dal popravit Jana Křtitele).
 
Roku 40 př.n.l. došlo k velkému vpádu Parthů, kteří byli tradičními protivníky Říma na jeho východní hranici, podařilo se jim v krátké době zabrat celý Přední východ. V Jeruzalémě se s jejich pomocí dostal k moci Matatjáš Antigonos ze staré hasmoneovské kněžské aristokracie. Herodes, který byl předtím vojevůdcem starého velekněze Hyrkána II, uprchl do Říma. Římský senát ho sice už v roce 40 př.n.l. oficiálně jmenoval judským králem, ale musel si svou zemi na Parthech vydobýt zpět. Začal na severu v Galileji a po třech letech bojů a obléhání Jeruzaléma v roce 37 př.n.l. se mu podařilo svou moc upevnit.

Oženil se s vnučkou velekněze Hyrkána II Mariamme, aby získal alespoň nějaké zdání legitimity v kruzích židovské kněžské aristokracie. Byl totiž cizincem, synem idumejského vojevůdce. Idumea bylo území na jihu teprve nedávno připojené k židovskému státu a násilně judaizované, Herodův otec Antipatér byl proselyta a tak Heroda židovští poddaní nikdy příliš neuznávali.

Nejvýraznějšími Herodovými protivníky byli příslušníci hasmoneovského rodu, proto bezprostředně po dobytí Jeruzaléma nechal zabít 45 nejurozenějších Antigonových přívrženců a zkonfiskoval jejich majetek. Zároveň popravil aristokratické členy sanhedrinu, nejvyšší náboženské soudní instituce. Farizeje naopak ušetřil, protože doufal pomocí jejich oblíbenosti na svou stranu získat obyčejné lidi. Na velekněžskou funkci nemohl Herodes vzhledem ke svému původu aspirovat, ale pokusil se nastolovat velekněze podle svého uvážení, vyvolalo to bouři nevole a musel dočasně ustoupit a jmenovat kandidáta podle regulí, ale nechal ho ve funkci jen rok a potom ho pomocí lsti při hře a dovádění v domácím jezírku nechal utopit. Nadál pak byla velekněžská funkce už bez jakéhokoliv politického významu.

Herodes byl sice králen z vůle Říma a to jen pro svou osobu, nebyl to úřad dědičný, také jeho pravomoci byly okleštěny, nesměl mít žádnou vlastní zahraniční politiku, ale ve vnitřní politice byl naprosto svobodný. Židovské obyvatelstvo jeho státu tím ztratilo status, který mělo už od makabejského povstání, smlouva mezi Judou Makabejským a Římem totiž zakládala partnerské vztahy mezi oběma národy. Teď byl reprezentantem jen král a doma si mohl vládnout zcela absolutisticky. Odráželo se to ve všech oblastech veřejného života, Herodes vládl pomocí široce rozvinutého aparátu státní kontroly s tajnou policií a sití donašečů. Také ode všech poddaných vyžadoval přísahu věrnosti.

Ale byl v něčem i dobrým panovníkem, pozvedl úroveň hospodářství, které se na začátku jeho vlády nacházelo v dezolátním stavu, věnoval se až přemrštěně okázalé stavební činnosti, zakládal nová města, obnovoval pobořená, stavěl pevnosti, přístavy, chrámy, paláce, amfiteátry, nechal důkladně přestavět také jeruzalémský chrám. Byl velkým příznivcem helenistické kultury, sám byl s bratrem vzděláván v Římě a také svoje syny tam nechal vzdělávat. Byl velkým mecenášem, který nechal provádět velké stavby i mimo území své říše. Přes toto zaujetí helénistickou kulturou si dával celkem pozor na to, aby příliš neurazil náboženské cítění svých poddaných, na jeho mincích není žádná lidská podobizna, ani na jeruzalémské budovy nenechal umístit žádné obrazy. Snažil se nepostupovat proti farizeům, kteří byli mezi lidmi oblíbenou skupinou, štědře podporoval diasporní židovské obce.

S Římany vycházel přímo vzorově, dokázal v zahraniční politice skvěle bruslit, což bylo v době občanských válek v Římě docela pozoruhodné. V tom mu prospěla i Kleopatřina intrika. Egyptská královna Kleopatra byla totiž jeho zahraničním soupeřem, nejdřív nárokovala část jeho území pro svůj stát a dostala ho, ale v boji Marka Antonia, svého milence, s Octavianem, zařídila, aby Herodes nepřišel Markovi Antoniovi na pomoc (aby si případně nezískal příliš velké zásluhy), ale bojoval proti Nabatejcům. To vlastně Heroda zachránilo, protože Markus Antonius prohrál a Herodes se snadněji dobře zapsal u Octaviána, který jeho titul judského krále potvrdil. Za vlády Heroda prožívalo Judsko období relativního míru a jeho vláda byla posledním delším obdobím omezené židovské samostatnosti.

V jeho osobním životě se projevovala jeho chorobná podezíravost. Měl deset žen a spoustu synů, ale hodně z nich dal popravit. Dokonce svou ženu Mariamme, kterou pravděpodobně opravdu miloval, později i oba její syny. Nechal popravit také svou nevlastní matku, kterou považoval za strůjce všech intrik proti své osobě. Nakonec dal těsně před svou smrtí popravit i svého nejstaršího syna a nástupce. Zanechal závěť, ve které území své říše rozdělil mezi čtyři své syny, toto rozdělení bylo později potvrzeno i císařem.

Herodův syn Herodes Antipas (4 př.n.l.-39 n.l.) je tím Herodem, pod jehož pravomoc spadal i Ježíš z Nazaretu jako obyvatel Galileje. Kmenová území herodovské říše, Judsko, Samařsko a Idumeu, dostal Archelaos. Ten je považován za nejhoršího Herodova syna a jeho vláda byla tak neúnosná, že židovská delegace vyslaná k Augustovi se žádostí o jeho sesazení uspěla a sesazení dosáhla. Archelaos byl vypovězen v roce 6.n.l. do Galie a Judsko přešlo pod přímou správu Říma a stalo se římskou provincií.

Schäfer Peter: Dějiny Židů v antice. Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu, Praha, 2003

Dotaz pro znalce antického práva

V souvislosti s posledními příspěvky mne zarazila jedna věc, které nerozumím a nemám o ní dostatečné informace. Jde o ten census, ale také o proces s Ježíšem v Jeruzalémě. Galilea totiž patřila vlastně do jiného autonomního správního celku než Judsko, bylo tedy myslitelné, aby obyvatelé s trvalým pobytem v Galileji byli sčítáni – tedy daňově zatěžováni, a také souzeni, na území, které spadalo pod jinou pravomoc? Pokud se někdo vyznáte v tehdejším právu, mohli byste mi vysvětlení napsat do komentářů?

P.S. Budeme pro jednoduchost mlčky předpokládat, že census byl vypsán, když už Judsko přešlo pod přímou římskou správu. Jinak by to bylo pravděpodobně ještě složitější, protože správní poměry se v té době často měnily.

Narození Ježíše podle Lukášova evangelia

Dnes se chci věnovat nejznámějšímu vánočnímu textu Lk2,1-20.

Už z předchozích příspěvků bylo patrné, že se autoři evangelií pokouší vyjádřit v dobových představách tu pro ně ohromující zvěst, že Ježíš z Nazareta je očekávaným Mesiášem Izraele, u Lukáše už celého známého světa. Lukáš měl pro takovou literární práci všechny předpoklady, sám patřil zřejmě mezi bohabojné, tedy sympatizanty s židovským náboženstvím, a židovskou zbožnost i současnou podobu mesiášských očekávání dobře znal. Zároveň je to člověk s klasickým řeckým vzděláním  (v některých pasážích svých spisů cituje soudobé řecké pohanské autory) Pokusil se tedy svému úkolu dostát pomocí pojmů běžných v helenistické kultuře svého okolí.

Také on musel dostat rodiče Ježíšovy do Betléma, použil k tomu daňového soupisu. Patří k jeho historizujícím tendencím, že jmenuje přímo syrského místodržícího Quirina, to by ovšem znamenalo až rok 6.n.l., kdy se Quirinus místodržícím stal, pokud by to byl starší soupis, šlo by o soupis z roku 3.př.n.l. Ale to není podstatné pro vlastní výpověd textu. V něm je pěkně literárně zpracovaný kontrast mezi nepatrností a všedností rodiny a následující ohromující božskou epifanií. Navýš je hned na začátku uvedeno, že rodina byla vůči civilní správě loajální. Mnoho lidí totiž census v té době bojkotovalo a přidávali se k povstalcům, bojujícím proti okupační mocnosti. I Ježíš sám byl odsouzen jako povstalec, proto připomínka, že Josef s Marií se zúčastnili censu a šli do rodiště manžela, není bez významu ani z tohoto hlediska.

Pastýře, zvířata, chlév a jesle si ovšem musíme i na základě našeho textu představovat jinak. Zvířata se pásla venku a pastýři byli s nimi a hlídali je. O chlévě není řeč, doslova je napsáno "nenašlo se pro ně místo pod střechou". Jesle jsou pravděpodobně něco podobného jako krmelce pro vysokou u nás v lese. Proč zrovna pastýři? V té době už pastýři představovali lidi spíš sociálně slabší, rozhodně málo vzdělané v Zákoně, prostě outsidery společnosti. Ale pořád tu byla připomínka dřívější větší vážnosti pastýřů proti zemědělcům, Izrael byl původně nomádským národem a v jeho náboženských obrazech je to stále znát, koneckonců i evangelia obraz dobrého pastýře často používají. Právě těmto lidem, ne současným vzdělancům, se zjeví sláva Boží v plné parádě. Takovým božským epifaniím Lukášovi čtenáři a posluchači jeho evangelia, křesťané původně z pohanů, dobře rozuměli, dovedli si je živě představit. Tak mohli pochopit, že to právě narozené dítě je Sotér-Spasitel, vykupitelská postava pro všechny lidi.

I Lukášovo evangelium má Ježíšův rodokmen Lk3,23-38 ,který je veden zpětně od něho do minulosti až k Adamovi, připomínka toho, že evangelium, doslova "dobrá zpráva" je určeno všem lidem bez rozdílu.

Zkouška z křesťanství

V reakci na vaše komentáře chci přičinit jednu svou osobní vzpomínku.

V prvním ročníku religionistiky jsou tři postupové zkoušky, z úvodu, to jsou obecné pojmy a metodologie, to je hned v prvním semestru, po dvou semestrech pak z buddhismu a z křesťanství. Postupové zkoušky se skládají před tříčlennou zkušební komisí. Studovala jsem jako vetřelec, mimořádná studentka, už třetím rokem a některé zkoušky už jsem měla hotové, věděla jsem, že mne přijali k řádnému studiu, ale chtěla jsem si zkoušku z křesťanství udělat tehdy, kdy jsem navštěvovala příslušný kurs. (Později mi moje mimořádné zkoušky na moji žádost uznali.) Všichni tři zkoušející byli maximálně milí a vstřícní, snažili se nahrát mi takové otázky, které by mi mohly vyhovovat. Se starověkem nebyl žádný problém, počátky křesťanství mne vždycky fascinovaly a přednášející to dobře věděl, takže tato část byla ok. Na středověk jsem dostala františkány, každý z mých kolegů by jistě zajásal. To celkem taky ještě ušlo, i když jsem si nemohla v ten moment vzpomenout, koho z františkánů zařadit kam ve sporu realistů s nominalisty. Ale jaktakž to nakonec prošlo. Poslední zkoušející, z novověku, která věděla, že jsem dcera evangelického faráře, mi to chtěla ulehčit nejvíc a tak mi dala pietismus. To byl můj konec. Bruslila jsem v tom jako koza na ledě, nebyla si schopná vzpomenout na vazby mezi představiteli, na názvy jejich děl, na jejich sociální projekty, no prostě hrůza. Myslela jsem, že mě od zkoušky docela jistě vyhodí, ten den všichni kolegové odpadávali jak na běžícím páse. Nakonec byli zkoušející shovívaví, mám tu zkoušku dokonce za dvě, ale jsem přesvědčená, že mi přidali, sama bych se asi vyhodila. Svou roli hrály asi ty zvládnuté počátky ve starověku.

Zůstal mi děsně trapný pocit a do budoucna docela strach. Vzhledem k tomu, že bakalářku píšu z počátků křesťanství, tak státnice budu mít ze západních tradic. Starověká náboženství jsou totiž jako specializace možná až na magisterském stupni. Takže znovu se pokusím našprtat středověk a novověk, aby to v červnu, pokud ovšem všechno půjde jak náleží, nedopadlo hůř než tehdy.

Myslím, že na jaře budu svůj blog zneužívat i k tomuto účelu, pokud to ovšem ctěným čtenářům nebude vadit.

Autor Lukášova evangelia

V předchozích několika článcích jsem se věnovala Matoušovu evangeliu a židokřesťanské skupině, které bylo určeno.

Dnes se chci pokusit přiblížit autora Lukášova evangelia a Skutků apoštolských. Tyto dva spisy Nového zákona totiž napsal jeden autor a patřily původně k sobě, dokonce obojí i s věnováním sponzorovi, vznešenému Teofilovi. V prologu ke svému dílu se Lukáš dívá na generaci očitých svědků a autorů prvních svědectví jako na starší předchůdce, patří tedy k pozdější generaci.  Evangelium je sepsáno anonymně, ale nadpisy k němu pocházejí už z přelomu století, takže se autor asi opravdu jmenoval Lukáš a teprve dodatečně byl ztotožněn s lékařem Lukášem známým z Pavlovy epištoly k Filemonovi. To nejspíš neodpovídá pravdě, autor obou knih je mladší a přímým Pavlovým spolupracovníkem vzhledem k jiným teologickým důrazům těžko mohl být. Je ale dobrým znalcem helenistické kultury a píše, na rozdíl od většiny ostatních novozákonních autorů pěknou literární řečtinou. Hebrejská jména a tituly překládá do řečtiny, ale nezná zeměpis Palestiny, v líčení jsou chyby. Dlouhou dobu převládal názor, že Lukáš byl křesťanem z pohanských kruhů. Ale v posledních desetiletích se vyzdvihuje jeho dobrá znalost židovské zbožnosti, zdá se tedy, že patřil k bohabojným, kteří se synagogou sympatizovali a kteří také v jeho knihách, hlavně ve Skutcích hrají zvláštní roli. Jeho spisy lze datovat po Pavlově smrti, kterou právě ve Skutcích už předpokládá, tedy asi v 80.letech prvního století. Lukášova křesťanská obec je zřejmě v Řecku v oblasti se židovskou diasporou, a křesťané ze židů jsou v ní sice jako menšina, ale stále mají svůj význam. V této obci je známé Markovo evangelium a má už liturgickou autoritu. Lukáš také podstatnou část Markova evangelia do svého zapracoval, i když s ním zacházel volněji než Matouš. Druhým pramenem byla už zmiňovaná Sbírka Ježíšových výroků, pramen Q. Látka, která je jen v Lukášově evangeliu může sice pocházet z ústního podání, ale hovoří se někdy i o protolukášovi. Obě knihy tvoří celek, evangelium je chápáno jako počátek evangelia, líčící pozemský Ježíšův život, ve Skutcích působí Ježíš jako Vyvýšený. S časovým odstupem se ztrácí prvotní eschatologický náboj, a vynořuje se otázka působení a organizace skupin stoupenců ve světě, konstituování církve, v době oddálené parusie, v mezidobí do druhého příchodu Kristova. Dá se říci, že se v této generaci už změnila perspektiva pohlížení na Boží dějiny spásy. 

Pokorný Petr: Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Praha, 1998
Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Vouga Francois: Dějiny raného křesťanství, Brno, 1997

P.S. Milí přátelé, tak jsem si názorně ověřila, že ještě nejsem na blogování přímo závislá, že jsem se těch několik dní bez blogu docela dobře obešla. A navíc, a to je ještě víc potěšující, že se blog obešel bez mých příspěvků, celkem to na jeho čtenosti nenechalo žádné stopy.

Pracovní a studijní týden

Omlouvám se ctěným čtenářům
Tento týden budu mít nad jiné pracovní a také studijní. Další příspěvky tedy očekávejte až od čtvrtka. Mějte se zatím pěkně, ve čtvrtek na shledanou.

Klanění mudrců

Kde se vzali tři králové?

Už tady byla několikrát řeč o tom, že legenda o Ježíšově narození má hlavně teologickou funkci.V případě Matoušovy židokřesťanské, ale řecky mluvící helenistické skupiny, to byl záměr ukázat, že narození Ježíše je narozením očekávaného davidovského Mesiáše, je splněním prorockých předpovědí a je to událost, která má dosah pro všechny známé končiny světa, nejen pro Izrael.

Tomuto záměru odpovídá příchod mudrců – mágů z východu Mt2. Nejedná se samozřejmě o žádné tři krále, o nikom takovém totiž text nehovoří, v textu je pravděpodobně řeč o chaldejských astronomech jako nejtypičtějších představitelích soudobé moudrosti. (Zajímavá odbočka: V roce 66 n.l. se vypravilo poselstvo partských mágů holdovat Neronovi a svou neobvyklostí vzbudilo velkou pozornosti mezi lidmi. A tito mágové se domů vraceli jinou cestou než přišli. Souvislost historické epizody s Matoušovou legendou se však nedá prokázat.) Hvězda ovšem nemusí mít nic společného s žádným astronomickým úkazem, ať už s kometou nebo s konjunkcí planet. Spíš se jedná o odkaz na starozákonní proroctví pohanského proroka Bileáma, který byl placen moabským králem za to, aby Izraeli zlořečil, ale který místo toho pronesl nad Izraelem požehnání. V něm se hovoří právě o hvězdě z Jákoba Nu24,17. V dalším vývoji legendy se už ve starověku objevila představa tří mudrců, od 6.století se objevují jejich jména, Kašpar, Melichar a Baltazar, od středověku jsou považováni za krále a postupně se ustaluje představa o jejich vzhledu, první mladík, druhý stařec sa třetí "černý vzadu". Dokonce se ukazovaly jejich ostatky nejdříve v Kontantinopoli, potom v Miláně, roku 1164 je Fridrich Barbarossa slavnostně převezl do Kolína nad Rýnem.

Zastavení mudrců v Jeruzalémě u krále Heroda a jejich dotazování na místo, kde se má Mesiáš narodit, je zjevnou snahou evangelisty vyrovnat se nějak s faktem, že Ježíš pochází z Galileje. Pro jakéhokoliv učitele Zákona je takový původ evidentní diskvalifikací, pro davidovského Mesiáše bylo narození v Betlémě v Ježíšově době už obecně uznávaným předpokladem. Zápletka s mudrci a Herodem také evangelistovi umožnila umístit hned na začátku evangelia mojžíšovský motiv, totiž to, že budoucí zachránce je jako dítě sám ohrožen a zázračně zachráněn. To je sice už součástí vyprávění o Mojžíšově narození v Egyptě v Ex2 , ale bylo později mnohem ve větší šířce rozpracováno v židovské haggadě, dokonce s některými naprosto stejnými motivy, které obsahuje i Matoušovo líčení.

Útěk do Egypta je samozřejmým pokračováním těchto mojžíšovských motivů, je dosaženo splnění další prorocké předpovědi Oz11,1 a navíc se dá docela dobře vysvětlit, proč se rodina nevrátila do Betléma, ale zamířila do Nazaretu. 

Vraždění nemluvňátek také odpovídá spíš Mojžíšovu příběhu v Egyptě. Pro Herodovu vládu máme celkem spolehlivý dějepisecký popis v Josephu Flaviovi a ten o ničem takovém neví, i když by to charakteru krále Heroda docela odpovídalo.

Na závěr vám doporučuji přečíst si rozhovor profesora Pokorného v Reflexu o biblistice a některých jejích výsledcích.

http://www.reflex.cz/Clanek25197.htm

Hájek Miloslav: Evangelium podle Matouše, část I, výklad kapitol 1-9, Praha, 1995

Odkazy na zmíněná biblická místa, (nejde mi zadat linky)

http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/kk_show.php?txt=KR&b=39&k=2&v=
http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/kk_show.php?txt=KR&b=3&k=24&v=17
http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/kk_show.php?txt=KR&b=1&k=2&v=
http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/kk_show.php?txt=KR&b=27&k=11&v=

Ježíšův rodokmen podle Matouše

Příznačně začíná oddíl o narození Ježíše v Matoušově evangeliu jeho rodokmenem.

Potom, co jsme si ozřejmili, že toto evangelium patřilo židokřesťanské skupině, nepřekvapí, že rokokmen začíná Abrahamem, a přes Davida pokračuje až k Josefovi. Na rodokmenu je několik věcí zvláštních. Je v něm skrytá číselná symbolika, v židovství oblíbená. Číslo 42 generací ve vás bude vzbuzovat asi trochu jiné asociace. Ale i v Izraeli to bylo číslo významné, protože 7 je číslo úplnosti a 6 ukazuje na stvořitelskou práci Boží.

Nejpodivnější jsou zmiňované ženy v první části rodokmenu. Jednak tím, že jsou vůbec zmiňovány, protože to se v patriarchálním Izraeli nedělalo, ale hlavně jejich výběr, nejsou totiž jmenovány pramatky Izraele Sára, Rebeka, Lea a Ráchel, ale čtyři cizinky, vzbuzující morální pochybnosti. První je Támar Gn38. Je to Aramejka, které se podařilo lstí vymámit na vlastním tchánovi početí odpíraného potomka. Jerišská Rachab Joz2 je nevěstka z povolání, ale chápáno nově pravděpodobně kněžka, podle toho, jak mohla zvědům poradit a poskytnout azyl. Moábská Rút dosáhne sňatku s Boázem také poměrně pochybným způsobem Rt3, a ženu Uriáše Hetejského 2S11 si David přivlastnil cizoložně a jejího manžela nechal poté zabít v bitvě. Právě to, že jsou to cizinky, které se k lidu Izraele vědomě přidaly s vyznáním, že Bůh Izraele je jejich Bůh a jsou pod jeho vedením, je důvodem k jejich zařazení do mesiášského rodokmenu. 

V královské, druhé části rodokmenu jsou i králové, které bible obviňuje z vražd, modloslužebnictví a nevyjadřuje se o nich ani v nejmenším lichotivě. Jejich počet je také uměle přizpůsoben, někteří jsou vynecháni, zřejmě proto, aby se dosáhlo potřebného čísla 14.

Třetí část, od doby babylonského zajetí po Ježíše, je bez známých pramenů, navíc sám časový odstup, zhruba 600 let neodpovídá 14 generacím.

Starocírkevní exegeze měla problémy s tím, že rodokmen dosvědčuje davidovský původ Josefův, ne Mariin. Evangelista ale přijímá židovskou právní zásadu, podle které je pro původ rozhodující otcovo prohlášení dítěte za potomka.

Sestavování generací do sedmic je známé z židovské apokalyptiky. Sestavením Ježíšova rodokmenu právě takovýmto způsobem dosvědčuje Matouš svou víru v to, že Ježíšovým narozením nastává eschatologické odpočinutí, poslední den, sabat světového týdne. Už tento způsob konstrukce rodokmenu vyjadřuje vyznání Matoušovy skupiny o Ježíši – Mesiáši.

Hájek Miloslav: Evangelium podle Matouše, část I, výklad kapitol 1-9, Praha, 1995

Biskup Mikuláš

Rozhodla jsem se uveřejnit malý portrét biskupa Mikuláše.

Cituji doslova heslo z Ottova slovníku naučného:
Mikuláš svatý, biskup myrský, narozen v Pataře v Lykii v 2.polovině 3.století, umřel 6.prosince 327? Za císaře Diokleciána byl uvržen do žaláře, ale od císaře Konstantina Velkého propuštěn na svobodu. Východní církev okrášlila život jeho pěknými legendami, jimž nelze upříti jakéhosi historického podkladu. V jedné z nich o svatém Mikuláši se vypravuje, že žil v Pataře šlechtic, jenž z přílišné chudoby chtěl zaprodati nevinu svých tří dcer, aby hříšným ziskem zachránil rodinu před smrtí hladem, čehož dověděv se světec, hodil po třikráte v noci váček zlatem naplněný oknem do příbytku šlechticova, jenž pak řádně dcery své vyvdal. Tato legenda dala podnět k obyčeji, že se v svatvečer památky svatého Mikuláše tajně i zjevně dávají dítkám dary. Kdy světec zemřel, není známo. Tělo jeho pochováno bylo v hlavním kostele myrském. V 6.století dal císař Justinián vystavěti svatému Mikuláši ke cti kostel, který císař Basilius v 9.století nádherně obnovil. Roku 1087 bylo tělo světcovo od kupců přeneseno z Myry do města Bari v Neapolsku a tam uloženo v chrámě svatého Štěpána. Menologie řecké svědčí, z jaké úcty těšil se záhy svatý Mikuláš v církvi východní, ano jméno jeho bylo pojato i do liturgie svatého Jana Zlatoústého. V Rusku ustanoven roku 1093 den přenesení jeho za svátek zasvěcený. Svatý Mikuláš ctí se ve všech slovanských zemích, jmenovitě v Rusku. Vzývá se jako patron dítek, poněvadž byl vzorem nevinnosti a jako biskup dítky velmi rád cvičil.

Přeji hodně zábavy s patronem dítek, svatým Mikulášem a bohatou mikulášskou nadílku (váčky zlata to asi nebudou).

Byl Josef muž spravedlivý?

(přidávám podstatnou část své první práce)

Christologie  v nejstarších dějinách raného křesťanství.
Prvotní povelikonoční sbory vznikající křesťanské církve byly teologickým důrazem, sociálním zázemím  i původem převládající části členů  různé. Nejstarší, ještě předpavlovská formule víry je v 1K15,3b-5. Důraz prvotních sborů je kladen na Kristovu smrt a vzkříšení. Svědectví o zmrtvýchvstání je nejvlastnějším obsahem evangelia.  K formulím víry patří i formule Syna, která chápe Ježíšovo zmrtvýchvstání jako uvedení do funkce Syna Božího. Ř1,1-4. V první literární novozákonní etapě není o narození Ježíše jiná zmínka než Ga4,4-5 

Narození Ježíše v podání synoptických evangelií.
Nejstarší sepsání evangelia, evangelium podle Marka, neobsahuje žádné vylíčení Ježíšova narození. Evangelium začíná křtem Ježíše Janem Křtitelem a Božím přiznáním se k Ježíši jako Synu. Další, mladší synoptická evangelia, evangelium podle Matouše a evangelium podle Lukáše, už na svém začátku obsahují legendu o narození Ježíše. Je různá obsahem, protože je zpracováním zvěsti o Ježíšově Božím Synovství, určená  jinému okruhu čtenářů a posluchačů. V případě evangelia podle Matouše jde o židokřesťanský sbor nedlouho poté, co byl vyhnán ze synagogy. Příznačně u Matouše začíná legenda o Ježíšově narození jeho rodokmenem, který má dokázat rodovou souvislost s králem Davidem. Připomeňme si Matoušovu verzi z Mt1,18-24.

Josefův úmysl.
Nechám zatím stranou zázračné početí z Ducha svatého. Idylické betlémské scény všichni dobře známe. Ale co měl vlastně Josef v úmyslu? Věta o jeho rozhodnutí propustit Marii je nám dnes už málo srozumitelná. V první řadě si musíme uvědomit, že zasnoubená dívka byla považována za vdanou ženu. Na svobodné a vdané se vztahovaly jiné tresty za provinění, viz pasáž o znásilnění v Dt22,23-29. Přímo k našeho případu se vztahuje oddíl Dt22,13-21. Když muž obviní svou ženu, že nevstoupila do manželství jako panna, rozhodnou jeho při starší města na základě důkazu panenství nevěsty, který  předloží rodiče nevěsty. V případě křivého obvinění musí žalující muž zaplatit pokutu a nesmí se s obviněnou ženou už nikdy rozvést. Je-li obvinění pravdivé, stihne provinilou ženu trest smrti ukamenováním přímo u otcova domu. Čin ženy se označuje jako "hanebnost", snad je třeba je chápat kulticky jako odevzdání se cizím bohům. Doslova:"Neboť tím, že smilnila v domě svého otce, zhanobila Izraele.Tak odstraníš zlo ze svého středu". Vzhledem k tvrdosti trestu je poněkud zavádějící mluvit jen o možné hanbě, jak je v Mt1,19 (Nu5,12-31 předepisuje jakýsi typ Božího soudu). Ale je pravděpodobné, že se v době Ježíšova narození podobně přísné tresty už nevykonávaly. Můžeme tak soudit zprostředkovaně z oddílu o cizoložné ženě z evangelia podle Jana J8,3-8,16, kde ve verši J8,6 je přímo napsáno, že  farizeové odkazem na Dt22,22-24 Ježíše chtěli jen zkoušet, aby ho mohli obžalovat. (Také proto, že v té době měla hrdelní tresty ve výlučné kompetenci civilní státní správa). Předpokládám, že v případě možné pře a Mariiny obhajoby, že početí bylo z Ducha svatého, by jí hrozilo pravděpodobně ještě větší nebezpečí smrti ukamenováním za rouhání, které je i v době prvních křesťanských církví doloženo v legendě o smrti diakona Štěpána. Sk7,54-7,60. (I v případě pravdivosti jádra legendy se ovšem nejednalo o právoplatný rozsudek, ale o lynč rozvášněným davem). Josef chtěl uchránit svou ženu hanby. Rozhodl se propustit ji potají. Znamená to, že jí chtěl dát rozlukový list a ona by se mohla provdat za otce svého dítěte. V tomto případě by Josef přišel o věno, které zaplatil jejímu otci, a dokonce i o ni samu, protože i v případě, že by se neprovdala, by si ji , pokud ji už jednou propustil, nemohl znovu vzít. Dt24,1-4.

Nezbývá nám asi nic jiného, než hodnotit Josefův úmysl i z našich dnešních pozic kladně, ale jak je to s jeho spravedlivostí? Spravedlivým se v bibli rozumí ten, kdo dodržuje Boží přikázání. Ale v tomto případě musíme přiznat, že Josefova spravedlnost je v legendě už teologicky zpracována. Místo spravedlnosti Zákona  jde o poslouchání Boha, který chce milosrdenství, a ne oběti. Legendární Josef se tak už sice nehodí do betlémské pastorely, jak ji vnímáme často dnes, ale zato se projevuje v nejvlastnějších intencích redakce Matoušova evangelia jako jeden ze svědků neochvějné víry v Boha.

Nový překlad Písma svatého, překlad s výkladem, Praha, 1973
Petr Pokorný: Vznik christologie, Kalich, Praha, 1988
Petr Pokorný: Literární a teologický úvod do Nového Zákona, Vyšehrad, Praha, 1993
Francois Vouga: Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad, Praha, 1997

Vánoce jinak

(Apokryf, který jsem sesmolila před pěti lety, když jsem psala na stejné téma svou první religionistickou práci)

Tak vám povím, co se u nás v Betlémě nedávno stalo. Starý tesař Josef, myslím, že ho znáte, se po smrti své manželky zasnoubil s dcerou svého příbuzného Jakuba Mirjam. Taková mladá, nenápadná putička to byla. Zaplatil za ni Jakubovi řádně, věno bylo dost velké, ještě jsme si říkali, kde na to vlastně bere, ale než Jakub vystrojil svatbu, koukáme, Mirjam je v tom. Josef se zlobil, to se ví, ale on je to takový zbožný člověk, pořád si čte v Zákonu, ten zná snad všechny předpisy, tak hned věděl, co má dělat. Udal Mirjam na Radě starších města. No, provinění Mirjam bylo už tak očividné, že se ji ani Jakub neodvážil hájit, vrátil Josefovi věno bez řečí. Jen Mirjam plakala a drmolila cosi o Božím andělu. To si ale dala. Rada jí kromě smilstva přišila navíc ještě rouhání. A tak tam stála u dveří Jakubova domu a modlila se dvaadvacátý žalm, když se na ni snesla sprška kamení. Každý bohabojný betlémský muž jedním hodil, aby pomohl vymýtit zlo z našeho středu. On i Jakub je velice zbožný, tak mrtvolu ještě ten den pohřbil a pak se řádně očišťoval. A to se stalo tehdy, když nad Betlémem svítila ta velká hvězda. A pak přišli ti východní mágové a hledali u nás v Betlémě právě narozeného krále. U nás v Betlémě. Takový Zapadákov. Kdo to kdy slyšel. To za časů krále Davida bylo všechno jinak.

Trochu definic, historie a práva

Průvodce začnu tedy dnes několika základními pojmy, přehledem historie a současným právním stavem postavení náboženských společností.

Celý článek