Pesimismus antiky

Jak vypadala představa světa v antice, vytvořená Aristotelem a helénistickými astronomy?

Země byla koule v prostoru uprostřed systému soustředných pohyblivých sfér. Prvním obalem byla zemská atmosféra sahající k měsíci. Za měsícem byly sféry slunce a pěti planet a za nimi osmá sféra složená z ohnivého éteru, nejčistšího z hmotných prvků. Ta se denně otáčela kolem země a nesla stálice. Celá tato struktura byla chápána jako výraz božského řádu, krásná a hodná uctívání, živá nebo alespoň utvořená žijícím duchem.

Všechny části byly sice vzájemně propojené, ale s různou vnitřní hodnotou. Za měsícem neproměnlivá nebesa s pohybujícími se hvězdami, pod měsícem, na zemi, panství náhody, proměnlivosti a smrti. Země jako shluk chladné, těžké, nečisté hmoty. V průběhu času se rozpor mezi oběma částmi stále prohluboval, rostlo pohrdání ke všemu pozemskému.

Lidé si uvědomili zanedbatelné rozměry země vzhledem k rozlehlosti vesmíru a  moralisté všech odstínů toho začali využívat jako podklad pro kázání o marnosti lidských tužeb. Jak napsal právě Marcus Aurelius, tak jako země je bodem v nekonečném prostoru, tak i lidský život je bodem v nekonečném čase:
Jak skrovný dílek bezmezného a bezedného času je každému z nás přidělen! Okamžik, a zmizí ve věčnosti. A jak skrovný díl vesmírné pralátky! Jak skrovný zlomek vesmírné duše! Na jakém kousíčku zemského celku se to plazíš! 12,32.
Lidské činy jsou nejenom nedůležité, ale také v jistém smyslu neskutečné, časté je přirovnání světa k jevišti a lidí k hercům nebo loutkám. Jinde popisuje celý náš vjemový život jako sen a blouznění. Podobné tóny se ozývají v Plotínovi a jeho prostřednictvím přešel tento pesimismus do novoplatonismu, křesťanského i pohanského. Všichni věděli spolu s Platonem, že sublunárním světem obchází zlo, ale zpočátku nikdo z nich neodsoudil kosmos jako celek.

Celek kosmu mohl být nazván zlem jen v kontrastu s něčím neviditelným Dobrým vně a mimo kosmos, z radikálního dualismu vyplývá transcendence. Stoicismus nic takového nezná, v platonismu je vztah mezi viditelným kosmem a světem idejí vztah závislosti, ne protikladu. Tam, kde se kosmos staví do protikladu s Bohem, jsou následující tři možnosti jeho chápání:

1) jako hmota, látka nestvořená Bohem a odporující jeho vůli
Pojem látky-hmoty jako nezávislého principu a pramene zla přisuzují už Pythágorovi, pak Platonovi a později nejvýrazněji v novopythagorejství.

2) jako Osud, který vykonávají planetární démoni, strážci Sedmi bran, které oddělují svět od Boha
Tato představa pochází zjevně z Orientu. Strážci bran jsou potomci babylonského kultu planetárních bohů, kteří se proměnili ve zlovolné démony. Od prvního století jim autoři přiznávají schopnost škodit, u gnostiků jsou to archontes, v listu Efezským kosmokratores, v hermetických spisech Sedm vládců, jejichž vláda se nazývá Osud, obávali se jich pohané i křesťané, jak dosvědčuje Órigenés i Augustinus.

3) jako osobní princip zla, pán tohoto světa a v některých verzích jeho stvořitel
Tento třetí názor je ozvěnou perského dualismu se svárem mezi Ormuzdem a Ahrimanem. Zatímco podle perské a manichejské víry je svět divadlem souboje dobrého a zlého boha, křesťanská, gnostická a hermetická podoba nauky svět obvykle představuje jako naprosto propadlý Zlému. Pro většinu gnostiků je nemyslitelné, že by takový svět mohl stvořit svrchovaný Bůh, je tedy sestrojen podřadným demiurgem, buď nevědomým démonem nebo hrubým a nemyslícím Bohem Starého zákona nebo ho vytvořili andělé při vzpouře proti Bohu.

Řecké tradici je skutečný hypostazovaný Ďábel zcela cizí. Přišel na Západ přes judaismus, který proměnil Satana z Božího vykonavatele v Božího protivníka. Vlna kosmického pesimismu je patrná již v gnostické tendenci v díle Pavlově, pak stále výrazněji od druhého století.

Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě, Praha, 1969
Dodds Eric Robertson: Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Praha, 1997

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře