Hereze 2

Snažila jsem se utřídit si nějak svoje heretické poznámky, ale jde mi to nevalně, promiňte. V dalších odstavcích budu poněkud nesouvisle uvažovat, není to tedy dobře podložený religionistický referát, ale jenom moje osobní snaha pochopit, jak se to všechno semlelo.

Tak první často rozšířené a tradované tvrzení je, že v křesťanství došlo ke konfrontaci židovského biblického a řeckého filosofického myšlení. To je ovšem omyl, protože k této interkulturní komunikaci došlo už na půdě židovství v mezidobí mezi vznikem spisů Starého a Nového zákona. Judaismus a helénismus se střetával už od 4.století př.n.l. od výbojů Alexandra Makedonského hlavně v oblastech diasporního židovstva. Doklad helénismem ovlivněných představ jsou pasáže v nejmladších kanonických knihách Starého zákona, např. Kazatel, Job, Přísloví, ještě výrazněji pak v apokryfních knihách Sírachovec, Moudrost Šalomounova.

V diaspoře, v Alexandrii, došlo také ve 3.století k překladu knih Starého zákona do řečtiny, známá Septuaginta, protože pro diasporní židy byla obecná řečtina už jejich rodným jazykem a hebrejsky neuměli, nebo alespoň neuměli dostatečně. Překládat posvátné, (a staré) spisy je vždycky obtížné, každý překlad je vlastně jakousi interpretací v jazyku a kultuře příjemce. Později, když se Septuaginta stala bohoslužebnou knihou křesťanů, pořídili si Židé v 2.století jiné překlady, které se do dnešních dnů zachovaly jen ve zlomcích. (Židé se totiž vrátili k četbě hebrejského originálu a znalost hebrejštiny jako bohoslužebného jazyka dokázali přenést až do 20.století a na základě této znalosti hebrejštinu vzkřísit z mrtvých, moderní hebrejština, ivrit, je jazykem státu Izrael.)

Židovskou helénistickou filosofii reprezentují hlavně Aristobúlos a Filón Alexandrijský, oba působící v egyptské Alexandrii.
Aristobúlos (1.polovina 2.století př.n.l.) použil při interpretaci Tóry stoickou metodu alegorického výkladu. Snažil se dokázat, že Tóra je původní zdroj vší moudrosti a řecká filosofie je z ní odvozena. Jeho dílo se zachovalo jen ve zlomcích u Klémenta Alexandrijského a Eusebia z Kaisareje.
Filón Alexandrijský (asi 25 př.n.l. – asi 45/50) se snažil podat obsah židovství současníkům pomocí alegorického výkladu. Bůh je podle něho nepoznatelné čisté bytí, jeho prvním odzrcadlením je nebeský svět a nebeský člověk. Duchovní svět ovládá logos, který je chápaný jako potence totožná s Bohem, souhrn idejí v mysli Boha, koncentrovaná Boží moudrost. Obrazně je logos označený jako prvorozený Boží syn, jeho prostřednictvím Bůh působí na svět. Druhé odzrcadlení Boha tvoří smyslový svět a pozemský člověk. Svět byl stvořen z věčné nestvořené látky, člověk, který ve světě pobývá, je padlý duch vydaný časovosti, může ale vnitřním zřením duše se po vzestupné cestě Bohu přiblížit a dosáhnout sjednocení s ním. Hlavní díla: O věčnosti světa, O svobodě mravného člověka, Alegorický výklad posvátných zákonů. Filón měl vysoké politické postavení, které mu umožňovalo zasahovat za císaře Caliguly do zákonných úprav postavení Židů v římské říši. Jeho vliv na další vývoj židovské filosofie nebyl velký, ale hlavně jeho učení o logu silně ovlivnilo rané křesťanství i gnózi.

Logos původně znamená v řečtině slovo, řeč, vypravování, ale také rozum, racionální kosmický řád, smysl, význam. Jako filosofický termín řecké filosofie je doložen už u Herakleita z Efezu (asi 540-480 př.n.l), kde má několik významů, jako pořádající princip kosmu a také základní zákon pravdivého myšlení. U Aristotela má čtyři významy, slovo, myšlení, rozum a proporce. U stoiků je logos propracován jako světový rozum, který proniká a řídí celý kosmos, je zároveň universálním zákonem, prozřetelností, osudem i nejvyšším božstvem. 

Logos jako slovo Boží je v helénistickém judaismu propojení stvořitelského nebo sebezjevujícího se Božího slova s Boží moudrostí a/nebo Tórou. V křesťanství se objevuje Logos jako Boží Slovo v prologu Janova evangelia, Je i Božím zjevením, to je zřejmě odvozeno ze starších zejména řeckých mysterijních kultů, kde hieros logos je svaté vyprávění o počátečním božském dění. V pozdějším vývoji dogmatu o Trojici se z Logu (Božího Syna) stala druhá božská postava.

Tím se ve svých poznámkách vracím zpět. První vyznání víry křesťanů různých typů se omezovalo na stručné výroky o Kristu. Nejstarším bylo tvrzení, že Ježíš je Mesiáš (i v tomto titulu je skryt význam Boží syn, protože králové, jimž titul Pomazaný patřil, byli v právním smyslu považovaní aktem svého pomazání za Boží syny, ostatně, že králové jsou syny božstva, bylo zcela běžné u všech okolních národů). V mimožidovském prostředí byl ovšem titul Mesiáše, v té době už transformovaný v apokalyptické literatuře eschatologickým očekáváním, nesrozumitelný a tak už v Pavlových listech je v ustáleném spojení Ježíš Kristus jakoby druhým jménem (to navíc dokonce bylo potřeba, protože Ježíš bylo v té době jedno z nejobvyklejších jmen). V christologických titulech se pak objevily i jiné formulace, Ježíš jako Pán (to je Boží titul, protože Boží jméno se nesmělo vyslovovat), jako Syn člověka, Syn Boží. Už v 1.století se mluví o Kristu jako prostředníku stvoření, jako o božím Slovu – logu. 
 
Vyznání víry tak původně vyjadřovalo víru v Kristovo vzkříšení, zdůrazňovalo význam jeho smrti. Vyvinulo se z křestních formulí, předstupně dnešního textu vznikly koncem 2. nebo začátkem 3.století, text je už strukturován do tří částí podle osob Trojice.

Ztotožnění historické osobnosti se Synem Božím samo o sobě nečinilo v tehdejší době žádné velké problémy. Dá se říct, že božími syny, od naturalisticky pojímaných až po filosofické spekulace se to docela hemžilo. Ale problémy vypukly při dodefinování vzájemné spojitosti toho člověčího a božského v jedné osobě. A to je právě podklad raně křesťanských herezí, které vznikly na základě christologických sporů. (Později budu psát také o herezích, které vznikly z řešení praktičtějších otázek, jako je struktura organizace, postavení členů a představených, nové přijímání odpadlíků a podobné otázky, které ve stejné době řešil spíš praktický Západ).

Vážným problémem bylo, jestli byl při Ježíšově ukřižování ukřižován Bůh. S představou, že Bůh nemůže lidsky trpět, přišel doketismus, který učil, že Ježíš Kristus měl jen zdánlivé tělo nebo v mírnějších podobách, že před smrtí byla božská podstata vzdálena a zůstal jenom člověk. Antidoketické výroky jsou už v evangeliích, přesto se tyto představy v křesťanství stále znovu objevují. Doketicky je chápaný Ježíš i v islámu, ve 4.súře.

Když jsem vyznavačem monoteismu a mám nějak uspořádat tři osoby do jednoho Boha, mám v podstatě několik možností. Můžu je seřadit sestupně, Boha jako nejvyššího, jeho Syna jako podřízeného a Ducha až úplně nakonec. Podobnou představu hlásala alexandrijská teologická škola, založená kolem roku 180 novoplatonikem Pantanaenem, jejími hlavními představiteli byl Klémens Alexandrijský (asi 150-asi 215) a Origenés (asi 185-asi 254). Podle nich je v božské Trojici Syn soupodstatný (homoúsios) s Bohem Otcem. Jen Bůh Otec je ale Bohem sám sebou, Syn se jako preexistentní božský Logos stal Bohočlověkem (theantropos) tím, že přijal lidskou podobu. Ze Syna vychází Duch svatý.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře