Noèní úvahy
None

Stvoření Adama a Evy

11. září 2003, 19:35

Genesis 2,4a a následující

Dnes se chci zabývat druhým stvořitelským mýtem v Gn 2,4a-3,24, protože pochází ze starší vrstvy, tento text totiž patří k jahvistické vrstvě Pentateuchu. Bývá tradičně označován za vyprávění o ráji a prvním hříchu. Jahvista tu zpracoval různé již preexistující motivy a vyprávění, a to tak, že je zapracoval do jednoho vyprávění, které však na několika místech prozrazuje různé švy. Původně existovala zřejmě dvě rozsáhlejší samostatná vyprávění, která již sama zpracovávala starší látky, a která byla spojena v jeden celek buď již v předjahvistickém podání nebo teprve Jahvistou. Jeden z těchto příběhů vyprávěl o stvoření prvního lidského páru a jeho povolání k obdělávání země (Bůh v něm vystupoval pod jménem Hospodin) – k němu by náležely verše: 2,4b-7. 18-24; 3,20.21.23 a navazovalo by na něho vyprávění 4,1-16; druhý by vyprávěl o stvoření člověka v zahradě, o jeho přestoupení Božího zákazu a vyhnání člověka ze zahrady – k němu by náležely verše: 2,8a.9.15-17.25; 3,1-13.22.24. Této tezi by odpovídalo i označení Boha Jahve-Elohim, tedy oběma užívanými jmény, které se jinde (až na jediný případ) nevyskytuje. Tato vyprávění byla ještě Jahvistou doplněna o „zeměpisný přehled hlavních řek“ (2,10-14), aby bylo zdůrazněno bohaté zavlažování rajské zahrady, a o etiologie vztahující se na trest (3,15-19). Jahvista vytvořil nový celek, který přináší odpovědi na základní otázky člověka, na otázky týkající se vztahu Boha a člověka, vztahu mezi mužem a ženou (mezi pohlavími), existence zla v Božím stvoření, ambivalentního vztahu člověka k jeho vlastnímu životu a údělu (život s vědomím smrti, práce s námahou a neúspěchem, bolesti při naplňování mateřského poslání), touhy po věčnosti, problematičnosti poznání.

Budeme se teď zabývat tou první vrstvou příběhu. Stvoření člověka vymodelováním z hlíny byl asi nejobvyklejší způsob stvoření lidí. Setkali jsme se s ním v textu Enki a Ninmach, je v eposu o Atrachasísovi, ale je známý také ze starého Egypta, kde pečlivým tvůrcem byl beraní bůh Chnum, který tvaroval lidi na hrnčířském kruhu. Chnum je  bůh značně starý, ctěn byl už ve Staré říši, jeho jméno je částí jmen některých faraonů čtvrté dynastie. Byl ctěn jako bůh plodnosti, bůh kataraktů na Nilu, strážce jižní hranice Egypta. Vidíte tady předobrazy biblického mýtu, které jsou mnohem starší než biblické podání. Ovšem stvoření Adama má přece jen trochu zvláštní charakter a tím je fakt, že pro vlastní stvořitelskou činnost je užité sloveso charakteristické pro práci hrnčíře, ale použitý materiál se k modelování vůbec nehodí. Doslova je to země, myslí se úrodná země, ne modelářská hlína, dá se také překládat jako prach.  (Ale možná to může také narážet na jiný druh stvořitelských mýtů, kdy lidé rostou ze země jako obilí, takové chtonické mýty jsou známé už ze sumerských dob, ale to je jenom moje osobní domněnka.) Ve výkladech k ekumenickému překladu upozorňují překladatelé, že tento prach, země neznamenají nutně materiál, z kterého je člověk stvořen, ale jeho kvalitu, totiž že je jen prach, gramaticky totiž není v tom místě předložková vazba, ale prostý akuzativ, tedy ne "z prachu" ale "prach". Spíš to upomíná na úsloví "prach jsi a v prach se obrátíš". Člověk se stává živým tvorem, když mu Bůh vdechne život, tady musíme odhlédnout od tradiční dichotomie těla a duše, která je dána pozdějším řeckým rozlišováním, v Orientu, i v Izraeli jsou tělo a duše neodlučitelně spojeny v nefeš, živou bytost. Od Boha stvořený člověk ale není dokonalý, něco mu chybí k plnému štěstí, společenství s někým, kdo je mu roven. Na rozdíl od Kněžského kodexu Gn 1, kde je pouze konstatováno, že člověk je stvořen jako muž a žena jednorázovým aktem, podává jahvistické vyprávění obraz Boha v akci, ve stvoření je vývoj. Verše 19-20 slouží nejen k dramatizaci vyprávění, k zdůraznění, že člověku je roven zas jen člověk, že muž a žena jsou si rovni a potřebují se navzájem, nýbrž uvádí podíl člověka na tvůrčí činnosti Boží tím, že člověk zvířata pojmenovává, tj. vykazuje jim místo v řádu stvoření. Nejde jen o to, že se jich dáváním jména zmocňuje (o magické síle jména už byla řeč), ale jde tu i o řeč  především jako prostředku uchopení světa, organizace světa, zařazení do řádu, řeč slouží k definování, rozlišování. Obraz však vypovídá i o blízkosti člověka a ostatních tvorů. Ve verších 21-22 Bůh vytvořil z žebra ženu a přivedl ji k muži, obraz je vzat ze svatebního rituálu (Bůh jako družba).  V Izraeli je běžný výrok "jsme jedna kost a jedno tělo (maso)" k vyjádření sounáležitosti dvou nebo více lidí. Člověk potřebuje společenství, někoho sobě rovného (v. 18) – hebrejština zdůrazňuje rovnost. I jahvistické vyprávění podtrhuje rovnost pohlaví a jejich vzájemnou odkázanost. Výraz pro žebro znamená totiž i boční stěnu oltáře, chrámu, tedy označuje něco posvátného (pro stvoření ženy i budování chrámu je užito stejného výrazu) a může vyjadřovat i velmi úzkou souvislost mezi mužem a ženou, to, že mu stojí po boku. Použitý motiv je znám už ze sumerské básně o Dilmunu, země nesrtelnosti, kde jedním z nemocných Enkiho orgánů bylo žebro, sumersky ti. Bohyně stvořená k vyléčení Enkiho žebra, se jmenovala Nin-ti, "paní žebra". Ale sumerský výraz ti znamená také "dávat žít", takže Nin-ti můžeme chápat také jako "paní, která dává žít". Srovnejte jméno Eva "živá", matka všech živých.

Prameny:
Bible, ekumenický překlad, Praha,1979
Výklady ke Starému zákonu, I.Zákon, Praha, 1991
Biblia Hebraica edidit Rudolf Kittel, Stuttgart, 1925
Mýty staré Mezopotámie (1977)
Duchovní prameny života, Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích (1997), Praha
Literatura:
Ryšková M. (2001): Úvod do Starého zákona
Kramer S.N.(1977): Mytologie starověku, Praha
Hart G.(2000): Egyptské mýty, Praha
Heller J.(1978): Starověká náboženství
Rendtorff R.(2000): Hebrejská bible a dějiny, Praha
Zamarovský V.(1979): Bohové a králové starého Egypta, Praha

P.S. Prosím Vás, komunikujte, pokud bude něco nejasné, nesrozumitelné, případně když se stanu úplně nezáživnou. Teď brzo začne semestr a tak mi přibudou ještě pramenné jazyky, které se nedají "okecat", v mém případě hebrejština, klasická řečtina a latina. Takže se budu vyskytovat na netu opravdu až večer nebo v noci, ale slibuji, že se s poznámkami vždycky vypořádám.

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.


Komentáře

soudruh Stalin (03.05.2004, 09:44:08 - Mail - WWW): Revoluce ano
Soudruzi teologisté, jak jste oslavili svátek 1. máje?

(20.07.2005, 10:12:20):
...Ovšem stvoření Adama má přece jen trochu zvláštní charakter a tím je fakt, že pro vlastní stvořitelskou činnost je užité sloveso charakteristické pro práci hrnčíře, ale použitý materiál se k modelování vůbec nehodí. Doslova je to země, myslí se úrodná země...

Jestli mohu moje osobní domněnky: Adam (Kadmon) je "idea" vtělená do hmoty, do materie. Je formou, nádobou na ideu (odtud "práce hrnčíře"), je tou úrodnou zemí, která "rodí" další formy, nádoby". Původně, ve věčnosti, stvořen jako jednota protikladů, jako muž i žena (a zřejmě i "dobro a zlo"), a pouze v v čase, v procesu stvoření, rozdělen na dva protikladné póly. Účelem protikladnosti, toho, že něco stojí "proti sobě", je, aby se to vzájemně vidělo, aby se to mohlo reflektovat. (Jsme stvořeni "k obrazu Božímu", tj. k tomu, aby se v nás Bůh ob-razil - ve všech hlubokých smyslech češtiny - aby se v nás viděl jako v zrcadle, zformoval, obrodil).

Reflektovat se můžeme pouze tím, že se "cítíme", pociťujeme, vzájemně dotýkáme, bojujeme i se hladíme (velmi názorným symbolem je třeba sexuální akt). Toto vzájemné dotýkání se je bolestivé i příjemné zároveň a vede k u-vědomování, uspo-řád-ání, k racionalizaci (původního chaosu, nevědomí), k (sebe)reflexi. A sebereflexe je asi tím, co má jen Člověk a co přináší Bohu jako svůj dar.

Acht (20.07.2005, 10:13:06): Pardon, zapomněla
jsem se podepsat.


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text:


   
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.