O autorovi: Pliniův životopis lze poměrně dobře rekonstruovat z jeho korespondence a dochovaných nápisů. Plným jménem Gaius Caecilius Plinius Secundus, jméno Plinius dostal po strýci z matčiny strany, který ho adoptoval po předčasné smrti jeho otce. (Strýc byl známý polyhistor Gaius Plinius Secundus, nazývaný většinou Starší, napsal encyklopedii přírodních věd Naturalis historia, zahynul při pozorování výbuchu Vesuvu roku 79). Plinius Mladší se narodil v severoitalském Comu asi roku 62, v Římě studoval filosofii a řečnictví. Celý život se věnoval úřednické kariéře, ze začátku kolem roku 92 jako vojenský tribun v Sýrii, kvesturu, kterou se automaticky stal členem senátu, zastával roku 87/88. Hlavně však byl advokátem, jen v době, kdy byl tribunem lidu, advokátem nebyl, protože obě funkce považoval za neslučitelné. Jinak provozoval advokacii i v době, kdy byl praetorem, asi rok 93. Za Domitiana zastával Plinius ještě tříletou funkci správce vojenské pokladny, v posledních hrůzovládných letech Domitiánových úřednická kariéra Pliniova skončila. Celkem oprávněně se obával, že by mohl skončit jako mnoho jeho přátel odsouzením na smrt nebo doživotním vyhnanstvím. Po zavraždění Domitiána v roce 96, se Plinius zastával obětí císařské zvůle, koncem Nervovy vlády na začátku roku 98 dostal Plinius významnou tříletou funkci správce státní pokladny, kterou byl vázán v Římě. Pro delší nepřítomnost musel požádat samého císaře o dovolenou, jak máme zachyceno v dopise X 8. Po prefektuře následoval automaticky konzulát, při nástupu do této funkce v roce 100 pronesl díkůvzdání císaři, které se v upravené knižní podobě zachovalo, Panegyrik na Traiana. Jedním z posledních významných úřadů byl augurát v roce 103, (v té době už doživotní členství v kněžském kolegiu augurů byla spíš jen prestižní záležitost). Nakonec si ho vybral Traianus jako svědomitého úředníka, aby se stal mimořádným přímým pověřencem nad senátní provincií Pontus a Bithynia. Pro tuto správu byl vybaven zvláštními směrnicemi od císaře, bylo totiž potřeba urovnat neutěšené zdejší poměry, korupci místních veličin, rozkrádání veřejného majetku, neprůhledné veřejné zakázky apod. V době své správy provincie, v letech 110-112, živě korespondoval s císařem o jednotlivých problémech, dopisy jsou desátým svazkem Pliniových dopisů. Svoje dopisy soukromé většinou sám Plinius ještě vylepšoval a připravoval je do knižní podoby, ty tvoří devět svazků. Naproti tomu desátý svazek s úřední korespondencí nebyl upraven. Dopisy končí náhle před uplynutím dvouletého působení v provincii, proto se soudí, že Plinius v Bithýnii zemřel.
V době svého působení v provincii se střetl s některými zajímavými problémy. Několik dopisů se týká dobrovolných spolků a obecně problematiky shromažďování. V dopise X 33 Plinius píše o požáru v Níkomédei, oheň se šířil také proto, že se lidé nečinně dívali a neměli k dispozici žádné potřebné nářadí. Plinius navrhuje vytvořit požární sbor, (podobné byly v Římě běžné)
„...Uvaž, pane, zda pokládáš za vhodné zřídit požární sbor řemeslníků o počtu nanejvýše 150 lidí. Budu dbát, aby nebyl přijat nikdo jiný než řemeslník, a aby nikdo nezneužíval udělené výsady k jinému účelu; a nebude nesnadné uhlídat tak malý počet lidí"
Traiánova odpověď byla ale negativní
„...Ale nezapomínejme, že podobné spolky už vyvolaly mnoho nepokojů v téhle provincii a zvláště v jejích městech. Ať už nazveme jakkoli lidi, kteří se z jakékoli příčiny sdružili, brzy se z toho vyklubou politické spolky..."
Jiný případ spolku je popsán v dopise X 92 a odpověď v dopise X 93
„Amísos, svobodné město se zvláštní smlouvou, se díky tvé přízni řídí vlastními zákony. Odevzdali mi tam podání o spolcích zvaných „eranoi", jež přikládám k tomuto dopisu, abys ty, pane, uvážil, co a jak dalece je podle tebe třeba povolit nebo zakázat."
„Jestliže občanům Amísu, jejichž podání jsi připojil k svému dopisu, bylo povoleno mít spolek „eranos" podle jejich zákonů, kterými se řídí na základě smlouvy, nemůžeme jim zakázat jej mít, a to tím spíše, jestliže příspěvky neslouží k vyvolávání nepokojů a nedovoleným shromážděním, nýbrž podpoře chudších spoluobčanů v nouzi. V ostatních městech, podléhajících našemu právu, takové věci musí být zakázány."
Dotaz Plinia Mladšího, jak se mají trestat křesťané, a odpověď císaře Traiána. Dopis o křesťanech je X 96, odpověď X 97 , necituji ho celý, je totiž nejdelší z úřední korespondence. Ohledně křesťanů nebyla stanovena právní procedura. Plinius nevěděl, jestli se má trestat sama příslušnost ke křesťanství, jestli má trestat ty, kteří tvrdili, že už křesťany nejsou.
„..zda se má dát milost tomu, kdo odvolal, anebo zda nemá mít žádný prospěch z toho, že kdysi byl křesťan a přestal jím být; zda se trestá sama příslušnost ke křesťanství, i když není spojena se zločiny, anebo zločiny související s touto příslušností.."
Vymyslel postup, kterým se pokusil oddělit opravdové křesťany, přikázal totiž obžalovaným proklínat Krista a obětovat před portrétem císaře kadidlo a víno.
„..Přišlo anonymní udání obsahující jména mnoha lidí. Uznal jsem za vhodné propustit ty, kdo popírali, že jsou nebo kdy byli křesťany, jestliže vzývali bohy podle formule, kterou jsem jim předříkával, obětovali kadidlo a víno před tvým portrétem (ten jsem kvůli tomu dal přinést zároveň se sochami bohů) a kromě toho proklínali Christa, protože se říká, že žádného skutečného křesťana nelze k ničemu z toho přinutit."
Tento postup se používal i později. (osobně se domnívám, že nejhorší bylo to proklínání, viz 1K12,3).
Plinius se také snažil zjistit – i mučením – co si má vůbec o shromažďování křesťanů myslet, podle předcházejících dopisů musel mít jistě na mysli, že shromáždění mají podvratný politický charakter.
„..Tvrdili však, že celá jejich vina nebo pomýlení byla pouze v tom, že se scházeli v určitý den před úsvitem, zpívali střídavě píseň k poctě Christa jako boha a zavazovali se přísahou ne k nějakému zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložství, že dodrží dané slovo a že nezapřou majetek jim svěřený, až budou požádáni o jeho vrácení. Potom se prý rozcházeli a opět se shromažďovali k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevinného; právě to že přestali dělat po mém výnosu, kterým jsem podle tvých směrnic zakázal politické spolky. Tím spíš jsem pokládal za nutné přezkoumat pravdivost údajů mučením dvou otrokyň, které nazývali jáhenkami. Neshledal jsem nic jiného než nerozumnou přemrštěnou pověru."
Z dopisu je zřejmé poměrně značné zastoupení křesťanů v provincii, je to jediná podobná zmínka, kterou máme k dispozici. V odpovědi císař schvaluje Pliniův postup, jen připomíná, že anonymními udáními se nemá zabývat
„.. Nemají se vyhledávat; jsou-li obžalováni a usvědčeni, nechť jsou potrestáni. Zároveň však je třeba dbát, aby se tomu, kdo popře, že je křesťanem, a prokáže to veřejně, to jest vzýváním našich bohů, dostalo pro jeho lítost milosti, i když pro svou minulost zůstává v podezření.
Avšak na anonymní udání se nemá brát ohled při žádném trestném činu, protože by to byl velmi špatný precedent neslučující se s naší dobou."

 

Plinius Mladší, „Dopisy". a Předmluva překladatele Ladislava Vidmana, Svoboda 1988
Robert Louis Wilken, „The Christians as the Romans saw them", Yale University Press 2003
http://didactylos.bloguje.cz/23664-jak-potrestat-krestany.php
Alena Frolíková, „Rané křesťanství očima pohanů", str. 17-25