Umma

Ideální společenské uspořádání je teokracie.

Muhammadovým životem jsem se zabývala poměrně podrobně v článcích Mekka a prvotní obec, Muhammad v Medíně 1, Muhammad v Medíně 2 a Kapitulace Mekky a sjednocení Arábie. Teď  k tomu dodám jen některé souvislosti, které mají význam i pro dnešní dobu.

Muhammad zpočátku svého veřejného prorockého vystupování prezentoval nejvíc svoje eschatologické vize a dostávalo se mu podpory jen u příslušníků jeho širší rodiny. Ale jeho zvěst se "politizovala" a svými poukazy na sociální nerovnosti a amorální praxi vládnoucí mekkánské oligarchie se stal nepohodlným a pronásledovaným. Když začal hledat podporu mimo Mekku, kde se jeho působení stalo nemožné, když ztratil podporu svého rodu, uzavřel po dvouletém vyjednávání smlouvu s jathribskými předáky. Byla to politická smlouva podobná tehdy běžným smlouvám o ochraně. Prorok se měl stát politickou hlavou nového společenství a měl ukončit boje mezi znepřátelenými medínskými kmeny a zajistit stabilitu života v oáze. Smluvní strany se přitom dohodly na přijetí nové víry, nové ideologie.

Nově vzniklé společenství umma, je obecně chápané jako obec věřících. I tento pojem v rámci Koránu ovšem prodělal svůj vývoj, nejdřív byl synonymem jakékoli pospolitosti a víceméně synonymem pojmu kaum lid, rod. Muhammadovi stoupenci se v první fázi jeho medínského působení cítili vázáni jako smluvně spjatá komunita s dočasným trváním. Také Muhammadovo působení bylo ryze pragmatické a v zájmu upevnění pozice muslimů vytvářel aliance i s polyteisty Korán 4:92-94, zcela v duchu dosavadní praxe ochrany a solidarity. V Koránu se používá také pojem džamá'a skupina, kolektiv, který se objevuje kolem roku 625 ve smluvních dokumentech, označuje skupinu lidí shromážděných za jedním účelem, tedy spíš hnutí nebo stranu než náboženskou obec, objevuje se dokonce i termín hizb Alláh strana Boží.

Rozrůstající se společenství muslimů si však postupně vynutilo vytvoření nového souboru závazných pravidel soužití muslimů navzájem i vztahů s okolím. Súry z medínského období mají většinou podobu zákoníku. Spojenecké kmeny sice nebyly nuceny k přijetí islámu, ale stále častější bylo dobrovolné připojení k obci, kdy noví konvertité se zavazovali k placení zakátu. Vnitřní zákoník pro všechny rody a kmeny sdružené v ummě nepotlačil sice úplně odplatu za násilné činy, i dál působila kolektivní odpovědnost, ale byla přijata zásada stanoveného materiálního odstupného poškozené straně nebo jednorázového aktu odplaty, po kterém už další akty msty nesmí následovat. Nutnost a povinnost ochrany zůstala, ale soudržnost ummy byla nadřazena nad pokrevní vztahy. Nejpřevratnější tedy byla zásada, že provinilec v rámci ummy už nemá ochranu svého rodu nebo kmene.

Muhammad svoje zvěstování Božího slova spojil se snahou svou zvěst rozšířit na co nejširší okruh lidí, na všechny arabské kmeny, a při šíření své zvěsti postupoval ve své době běžnou politickou a právní praxí, které dal vytvořením ummy jiný rozměr, ale předislámské mechanismy zůstaly i v rámci širšího společenství částečně zachované. V islámu tak odjakživa působí jednota  náboženství a politické praxe.

Pro pochopení vývoj další historie islámu je potřeba mít pořád na paměti, že všechna důležitá Prorokova rozhodnutí, ať už se týkala čím dál složitějších vnitropolitických poměrů, mezilidských vztahů, pojetí vlastnictví, sociální politiky nebo vojenských operací, vždycky měla charakter zjevení Božího slova. Pro všechny muslimy, i pro současná reformistická hnutí v islámu, zůstává Muhammad zvěstovatelem a uskutečňovatelem Boží vůle, je představitelem čisté teokracie, která zůstává ideálním uspořádáním. Ideální je řízení pozemských záležitostí přímou Boží vůlí slovem Posla Božího, kterého si Bůh vybral a se kterým jako jediným byl ochoten rozmlouvat. Žádný jiný člověk už tuto schopnost nemá, Muhammad je "Pečeť proroků", a proto všechny výklady už mohou být jen kažením autentické Boží zvěsti. Povinností je se k této idální čistotě vracet a přibližovat. Korán je nestvořené Boží slovo, ale i činy Prorokovy, když zrovna nepředával Boží zjevení, jsou chápány jako činy s Boží pomocí a inspirací a jsou tak částí sunny, islámské tradice. Umma jako společnost věřících je chápána jako produkt Boží zvěsti, jako ideální stav společenského uspořádání. 

Mendel M.: Islámská výzva, Brno 1994

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře