Oblíbená míčová hra

Překvapil mne zájem o religionistická témata, nepředpokládala jsem ho. Ale abyste neupadli v domnění, že studujeme jen starověká náboženství Předního východu, rozhodla jsem, v pondělí vhodně, pojednat o míčové hře.

Posvátná míčová hra pitz byla známá a provozovala se v prostředí ovlivněném mayskou kulturou, ale její areál přesahovala. Měla obrovský rituální význam. Hřiště jsou zpravidla ústředním prvkem každého mayského města. Hřiště mělo tvar oboustranného T nebo možná názorněji jako velké patkové písmeno I s protaženou horní i spodní patkou. Hrálo se s velkým, plným kaučukovým míčem, což bylo jistě pro hráče i dost nebezpečné. Byli proto vybaveni chrániči různých částí těla. Podstata hry byla v odrážení pružného, ale velmi tvrdého míče tělem, hlavou a boky předepsaným způsobem, (který se ale regionálně lišil) tak, aby míč prošel jedním z "košů", které byly postavené na  užších stranách hřiště. "Koše" byly obruče, umístěné vertikálně (ne horizontálně jako v košíkové). Jejich průměr byl jen o něco málo větší než průměr používaného míče. Hrálo se na body za průchod míče obručí a zvítězilo to mužstvo, které získalo za určený čas víc bodů. Počet hráčů se lišil podle významu hry a velikosti hřiště, nejčastěji tvořili mužstvo čtyři nebo dva hráči, ale mohla být i hra jednoho proti jednomu. Ve výbavě hráčů kromě chráničů těla byly i předměty, jejichž funkce není úplně spolehlivě objasněna, sloužily pravděpodobně na rozehrávky, odrážení nebo dorážení míče. Jejich tvar je známý z archeologických nálezů, kde se v hojném počtu vyskytují v kamenném provedení. Kamenné předměty se ovšem při hře nepoužívaly, (sama jejich váha to vylučuje), ale sloužily s největší pravděpodobností jako matrice při výrobě kožených předmětů používaných při hře. Jsou ovšem i zastánci teorie, že tyto kamnenné artefakty sloužily jen rituálním účelům. Všechny předměty, které se hry týkaly, byly považovány za posvátné, zobrazení hry v sochách, reliéfech i malbách je velice časté. Hru popisuje i Popol Vuh, mayská mytologická kniha. Líčení zkrátím, zájemce odkazuji na literaturu. Stručně: Hlavní hrdinové, dvojčata Hunahpú a Ixbalanké jsou vyzváni ke hře proti pánům Xibalby (to je mayské podsvětí), a nakonec po spoustě různých zkoušek zvítězí. Protože dvojčata jsou reprezentací Slunce a Měsíce, domnívají se badatelé, že hra byla rituálem, který měl vždy znovu aktualizovat vítězství nebeských sil nad temnotou a smrtí. Neví se jistě, zda mužstvo, které prohrálo, bylo nakonec rituálně obětováno, či byl-li obětován jen nějaký zástupce, ba dokonce snad i jen někdo z diváků. Oběť se v tomto případě prováděla stětím hlavy. K problematice lidských obětí, jejich významu, se určitě ještě vrátím, je to závažné a dalo by se říct, všudypřítomné religionistické téma.

Dnes bych jenom potřebovala poradit. Myslíte, že by bylo vhodné podobnou praxi s obětováním poraženého mužstva zavést i v našem fotbale? Obávám se, že jsou fotbaloví hráči příliš drahé zboží a za chvíli by jich byl nedostatek. Možná by stačilo, kdyby byli obětováni hráči, kteří dostali červenou kartu. Nebo za dopink? Případně bychom mohli obětovat nepoctivé rozhodčí. A úplně nakonec si nechávám návrh, že vhodnou obětí by byli násilničtí fanoušci, z těch by měli v Xibalbě jistě radost.

Kováč.M (2002): Slnko jaguára. Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava
Coe M., Snow D., Benson E. (1998): Svět předkolumbovské Ameriky, kulturní atlas, Knižní klub, Balios, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře