Jak Římané viděli křesťany I
23. listopadu 2008, 10:28
Zmínky v dílech historiků Tacita a Suetonia[1]
Oba spisovatelé nepíšou o své době, ale podávají zprávu o dobách minulých.
Gaius Suetonius Tranquillus
O autorovi: Gaius Suetonius Tranquillus (asi 70-140) pocházel z jezdeckého stavu a patřil k přátelům Plinia Mladšího, který byl jeho protektorem u císaře Traiana. Za císaře Traiana zastával Suetonius důležité úřady na císařském dvoře, byl správcem císařských knihoven a archivů v Římě, za císaře Hadriána do roku 122 měl dokonce funkci císařského tajemníka. Jeho kariéra na císařském dvoru však skončila náhle, spolu s dalšími přáteli byl ve funkci nahrazen, „protože se ve styku s císařovou chotí Sabinou chovali volněji, než žádala důstojnost císařského dvora."[2]Byl literárně činný, věnoval se nejrůznějším tématům, ale jeho nejoblíbenějším žánrem byla biografie. Ze zachovaných spisů jsou nejznámější Životopisy dvanácti císařů., chronologicky sestavené biografie římských vládců od Caesara po Domitiana (byl zavražděn roku 96). Životopisy byly uveřejněny asi v letech 119-122. Autor v nich užil i dokumenty, ke kterým měl úřední přístup.
Suetonius: Životopisy dvanácti císařů, Claudius, 25,3
„...Židy vypudil z Říma, protože tam vlivem Chresta vytrvale vyvolávali nepokoje..."
V Claudiově životopisu je 25 kapitola věnována opatřením v oblasti národnostní politiky, mezi ně patří i opatření týkající se náboženství, zmiňuje se vyhlazení „strašlivě nelidského kultu druidů", pokus o přenesení eleusínských mysterií do Říma, oprava „stářím rozvaleného" chrámu Venuše Erycké na Sicílii na náklady státní pokladny.[3] Tato zmínka se chápe většinou jako doklad třenic v židovské komunitě mezi příznivci a odpůrci Ježíše jako Mesiáše. Nejde jednoznačně stanovit, kdy k tomuto vyhnání došlo, možná data jsou rok 41, v tomtéž roce zakázal Claudius Židům v Alexandrii přijímat další souvěrce, nebo rok 49 (Sk18,2).
Suetonius: Životopisy dvanácti císařů, Nero, 16,3
„..popravováni křesťané, druh to lidí propadlých nové a škodlivé pověře.."[4]
Novost v oblasti náboženství a kultu vyvolávala vždy podezření. V originále užitý výraz „malefica" – škodlivá, ukazoval na představu čarodějnických praktik, které byly zakázány a přísně trestány.[5]
V 16.kapitole se jedná o opatřeních pro zlepšení veřejného pořádku; znovuzavedení přísných zákazů a trestů, o omezení nádhery, o snížení sumy na veřejná pohoštění, o zákazu prodávat v krčmách jiná jídla než zeleninu, o zákroku proti vozatajům, kteří jakoby žertem podváděli a kradli, o zákazu fanklubů herců pantomimy a jejich vyhnání z města,. V této souvislosti je trestání křesťanů hodnoceno spíš kladně. Nezmiňuje souvislost mezi požárem Říma a pronásledováním křesťanů.
Cornelius Tacitus[6]
O autorovi: Zprávy o jeho životě jsou značně neúplné. Předpokládá se, že se narodil kolem roku 54 n.l. v zámožné rodině jezdeckého stavu, to mu dovolovalo věnovat se celoživotně úřednické kariéře. Za Vespasiana sloužil ve vojsku a dosáhl vysoké hodnosti, za jeho nástupce Tita byl kvestorem a stal se senátorem. Roku 88 zastával Tacitus úřad praetora a pak pravděpodobně byl dva roky správcem některé z provincií – asi Belgie. V roce 93 se Tacitus vrátil do Říma, ale kvůli svému nesouhlasu s jednáním císaře Domitiána se nezapojil do politického života. Byl ale v té době členem kněžského kolegia, které pečovalo o cizí kulty v Římě. Až za císaře Nervy v roce 97 zastával úřad konzula. Za vlády Traiana, asi v letech 112-114 zastával funkci správce provincie Asia. O dalších jeho osudech nevíme nic bližšího, za přibližné datum jeho smrti se pokládá rok 120.
Z jeho četných děl jsou nejdůležitější dvě historická. Prvním byly Historiae (Dějiny). Kniha popisuje původně ve 14 knihách císařství od smrti Nerona po konec vlády Domitiana, tedy léta 69 – 96. Dochované jsou pouze první čtyři knihy a část páté, popisující léta 69 a 70. Dalším historickým dílem, uveřejněným snad v letech 115 – 117, jsou Annales (Letopisy) nebo také Od smrti božského Augusta. Spis shrnoval dějiny vlád císařů od Tiberia po Nerona. Z jeho celkových 16 knih se zachovaly knihy první až čtvrtá, začátek páté, šestá bez začátku a mezerovitě jedenáctá až šestnáctá. Tacitus popisuje dané události většinou podle let.
Tacitus Annales (ab excesu Divi Augusti) XV, 44, 2-5[7]
„...Proto Nero, aby potlačil řeči, nastrčil viníky a nejvybranějšími tresty pak potrestal ty, koho lid nazýval křesťany a nenáviděl kvůli neřestem. (Původce jejich jména Christa dal za vlády Tiberiovy popravit prokurátor Pontius Pilatus; zhoubná pověra tehdy potlačená znovu propukla nejen v Judei, rodišti toho zla, ale také v hlavním městě, kam se stékají všechny ohavnosti a hanebnosti a nacházejí tam ctitele.) Nejdřív byli tedy pochytáni ti, kteří se přiznávali; potom na základě jejich udání bylo k nim připojeno ohromné množství ani ne tak pro zločin žhářství jako pro nenávist k lidskému rodu..."
Úsek líčí pronásledování křesťanů, které císař Nero obvinil ze založení požáru Říma v roce 64. Některé části zmiňovaného textu vzbuzují pochybnosti co se týče autenticity, odjinud spojení požáru s pronásledováním křesťanů neznáme, také výraz „multitudo ingens" – ohromné množství je považován za dodatečnou křesťanskou interpolaci. Nevíme přesně, odkud čerpal své informace, ale ve své práci se opíral o solidní znalosti různých historických děl, i pramenů dokumentárních, které se nám nezachovaly.Barvité líčení pronásledování křesťanů nejspíš příliš neodpovídá historické pravdě. V prvním století byla pronásledování křesťanů nesystematická a lokální. Souvisí to jistě i s tím, že bylo z počátku obtížné odlišit křesťany od židů, kteří měli pro starobylost svého náboženství výjimku, „religio limita". Také početně měli v té době značně větší zastoupení, v římské říši jich bylo kolem 6 milionů, zatímco křesťanů, kteří se nepočítali za členy židovské pospolitosti, mohlo být několik tisíc, kromě skupiny v Římě hlavně ve východní části římské říše. Křesťané byli podezřelí nejen pro novotu svého náboženství, ale také tím, že uctívali člověka, který byl popraven v politickém procesu a v jeho jménu prováděli magické praktiky, a to kladné, uzdravování a exorcismy, ale i záporné, jako prokletí (Sk)[1] Alena Frolíková, „Rané křesťanství očima pohanů" , str. 26-34
[2]Suetonius, „Životopisy dvanácti císařů". Předmluva překladatelky Bohumily Mouchové, Svoboda 1974, str.10
[3] Suetonius, „Životopisy dvanácti císařů", str.261-262
[4]Suetonius, „Životopisy dvanácti císařů", str.286-287
[5] Alena Frolíková, „Rané křesťanství očima pohanů",str. 31
[6] http://cs.wikipedia.org/wiki/Tacitus
http://antika.avonet.cz/article.php?ID=2028
[7] Alena Frolíková, „Rané křesťanství očima pohanů", str. 26-29
Rubrika: křesťanství | Autor: didactylosOsobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Přidání komentáře...
