Noèní úvahy
None

Úvodní poznámky k řeholím a řádům

6. října 2004, 9:00


Zapsala jsem si také kurz Řehole a řády západního křesťanství.

Psal už Depony, že se pro nás změnily podmínky, řád studia byl důkladně překopán. Zjistila jsem tedy při svém studování přesčas, že se mi nedostává dostatečný počet bakalářských kurzů  ze západních tradic, naopak mi přebývají magisterské, které jsem vlastně neměla mít, a to všechno přesto, že se věnuji ve své práci právě křesťanství, ovšem v době jeho vzniku, tedy ve starověku. Takže jsem si zapsala mnichy. Včera jsem absolvovala první přednášku a dám sem něco z úvodních poznámek.

Začátky popspolitého života poustevníků pocházejí z egyptských pouští, tam vznikaly první zárodky klášterního života. Zažitá představa, že první a jedinou řeholí byla zpočátku řehole svatého Benedikta, je blud, v počátcích, tedy od 4.století, byl život v klášterech značně nejednotný, bylo 30-40 různých regulí, Benediktova se ukázala ale jako nejpřiměřenější, odpovídala pozdně římskému pojetí poslušnosti a morálky, postavení opata, abbas, přesně zkopírovalo práva a povinnosti římského pater familias. Mimo benediktinskou řeholi byly v té době také řehole mnohem asketičtější, ale také takové, které byly skoro nevázané a způsobem života budily pohoršení. Dosti často se stávalo, že se život v jednom klášteře řídil i několika řeholemi a navíc vlastními místními pravidly. Až v době Karla Velikého a jeho nástupců se způsob života v kláštěrech víceméně standardizoval podle benediktinské řehole, sjednocení neprobíhalo bez odporu, nejdéle vzdorovaly mnišské komunity v Irsku, proces sjednocování pravidel tak probíhal od 9. do 10.století. Nikdy nebylo ovšem dosaženo jednoty naprosté, protože už od začátku kromě mnišských společenství existovali také řeholní kanovníci, pospolitostí kněží, kteří se řídili volnější řeholí svatého Augustina.

Původně byl každý klášter samostatnou jednotkou bez vazby na jiná příbuzná společenství, rozvoj se dál vlastně něčím, co bych přirovnala k včelímu rojení. Když klášter uř nestačil, část mnichů se odstěhovala a založila klášter vlastní, který byl bez vazby na klášter původní. Teprve u cisterciáků a premonstrátů byly zachovány filiační řady s příslušnou podřízeností a odpovědností, dokonce do té míry, že se jednou ročně scházela generální kapitula, všichni opati v původním "rodičovském" místě. Organizačně propracovanější byly rytířské řády, ale nejvyššího stadia organizační struktury bylo dosaženo až u řádů žebravých, kde existuje post generálního představeného, kláštery jsou organizovány územně podle provincií, představení jsou jmenováni, ne voleni, je propracovaná kontrola.

Postupný úpadek klášterního života nastal již od 14.století, v době avignonského zajetí a papežského schizmatu, reakcí bylo hnutí nové zbožnosti, devocio moderna, v 15.století byla stoletá válka a husitské hnutí, i tehdy pokus o obnovu a znovuoživení. Začátek reformace způsobil zániky klášterů, často ne válkami ani přestupem řeholníků a řeholnic k luterství, ale prostě konfiskací majetku klášterů panovníky. Situace se změnila až po tridentském koncilu, kdy v době protireformace vznikají nové řády, jezuité, piaristé, které mají jiný úkol, misijní činnost, působení mezi lidmi, už ne život v ústraní.

Dostali jsme úkol, prostudovat prvních šest kapitol knihy Lawrence C.H: Dějiny středověkého mnišství, CDK – Vyšehrad 2001.
Doporučenou literaturou je také kniha Frank K.S.: Dějiny křesťanského mnišství, vydali břevnovští benediktini 2003

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: křesťanství  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.


Komentáře


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text:


   
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.