Archeologie proti teologii

Úvodní část mé diplomové práce.

kapitola Archeologické popření teologické historie Izraele

Putování Abramovo, jeho přijetí víry v jednoho Boha, příběhy dalších praotců, pobyt Izraelitů v Egyptě, i vysvobození z něho a dobytí a osídlování zaslíbené země jsou zakladatelským mýtem. Archeologická bádání prokázala, že v předpokládaných dobách nedošlo k rozsáhlému stěhování obyvatel[1]. Příběhy praotců v Gn mají jiný význam. Antalík[2] se domnívá, že teologicky redagované texty jsou jen reakcí na to, že se původní kult předků nepodařilo z monoteistického poexilního náboženství vymýtit a proto byly jejich příběhy přeznačeny do dnešní podoby předků, vyznačujících se neochvějnou vírou v jednoho Boha. Další základní příběh Jákoba a jeho synů v Egyptě, poroba Izraelců a jejich vysvobození Mojžíšem také nejsou historickou látkou. [3]Sice je pravda, že kanaánské národy používaly Egypt jako útočiště v dobách hladomoru, a platí to pro celé starověké období, ale hromadný exodus Izraelitů z Egypta nebyl v době Ramsese II možný. Izraelité se na území Palestiny v době kolem roku 1200 př.n.l. už vyskytovali, jsou totiž jako porobený národ uvedeni na Merenptahově stéle z roku 1220 př.n.l[4].

Příběh o vysvobození z Egypta ovšem pravděpodobně je sdílenou vzpomínkou západosemitských národů na dobu Hyksósů v Egyptě (období 1670-1570 př.n.l.), doplněnou barvitými detaily odpovídajícími době, kdy byl poprvé v Izraeli zapsán, asi 7. století př.n.l. Také dobývání země zaslíbené je daleko od historické pravdy. Archeologické nálezy naprosto odporují biblickému líčení, kanaánská města kolem roku 1200 vůbec nebyla města, např. neměla vůbec hradby.  Lidé Kanaánu v mladší doby bronzové byly mnohem chudší než ti, kteří tu žili o několik století dřív, ve střední době bronzové, původně blahobytná města byla většinou opuštěna. Přesná příčina úpadku za mladší doby bronzové není známá.[5]

Izraelité jsou původními obyvateli Kanaánu., obyvatelé horských vesnic, jsou [6]západosemitským národem sdílejícím se svým okolím zřejmě i náboženské představy, je tu ovšem jedna drobnost, která je odlišuje, nechovají ani nejedí vepře.[7] Jejich náboženství má stejný pantheon jako okolní Kanaánci, ve vývoji jejich náboženství je patrná kontinuita s okolím, ne jedinečnost.

Archeologické vykopávky v oblasti jeruzalémského chrámu nemohou být pro svatost místa dodnes prováděny, můžeme se o Šalomounovu chrámu dovědět jen z textu bible 1Kr5, nebyly ale odkryty ani jiné v bibli zmiňované svatyně ze stejného období kromě pohraniční svatyně v Aradu[8]. Mimobiblické zprávy o izraelském a judském království z té doby nejsou k dispozici. Vyvolává to přinejmenším dojem, že první králové Izraele mohou být také jen mýtickými postavami[9]. Rozhodně je teologickou fikcí představa sjednoceného království za Davida a Šalomouna.

První mimobiblická zpráva je Šešonkův seznam na reliéfu v Amonově chrámu v Karnaku, kde jsou zobrazeni zajatci, vždy se jménem svého domovského místa. Odpovídá vládě judského krále Rechabeáma (926-910 př.n.l.) V nejranějších historických dobách bylo mnohem úspěšnější severoizraelské království, mělo totiž mnohem významnější strategickou polohu i větší předpoklady hospodářského rozkvětu. Také severoizraelští panovníci byli uznávanými spojenci v nejrůznějších koalicích proti tehdejším mocnostem, království doplatilo na vzrůstající roli Aššuru v Palestině, bylo postupně dobýváno, až dobytí hlavního města Samaří 722/721 př.n.l.  způsobilo jeho úplný zánik. Nejlépe jsou v mimobiblických pramenech i podle archeologických vykopávek hodnoceni panovníci právě z Omrího dynastie, které text Starého zákona ukazuje v nejhorším světle.

Judské království bylo proti severnímu zaostalým venkovským krajem. Teprve po zkáze severoizraelského království a masivní emigraci jeho elit do Judska, se judská státnost začala výrazně profilovat. K její politické ideologii patřila i  centralizace kultu JHWH do jediné svatyně v Jeruzalémě a představení zkázy severoizraelského království jako oprávněného Božího trestu za hříchy lidu. V této souvislosti je zajímavá tzv. Méšova stéla[10], jejíž text je nápadně podobný textům Starého zákona, hlavně deuteronomisticky zpracované historie, jen centrálním bohem není JHWH, ale Kemoš, bůh Moábců. I teologické pojetí historie je západosemitským etnikům společné [11].

Historie království je ve Starém zákonu zcela přepracovaná v duchu monolatrie JHWH. Mimobiblické prameny ukazují většinou zmiňované panovníky v docela jiném světle. Snaha o monolatrii v Izraeli a Judsku jistě narážela u obyvatel na neporozumění, žité náboženství i oficiální chrámové kulty v té době vypadaly jinak. Jak vypadalo žité náboženství se můžeme dovědět z  archeologických zdrojů, hlavně však ze zapsaného horlení proroků proti věcem, které se tehdy zřejmě běžně dělaly. Snaha o prosazení kultu jediného boha JHWH a očištění kultu od všech vlivů „pohanského" okolí nebyla v oblasti obvyklého praktikovaného náboženství asi příliš úspěšná. Prvním pokusem shora byla vláda krále Chizkijáše (715-687 př.n.l.)[12], který reformoval chrámový kult a očistil ho od „model", dalším, významnějším pokusem byla Jóšijášova reforma (622/621- 610 př.n.l.) po nalezení knihy Zákona při opravě jeruzalémského chrámu[13]. Knihou byla pravděpodobně nějaká raná podoba knihy Deuteronomium. Její monolatrické vyznění bylo v rozporu s obvyklou praxí a dalo tak podnět k rozsáhlým reformám kultu. Politickým záměrem byla centralizace kultu do jeruzalémského chrámu a tak ovládnutí prostoru i bývalého severoizraelského království judským vlivem. Mnohé svatyně na centralizaci nereagovaly a náboženský kult v nich pokračoval podle dřívějších pravidel. Je ovšem otázkou, jestli sama reforma není také pozdějším mýtem a pokud není, co z této reformy po smrti krále Jóšijáše zůstalo v platnosti. Teprve dobytí Jeruzaléma a deportace části jeho obyvatel do Babylónu uskutečněná ve dvou vlnách, první v roce 597/598 př.n.l, druhá 587 př.n.l, znamenala zásadní přelom.

[1]Israel Finkelstein, Neil Asher Silberman, „Objevování Bible.Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie", Vyšehrad, Praha 2007, příloha A, str.281-285

[2]Dalibor Antalík „Proměny kultu předků v náboženství Izraele" 

[3] Israel Finkelstein, „Objevování Bible." , str.55-68

[4] Alfred Jepsen, „Královská tažení ve starém Orientě", str.101-102

[5] Israel Finkelstein, „Objevování Bible." , str.74-89

[6]Israel Finkelstein, „Objevování Bible." , str.95-89

[7] Israel Finkelstein, „Objevování Bible." , str.114

[8] Alfred Jepsen, „Královská tažení ve starém Orientě", str.133

[9] Israel Finkelstein, „Objevování Bible." , str.120-135

[10] Alfred Jepsen, „Královská tažení ve starém Orientě", str.144. O válce Moábu proti  severnímu Izraeli viz 2Kr3,4n

[11] Ondřej Stehlík, „Hospodin a (jeho?) Ašera.", str. 166

[12]2Kr18-20, Alfred Jepsen, „Královská tažení ve starém Orientě", str.167-174 ,  Israel Finkelstein, „Objevování Bible", str.224-238

[13] 2Kr22-23, Israel Finkelstein, „Objevování Bible", str.245-259

Promiňte, prosím, mám nějaké potíže s transformací poznámek pod čarou a nemám kdy se zabývat opravou tohoto stavu. Snad to bude i tak čitelné.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře