Popol Vuh a Genese

Minulý týden jsem také ukončila studium Mayů kolokviem. K němu jsme měli připravit malou úvahu o tom, jestli a jak bylo stvoření v Popol Vuh ovlivněno biblickými mýty o stvoření, Popol Vuh totiž byl zapsán latinkou na základě starých vyprávění, ale v době, kdy ovlivnění španělskými dobyvateli je už možné. Přikládám svou úvahu, ale před ni i link o mezoamerické literatuře pro ty, kdo se s ní zatím nesetkali. Ale rozhodně je dobré si Popol Vuh přečíst.

http://glosy.info/texty/literatura-starych-mayu/4

Je stvoření světa v Popol Vuh[1] ovlivněno biblickou Genesí[2]?

Před časem jsem do srovnávací religionistiky psala práci, kde jsem srovnávala stvoření světa egyptským bohem Ptahem[3] s první kapitolou Genese. Snažila jsem se najít všechny dostupné mýty, kde by se stvoření světa odehrávalo jen magickým božím slovem. Kromě těchto dvou příkladů, mezi kterými je ovšem značná časová vzdálenost a jejich genealogická příbuznost je tak skoro nemožná, jsem našla ještě polynéský mýtus o bohu Io, který je pravděpodobně ovlivněn biblickým podáním.[4] V první kapitole Popol Vuh je použit stejný stvořitelský princip, dokonce zjemněný ještě tím, že k tvoření není třeba slovo, stačí pouhá stvořitelská myšlenka. První verše opravdu vypadají jako ozvěna prvních veršů Genese s výrazným popisem pravody a prázdnoty. Oba stvořitelé, ženský a mužský princip, jakási božská prapodstata v dvojici tvořící svět, jsou navštíveni inkarnovaným božím slovem. Tady bych se ráda zastavila nad jeho inkarnací, Srdce nebes je stvořitelské slovo a zároveň je to trojjediný bůh. Vím, že spojení božstev v jedné osobě je v mayské kultuře dost běžné, přesto mne nemohlo nenapadnout, jestli se tu neozývá jakási vzpomínka na křesťanskou trojici. Po vykonaném kosmogonickém aktu, si původci stvoření svou práci taky pochválí, to je v obou případech stejné a je to výslovně zmíněno.Právě to pochválení si vlastního díla je poměrně méně četné než některé jiné důrazy ve stvořitelských mýtech, mohlo by tedy jít o nápodobu. Zajímavý je ovšem docela podstatný rozdíl mezi oběma stvořitelskými mýtý, zatímco v Genezi je stvořeno světlo jako první, v Popol Vuh se objeví světlo na sám závěr. V druhé kapitole jsou stvořeny živé bytosti, rostliny i zvířata. Všem je ukázán jejich životní osud, způsob života. Tady je shodný příkaz k množení, stejný jako na závěr první kapitoly v Genesi. Živé bytosti byly ale stvořeny proto, aby měl kdo stvořitele uctívat a starat se o ně. Tahle pasáž se podobá mnohem spíš mýtům staré Mezopotámie, z kterých biblická Genese taky vycházela, byly totiž společným kulturním dědictvím celé oblasti[5]. Protože tento aspekt je už v Genesi překryt a z jejího vyprávění se nedá ani tušit, je zřejmé, že musí jít o domácí téma, které je ostatně skoro shodné nebo podobné ve většině mytologií. Když nemohou stvořené bytosti dostát svému závazku své stvořitele uctívat, jsou zavrženy, jsou stvořením, dalo by se říci, druhého řádu, budou v následujícím kroku nahrazeny dalším pokusem. Jsou určeny k potravě budoucím nadřízeným stvořeným bytostem-lidem. Z tohoto kousku je jasné, že  pokud byla první kapitola Genesis nějakým předobrazem některých motivů v prvních kapitolách Popol Vuh, autoři ji nemohli dobře znát, mohla jim být jen rámcově převyprávěna. V první kapitole Genese je totiž přikázané veganství, a to nejen pro lidi, ale i pro zvířata, je obrazem zlatého věku, kde se jednotlivé stvořené živé bytosti vzájemně nepožírají. K uvolnění tohoto zákazu došlo v biblické chronologii až po potopě. V Popol Vuh následuje další stvořitelský pokus, tvořit lidi z bláta, pokus značně nepovedený. Hodně to připomíná sumerský mýtus o stvoření lidí Enki a Ninmach. Protože tato souvislost zjevně možná není, nabízí se jiná, že jde spíš o parodii na stvoření Adama ze země, jak je uvedeno v druhém biblickém stvořitelském mýtu z druhé kapitole Genese. Ta nepovedenost je moc pěkná, je docela logické, že se z bláta nedá nic rozumného vytvořit, stvořené je zničeno. V druhé kapitole Genese stvořitelský materiál také není hrnčířská hlína, ale opravdu prsť země, takže to bláto je rozhodně bližší. Egyptské stvořitelské mýty znají sice tvoření lidí z hlíny, ale to je tvarování z hrnčířské hlíny čili ušlechtilejšího materiálu.  Před dalším pokusem se stvořitelé teď už ve značně rozšířeném kruhu nejdřív starají o věštbu, jestli bude jejich další snaha úspěšná, používají k tomu kromě metání zrn kukuřice a bobů i rituálního pohlavního spojení, i to je častý motiv v kosmogonických mýtech, ale v biblickém podání jsou podobné projevy potlačeny, proto jsou zřejmě původní. Na základě příznivé věštby jsou stvořeny, zase pomocí magického slova, lidské loutky ze dřeva. Ani to nebyl pokus zrovna nejúspěšnější, loutky se lidem podobaly, žily, ale tito lidé neměli duši a rozum, nevzpomínali si na své tvůrce. Tito první lidé proto upadli v nemilost a byli vyhlazeni potopou. Neodvažuji se tvrdit, že potopa také pochází z Genese, protože potopa je velmi rozšířeným typem vypravování a v kultuře, která cyklicky očekávala katastrofický konec světa, je pravděpodobnost jejího výskytu z domácích zdrojů skoro rovná jistotě.[6] Kosmogonická část Popol Vuh pokračuje až ve třetí knize, tady ve stvoření člověka z kukuřičných klasů. Tohle rozhodně musí být původní. Podobný mýtus o růstu lidí jako obilí je mi znám jen ze Sumeru. Tento pokus o stvoření lidí v třetí knize Popol Vuh byl vydařený až příliš, byly stvořeny čtyři androgynií osoby, které se vyznačovaly takovou dokonalostí, že to jejich tvůrce přimělo k obavám, aby si nenárokovali stejné postavení jako oni. Proto své výtvory této dokonalosti zbavili. Teprve až byli první čtyři lidé své dokonalosti zbaveni, byla každému z nich ve spánku stvořena žena. I když je ve vysvětlivkách k Popol Vuh tato pasáž označena jako vyhnání z ráje, má proti biblickému vyprávění poměrně dost rozdílné rysy. První lidé nejsou v pokušení se podobat svým stvořitelům, oni jsou tak už stvořeni, není tam prvek svobodného rozhodnutí a usilování. Je ovšem možné, že v pozadí nějaká představa biblického „prvního pádu“ je. Také posloupnost zbavení dokonalosti a stvoření ženy je obrácená. V dalších částech třetí knihy Popol Vuh jsou genealogie, dobývání okolních kmenů, to sice je podobné v obou spisech, ale z toho není možné činit žádné závěry, podobná vyprávění jsou běžná při vysvětlování původu i jinde. Zaujalo mne jen dobývání nepřátel hlukem, to totiž trochu připomíná dobytí Jericha z knihy Jozue.

Všechna další vyprávění Popol Vuh už mi nic dalšího z bible nepřipomínají.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře