A ještě podivuhodnější je toto: Jistý zcela obyčejný Žid, jménem Jesus,syn Anánův, čtyry léta před válkou, kdy město ještě pokoji se těšilo a blahobytem oplývalo, přišel ku dni svátečnímu, když stánky ke cti Boží od lidu se vzdělávají a znenadání začal křičeti takto: "Hlas od východu, hlas od západu, hlas ode čtyř větrů, hlas na Jerusalem a na chrám, hlas na chotě a choť, hlas na všechen lid!" (Hlas tu znamená výkřik Běda) Ve dne i v noci obcházel po všech ulicích města a jenom takto křičel. Některým z čelnějších měšťanů odporné to proroctví velmi se protivilo, i uchopili člověka toho a ukrutně ho zbili. On však ničeho ani ku svému obhájení nepromluvil, ani nijakého stesku proti svým trýznitelům nepronesl, jenom slova uvedená provolávati nepřestával. Knížata tedy za vnuknutí nadlidské to považujíce – což také v pravdě bylo – vedli jej k římskému vladaři. Tu bitím až do kosti rozedrán byl, ale přece žádnému se nepokořil, nikoho neprosil, ani neplakal, ani pro svou bolest nenaříkal, jenom po každé ráně hlasem nejžalostivějším vykřikl: "Běda, běda Jerusalemu!" Když pak se ho Albinus, tehdejší správce Judska, tázal, kdo jest, odkud je rodem a proč tak volá, ničeho neodpověděl, nýbrž ve lkání nad bídným městem dále pokračoval, z čehož Albinus usoudil, že je na smyslech pomaten, a propustil jej. Až do vypuknutí války s nikým z měšťanů se nestýkal, ani ho nikdo nespatřil, že by s někým mluvil, jenom ustavičně, den ode dne, jako by modlitbu nějakou odříkával ono truchlivé: "Běda, běda Jerusalemu" provolával. Jestliže jej někdo bil, trpělivě mlčel, poskytnul-li mu někdo pokrmu, nebo nějaké jiné dobrodiní mu prokázal, ani neděkoval ani nedobrořečil: jedinou jeho odpovědí na všechno byla ta smutná věštba. Nejvíce křičíval ve dny sváteční a za sedm let a pět měsíců ustavičně to čině, ani neochraptěl, ani neustal, až v čas obležení města, vyplnění prorockého svého hlasu na své oči uviděv, jednoho dne smutná jeho věštba dozněla. Obcházeje jako jindy na zdech Jerusalemských a obvyklé své "běda, běda městu a chrámu i lidu" volaje znenadání silným hlasem k tomu přidal: Běda také mně!" Sotva to vyřknul, velkým kamenem z římského metadla vrženým zasažen padl a smutnou svoji věštbu ještě na rtech maje, na místě skonal.

Iosephus Flavius: Válka židovská V,31, str.720-721, Brno 1926