Slavnost nového ohně

Už jsem tu psala o posvátném čase v mayské civilizaci.

I Aztékové považovali čas za posvátný, dokonce se u nich dá hovořit o chronokracii, cyklickému času bylo podřízeno všechno lidské konání. Den se dělil na 13 světlých a 9 tmavých částí, každá byla reprezentována božstvem, božstva denních časových úseků tak byla rozdělena do dvou skupin, světlá Tonateuctin, božstva nebes, reprezentující 13 úrovní nebes, a tmavá, Yoalteuctin, božstva podsvětí, reprezentující 9 úrovní podsvětí. Jsou vlastně poutí Slunce, které prochází denní oblohou a v temných hodinách prochází podsvětím, aby se s ranním úsvitem zase ukázalo na nebesích. Přitom je zajímavé, že v obou skupinách se vyskytuje 6 stejných božstev, to není projev nedůslednosti, ale zásadně podvojného chápání skutečnosti. I tato civilizace, stejně jako všechny ostatní v mezoamerickém prostoru, používala hlavně dva kalendářní cykly, sluneční rok s 365 dny a posvátný rok o 260 dnech. Datací podle obou vznikl 52 letý cyklus, xiuhmolpilli. S každým koncem takového cyklu očekávali Aztékové konec světa a nový začátek rozhodně nepovažovali za samozřejmost. Před koncem období nechali vyhasnout všechny ohně a zničili všechno zařízení svých domů, všichni se postili a naříkali, očekávali katastrofu. Na Hvězdném vrchu Huixachtecatl v chrámu na vrcholu pozorovali kněží souhvězdí Plejád a až po jejich průchodu poledníkem si byli jisti, že jejich svět bude dál trvat. Kněží obětovali lidskou oběť, většinou vybraného válečného zajatce, tak, že ho položili zády na obětní kámen, čtyři pomocníci ho drželi napnutého za ruce a nohy, a hlavní obětník mu rychle provedl řez pod posledním žebrem a vytrhl z rány srdce a ještě tlukoucím potřel sochu božstva (srdce později spálili, aby se tak jistě dostalo k Slunci). Kněží pak v hrudi obětovaného zažehli nový oheň a ten byl následně pochodněmi roznesen do všech příbytků, nové 52leté období života mohlo začít. Tady si to musíme trochu vysvětlit. Podle Aztéků byl svět cyklicky tvořen vlastním obětováním se bohů, svět byl prostě stvořen obětí a obětmi je také udržován v chodu. Aztékové sami svůj svět považovali za pátý v pořadí. V aztéckých rituálech krev a srdce představovaly zdroj vesmírné energie tony. Aby se vesmírná energie, která působí svit Slunce, vláhu deště, růst plodin a vůbec život na zemi, všechna nespotřebovala, musela se tím nejvzácnějším, tedy krví a srdci, zase doplňovat.

P.S. Měla jsem dotaz, na který jsem ale nedostala odpověď, protože je to možná příliš malá podrobnost, o které se už neví. Totiž pokud nešvindlovali a oheň si nezálohovali, jak mohli zažehnout nový v hrudi oběti? To je přece jen dost vlhké prostředí. Nic mi nenapadlo, tak se přikláním spíš k tomu zálohování.

Kováč M. (2002): Slnko jaguára.Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře