Noèní úvahy
None

Konstantin Veliký

9. srpna 2004, 22:00

Toleranční edikt, náboženská politika obou augustů, nikajský koncil a Areios, popravy v císařské rodině, rehabilitace Areiova

Toleranční edikt
Koncem dubna 311 vydal císař Galerius toleranční edikt. Poskytl křesťanům přes výhrady k jejich víře svobodu s podmínkou, že se i oni budou modlit ke svémi Bohu za blaho státu i císařů. Po Galeriově smrti5.5.311 v říši zase vládli jen čtyři císařové, všichni ale s nejvyšším titulem augustus. Komunikace mezi nimi byla ale nevalná, protože Maxentius byl znepřátelený s Konstantinem a Maximinus s Liciniem. Roku 312 vtrhl Konstantin do Itálie. Útok byl překvapivý, protože krátce předtím válčil na Rýně. V rozhodující bitvě u Mulvijského mostu na pravém břehu Tiberu severně od Říma zvítězil nad Maxentiem. K této bitvě se váže legenda o Konstantinově vidění. Za bílého dne viděl na obloze řecká písmena chí a ró uspořádaná do podoby kříže a nad nimi slova "V tomto znamení zvítězíš". Nechal tedy toto znamení namalovat na štíty svých vojáků a na svou vlastní standartu. 28.10.312 se stal Konstantin vládcem města Říma a prvním v císařském kolegiu. Začátkem roku 313 se Konstantin sešel v Miláně s Liciniem, tato schůzka se týkala většího počtu vnitropolitických otázek, ale proslula milánským ediktem, který zrovnoprávňoval všechna náboženství. Licinius v témže roce bojoval s dalším augustem Maximinem, který pravděpodobně po neúspěchu svého tažení proti Liciniovi spáchal sebevraždu. Licinius pak v Nikomédii publikoval pro celý římský východ komuniké z milánské schůzky 13.6.313: "Když jsme se jak já, Constantinus augustus, tak i já, Licinius augustus, sešli šťastně v Mediolanu a na pořadu jednání jsme měli všechno, co se týká prospěchu a bezpečnosti státu, tu jsme mezi jiným, o čem jsme soudili, že bude k užitku přemnoha lidem nebo že se to má přednostně zařídit, uznali za vhodné dát i křesťanům i všem ostatním lidem při uctívání božstva svobodnou možnost přidržovat se náboženství, jakého kdo bude chtít, čímž se může, cokoli je v nebeském sídle božského, stát nám i všem, kdo jsou pod naší mocí, milostivým a příznivým." Náboženská tolerance však nešla ruku v ruce s politickou snášenlivostí, Licinius dal popravit všechny věrné Maximinovy úředníky i všechny potomky dřívějších císařů, dokonce i všechny další příslušníky jejich rodin (Dioklecián, který žil ve Splitu na politickém důchodu se ještě všech těchto poprav dožil, umřel až 3.12.316). Situace se tímto drastickým způsobem poněkud pročistila, sporné byly jen hranice a kompetence mezi západní a východní částí říše, oba augustové, Konstatin a Licinius se však respektovali, oba měli legislativní moc, ale v zájmu říšské jednoty byly zákony koordinovaně vydávány jménem celého císařského kolegia.

Náboženská politika obou augustů
Poměr státu k církvi, jak si ho Konstantin představoval, vycházel z modelu, že je jedna římská říše a také jen jedna křesťanská církev obecná neboli katolická. Církev se měla stát oporou upadající jednoty říše. Církev ovšem byla krajně nejednotná, jak se o tom mohl sám Konstantin přesvědčit, když se snažil dokonce vojensky zasáhnout proti donatistům, (budu o nich psát později), ale musel se stáhnout kvůli jejich neústupnosti. Ve východní části říše, kde bylo křesťané početnější, v té době právě probíhal spor a arianismus. Licinius, augustus východní části říše, měl o pevnějším spojení státu s církví pochybnosti a proto od roku 320 svou náboženskou politiku změnil. Křesťany sice občansky toleroval, ale rozhodl se zlomit nekontrolovaně vzrůstající církevní moc. Zakázal jakékoli synody a odňal církvi státní podporu, odstranil křesťany nejdřív od dvora, pak i z úřadů a vojska. Změněná politika byla pravděpodobně důvodem zhoršení vztahů mezi oběma augusty, kteří předtím vládli společně celkem ve shodě. Válka mezi oběma se po několika napjatých letech konala v roce 324, po několika prohraných bitvách se nakonec Licinius 18.9.324 vzdal (popraven byl o rok později).

Nikajský koncil a Areios
Po ovládnutí celé říše zrušil Konstantin hned roku 324 všechna předchozí Liciniova proticírkevní nařízení a snažil se urovnat vnitrocírkevní spory. Svolal do Nikaje ekumenický koncil. Na koncilu se projednávaly mimo jiné organizační otázky, termín slavení Velikonoc byl stanoven jednotně na první něděli po prvním jarním úplňku, metropolitním biskupům v Římě, Alexandrii a Antiochii bylo přiznáno postavení patriarchů. Bylo přijato vyznání víry s odsouzením arianismu. Na odsouzení Areiova učení se podílelo i to, že Areios byl jen presbyterem a byl ve sporu se svým nadřízeným biskupem. Jednalo se tedy i o prestiž biskupské autority., to mohlo hrát svou roli na koncilu, shromáždění biskupů. Podíl na výsledku měl sám Konsatin, který rozpravu sledoval a dával najevo, s čím souhlasí a co se mu nelíbí. Byl totiž už předem ovlivněn svým poradcem Hosiem, cordubským biskupem, který vedl západní delegaci. Areios byl koncilem odsouzen a poslán do vyhnanství.

Popravy v císařské rodině
Až potud se situace pro Konstantina vyvíjela příznivě a podle plánu. Pak se ale jeho štěstí zhroutilo, nechal totiž popravit svého nejstaršího syna Crispa, kterého jeho macecha, císařovna Fausta, obvinila ze svádění k cizoložství. Ale po čase Konstantinovi došlo, že byl Crispus Faustou křivě obviněn a proto dal usmrtit ji. V souvislosti s aférou zemřelo mnoho lidí, i mnoho jeho oddaných přátel. Konstantin upadl do depresí a v rodinné tragédii viděl Boží trest, také za nespravedlnost, které se dopustil na Areiovi.

Rehabilitace Areiova
Za Areia se přimlouvali i  někteří křesťanští teologové, také Eusebios z Kaisareje, známý především jako církevní historik. Areios byl povolán zpět z vyhnanství, vrátil se ale jako změněný člověk, netrval už neústupně na svém stanovisku a roku 334 předložil císaři upravené vyznání víry, ve kterém nebyly sporné body, uznal homoúsios. Synoda, která se sešla 335 v Jeruzalémě při vysvě+cování kostela Božího hrobu zrušila Areiovu exkomunikaci a požádala o Areiovo uvedení do jeho původního úřadu. Areios ale roku 336 zemřel.

Češka J.: Zánik antického světa, Praha 2000

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: křesťanství  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.


Komentáře


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text:


   
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.