Konstantin 2

Konstantinův křest, pontifex maximus, církev, palestinské relikvie, neděle, Vánoce, zákaz křižování, dominát, Constantinopolis, boj s perskou říší

Konstantinův křest
Byl Konstantin křesťanem? Na otázku je trochu těžké jednoznačně odpovědět a historická hodnocení Konstantinových životopisců se taky liší. Nesporné je, že jeho matka, císařovna Helena, byla křesťanka. Sám se nechal pokřtít Eusebiem z Nikomedie až těsně před smrtí. Sice je zachovaná legenda ze 6.století o jeho křtu v Římě římským biskupem Silvestrem v Constitutum Constantini, ve kterém údajně Konstantin učinil římského biskupa hlavou celé církve a vládcem nad západní polovinou říše, ale tento text je falzem. Ve skutečnosti církvi vadila pravda o Konstantinově klinickém křtu z rukou semiariánsky orientovaného Eusebia, která je dosvědčená mnoha spolehlivými prameny. Ale křesťanem byl zřejmě i před svým pokřtěním, křest nebyl totiž v prvních staletích chápán jako vstupní rituál, ale jeho hlavní funkcí bylo dosáhnout odpuštění hříchů. Sice se už v některých raných křesťanských sborech ujala praxe udělovat křest všem novým členům, ale nebylo to pravidlem. Ve starověké církvi se dlouho uchovával obyčej, že musí být před svým vysvěcením pokřtěn každý kněz, kdežto laikové křest odkládali na pozdější dobu. Křest se totiž uděluje jen jednou, hříchy pokřtěného člověka se podle církevního učení braly mnohem vážněji. Proto hlavně lidé veřejně činní odkládali přijetí křtu až na závěr života, křest tedy tehdy často plnil tu funkci, kterou později přejalo poslední pomazání. Křest ve 4.století nebyl hlavním kritériem pro definici křesťana, podle 45.kánonu tzv.elvirské synody, která se sešla roku 306 v Granadě, směl být dokonce křest udělen pouze člověku, který byl jako christianus už dříve známý. Je proto poněkud podivné tvrdit o Konstantinovi, že se stal křesťanem až před smrtí, i Konstantinovi synové i jejich nástupci i někteří církevní Otcové křest oddalovali, přesto o jejich křesťanství nikdo nepochybuje.

Konstantin pontifex maximus
Ovšem je také historickým faktem, že Konstantin po celou svou vládu respektoval státní kulty, že i v nově založené Konstantinopoli dal antickým bohům postavit chrámy a že zůstával nejvyšším knězem římského státního polyteismu. Jeho sebepochopení v této věci je zachyceno v Eusebiových Církevních dějinách IV 24 v oslavném životopise: "Proto kdysi Konstantin právem řekl, vítaje na hostině biskupy, že i on sám je biskupem, přičemž k nim za naší účasti promluvil asi těmito slovy: "Nuže, vy jste pro věci uvnitř církve, já pak jsem patrně od Boha ustaven biskupem pro věci mimo církev." Maje tedy na mysli to, co bylo v souladu s tímto výrokem, dozíral na všechny poddané a nabádal je, jak mohl, aby vedli zbožný život."

Církev za Konstantina
Ve 3.století už měla církev značný majetek, ale teprve Konstantin podepřel její vlastnické právo zákonem a všemožně ji hmotně podporoval. Poskytoval prostředky na stavbu nádherně vybavených kostelů, na předním místě bývají uváděny římské baziliky, lateránská a vatikánská. Na státní náklady dal zhotovovat také biblické a liturgické texty. Kostely dostávaly darem pozemkový majetek i různé jednorázové dotace, také stálou státní podporu v naturáliích pro výživu kléru i pro charitativní činnost. Také zákonodárství bylo pro církev příznivé. Roku 313 Konstantin osvobodil křesťanské duchovenstvo od tíživých občanských povinností munera. Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc v občanských záležitostech i tehdy, když jen jedna strana sporu byla křesťanská, proti biskupově rozhodnutí se nedalo odvolat. V roce 319 byl křesťanský klérus zbaven městských i státních daňových povinností, 321 získala církev právo přijímat dědictví a právo propouštět otroky na svobodu. Kostely směly poskytovat azyl těm, kdo se cítili ohroženi státní mocí.

Znovuprobuzený zájem o Kristův život v Palestině
V Jeruzalémě se za Konstantinovy vlády ukazovala místa spojená s pašijovým příběhem, soudní síň Kaifášova i Pilátova, i různé předměty s pašijemi spojené. Úkolu najít Kristův kříž se ujala císařova matka Helena, která se vydala na pouť do Svaté země v roce 326/7. Byla vybavena plnou mocí a mohla volně užívat státní peníze. Všude ji přijímali s nejvyššími poctami, jeruzalémskému biskupu Makariovi Helena předala císařův list, ve kterém mu nařizoval, aby vybudoval nové kostely na místech spojených s Ježíšovým životem. Císařovně Heleně se přičítá zásluha o nalezení Ježíšova kříže, ale zdá se, že doba nálezu byla přece jen pozdější, protože soudobé prameny se o tomto nálezu nezmiňují a legenda je doložena až pro konec 4.století.

Neděle a Vánoce, zákaz křižování
Roku 321 se stala neděle, v křesťanském kultu dies dominicus "den Páně", v antickém kalendáři dies Solis "den Slunce", dnem úředního klidu, kdy se směly konat jen manumissiones, propouštění otroků na svobodu. Církev využila solární kult i pro stanovení data Vánoc, kdy dies natalis Solis invicti "narozeniny Neporazitelného slunce", slavené v Římě 25.12. přeměnila ve svátek Narození Páně. Křesťanský vliv se projevoval i v občanském zákonodárství, snahou o posílení morálky v oblasti manželského a rodinného života, které se projevilo ve ztížení rozvodů, v zákazu mít kromě manželky v domě ještě konkubinu, v příkazu nerozdělovat při dělení majetku rodiny otroků. Konstantin také zakázal 325 gladiátorské zápasy, je to důkazem jeho myšlenkového posunu, protože ještě v roce 313/314 při oslavách vítězství nad Germány pořádal krvavé hry, kde zajatci bojovali mezi sebou i s šelmami. Zakázal také trest smrti ukřižováním, zcela zřejmě s ohledem na křesťanský kult, jiné druhy poprav, jako upálení zůstaly a za vraždu příbuzného byl dokonce obnoven trest, kdy byl odsouzenec zašit do pytle s hady a utopen.

Dominát
Z hlediska církve sice Konstantin uplatňoval jinou politiku než jeho velký předchůdce Dioklecián, ale ve skutečnosti jeho reformy navazovaly na předchozí tak těsně, že je těžké je oddělit. Jen jinak řešil pozdně antický vládní program jednotného náboženství v celé říši, uznal, že křesťanství bude pro daný účel vhodnější. Reformy vybudovaly ničím neomezený císařský absolutismus, který odstranil poslední zbytky republikánského zřízení uchovávané aspoň formálně. Císař vydával zákony, měl nejvyšší vládní i soudní pravomoc, jako vrchní velitel rozhodoval o válce i míru. Z jeho osoby vyzařovala posvátnost a posvátné bylo všechno, čím se obklopoval. Pro vyřizování státních záležitostí se v celé říši rozbujela nevídaná byrokratická administrativa v čele s císařskou radou s pevnou organizací a stálými členy. Všichni státní úředníci byli placeni, velké naturální dodávky i peněžní náklady vyžadovala také armáda i císařský dvůr. Největší metlou obyvatelstva se tak za dominátu stal tuhý daňový systém, základem byla sice pozemková daň, ale platila se daň i z jiného majetku i z výnosu povolání. K tomu přistupovaly i jiné povinnosti různých úkonů, příspěvků a povinných ručení, nazývané obecně munera. Státní výdaje byly i tak obvykle vyšší než příjmy, proto se často sahalo k vymáhání mimořádných dávek. To, co dříve byl projev úcty, se stalo vymáhanou daní, tak platil senát aurum oblaticium, města aurum coronarium, na města byla asi roku 314 uvalena auri lustralis collatio glebalis, která se platila každé pětiletí ve zlatě a platili ji všichni městští živnostníci, i nevěstky a registrovaní žebráci, i zemědělci, kteří prodávali své produkty na městském trhu. Základní peněžní jednotkou se za Konstantina stal solidus o váze 4,55 gramu a stříbrná siliqua o váze 2.27 gramu, přitom 24 siliquí byl jeden solidus. Tvrdá daňová politika a tuhý byrokratický režim spolu nesl velké omezení občanských svobod. To dosvědčují Konstantinovy zákony o znevolnění těch obyvatel, kteří předtím byli podle práva svobodní, konstituce z 30.10.332 zakazovala kolonům přecházet z jednoho statku na jiný. V té době se v zemědělství objevuje stále víc otroků propuštěných na svobodu, kteří se při svém propuštění stali kolony svého bývalého pána. Připoutání kolónů k půdě bylo způsobeno nedostatkem pracovních sil v pozdně antickém zemědělství, proto se ujala praxe usazovat na ladem ležících polnostech lidi z barbarských kmenů. Také v armádě sloužilo čím dál víc barbarů. I řemesla a obchod, dříve v režii soukromníků, se dostaly do většího područí státem prosazované hospodářské politiky a nejrůznější povinnosti ukládané příslušníkům řemeslných a obchodních sdružení, předchůdcům pozdějších cechů, činily jejich práci často málo rentabilní, přitom členové sdružení byli k práci vázáni a nemohli ji opustit. Výjimku tvořila jen některá privilegovaná povolání, která povinnost práce pro stát za minimální mzdu munera ani placení daní neměla. Takovou výsadu měli lékaři, veřejní učitelé, architekti, advokáti a kněží, i židovští. Státní byla i pošta, původně zajišťující spojení ústředních úřadů s provinciemi, později přepravovala i úředníky na služebních cestách. A služebně se cetovala velice velmi, každý rok bylo třeba obměnit čtvrtinu koní.

Constantinopolis
Když se Konstantin stal vládcem celé říše, založil město, které se mělo stát východní protiváhou Říma. Přestavěl staré Byzantion na Constantinopolis, město skoro s milionem obyvatel. Všechny jeho svobodné obyvatele osvobodil od pozemkové daně a dal jim stejné výsady jako měli obyvatelé Říma. Celému městu byla udělena rozsáhlá autonomie, dědičným nájemcům korunní půdy v Malé Asii přikázal postavit si ve městě dům a obdařil je různými privilegii. Na rozdíl od Říma, který si zachovával svůj antický vzhled, byla Konstantinopol postavena hned od začátku jako křesťanské město, ve stavebním plánu byly kostely, v jednom z nich, kostele dvanácti apoštolů, byl císař Konstantin pohřben.

Boj s perskou říší
Roku 334 se Peršané zmocnili arménského krále, oslepili ho a odvlekli do zajetí, pak perské vojsko obsadilo Arménii, porušilo tak smlouvu z roku 298. Konstantin, kterého arménské poselstvo požádalo o pomoc, zakročil, ale původní dynastii Arsakovců neobnovil, jmenoval arménským králem 335 svého synovce a dal mu za manželku svou dceru. Když perské poselstvo požadovalo od císaře stažení všech římských jednotek z Arménie, vypověděl Konstantin perskému králi Šápurovi II válku. Při přípravě ofenzivy však onemocněl a 22.5.337 u bithynské Nikomédie zemřel.

Češka J.: Zánik antického světa, Praha 2000

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře