Zkouška z marxismu

Religionistika?

Přátelé, budu teď nějakou dobu neuvěřitelně protivná, protože se učím ke zkouškám z předmětů, které mi nic moc neříkají. Jedna zkouška je z kurzu "Religionistiské typologie a taxonomie" , druhá z "Filosofie náboženství", obě jsou povinné. Tím snad skončí to období, kdy bych měla něco dělat, a budu dál studovat jen to, co mne baví. Už se těším a taky už mám zaregistrované předměty do dalšího semestru. Ale přesto, prohlížela jsem si seminární práce svých kolegů a napsala pak takový malý pamfletík. Co vy na to?

Celý článek

Nová racionalita

Něco z filosofické čítanky

Celý článek

Co je čas?

V poslední době se mi nedostává času a proto o něm možná trochu víc přemýšlím.

Aurelius Augustinus: Vyznání, hlava XIV.

Co jest čas

Nebylo tedy času, v němž jsi ničeho nedělal, poněvadž jsi čas sám stvořil; žádný čas však není Tobě souvěčný, poněvadž jsi nezměnitelný. Kdyby však čas zůstal takovým, již by to nebyl čas. Co jest vlastně čas? Kdo to může snadno a krátce vysvětliti? Kdo jej může pochopiti svými myšlenkami, aby pak vyjádřil slovy? Co však jest v našich rozmluvách běžnější a známější než čas? A mluvíme-li o čase, rozumíme mu; rozumíme, i když jiný o něm mluví.

Co jest tedy čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím. Přece však mohu tvrditi zcela určitě: "Nebyl by minulý čas, kdyby nic nemíjelo, nebyl by budoucí, kdyby nic nepřicházelo, nebyl by přítomný, kdyby nic netrvalo." Ale jak jsou ony dva časy, minulý a budoucí, když minulý již není a budoucí ještě není? Kdyby však přítomný čas byl stále přítomným a neměnil se v minulý, již by to nebyl čas, nýbrž věčnost. Musí-li se tedy přítomný čas, aby byl časem, proměnit v minulý, jak smíme o něm říci, že jest, když důvod jeho bytí jest v tom, že nebude? Nemůžeme tedy vskutku říci "Čas jest" leč když spěje ke svému zániku?

Blecha I.: Filosofická čítanka, Olomouc 2000

Jak už jste zaznamenali, mám v pátek Úvod do filosofie, v pondělí Sociobiologické základy kultury a náboženství. Tak dochází k dost zajímavému a trochu paradoxnímu propojení různých myšlenek. Třeba nechápu, proč se sociobiologie snaží vysvětlit geneticky některé celkem složité jevy z oblasti kultury a nevěnuje se takovým docela základním pojmům. Domnívám se totiž, že vnímání časoprostoru a tím i vnímání individuální existence – subjektu jako časoprostorově ohraničené entity je druhově geneticky podmíněné.

Empedokles z Akragantu

O přírodě

"Dvojí ti vyložím věc" hned vyroste z mnohého jedno,
aby samotné bylo, a hned se zas rozpadne v mnohé.
Dvojí je věcí smrtelných vznik i úpadek dvojí:
jeden spojením všeho se tvoří a zaniká zase,
druhý, když vyrostl, opět se rozletí rozpadem všeho.
Toto střídání stálé se nikdy nemůže skončit;
jednou veškery věci se Láskou spojují v jedno,
po druhé zase všechno to rozdělí nenávist Sváru.
Takovým způsobem, pokud se rodí z mnohého jedno,
pokud z jednoho rozpadlého zas vychází mnohé,
potud vznikají věci a život nemají stálý;
pokud však v střídání svém se nikdy nezastavují,
potud v okruhu bytí jsou všechny nepohnutelné.

Filosofická čítanka, ukázka je ze zlomků předsokratovských myslitelů.

První dvě lekce filosofie

Byla jsem na přednášce z filosofie. Byla už v pořadí druhá, kolem mne samé neznámé tváře, takže jsem si netroufla se zeptat na obsah první přednášky. Ale z přednášky samé jsem pochopila, že postup bude podle knihy I.Blechy: Filosofie, už čtvrté vydání vyšlo v nakladatelství Olomouc v roce 2002. Kniha je opravdu velestručnou učebnicí pro středoškoláky a vysokoškoláky nefilosofy. V zásadě jde o stručné dějiny filosofie, částečně ale také podle otázek, které si filosofie klade. Přednášející byl sdílnější, o jednotlivých filosofech řekl rozhodně víc, odpovídá to tak nejvíc knize Störig H.J.: Malé dějiny filosofie, mám doma vydání z roku 1995, ale už jich vyšlo víc. V první přednášce se zřejmě povídalo o předsokratovských filosofech, a to o starší přírodní škole, pythagorovcích a eleatech, v druhé přednášce, kterou jsem už absolvovala, byla řeč o atomistech. Úkrokem jinam byla další část přednášky o východní filosofii, tentokrát o filosofii indické včetně buddhismu. V tomto směru jsme my religionisté ve výhodě, rozhodně jsme probírali danou látku v kurzu hinduismu i buddhismu podrobněji. Nebudu se tady rozepisovat, dobrý přehled řecké i indické filosofie najdete na stránkách Jaroslava Poláka.
http://mujweb.cz/www/polavolt/dodatky/vedy/filosofie/index.htm

Vzhůru k moudrosti

Tak dnes se začnu, já nevzdělanec, konečně vzdělávat v královské disciplíně.

Na začátek malý citát z učebnice I.Blecha: Filosofie, Olomouc 2002, z připojených textů. (Díky Johance za nápovědu ke studijní literatuře, ale docela špatně se ta knihy sháněla, vědy chtivých je mnoho)

Ti, kdo rozhodují, se pokoušejí nicméně řídit tato mračna společenských konstelací podle modelů input-output, v souladu s logikou, která předpokládá souměřitelnost prvků a univerzální determinovatelnost. Náš život má podle nich směřovat k zmnožování moci. Jeho legitimizací by ve sféře sociální spravedlnosti stejně jako ve sféře vědecké pravdy mělo být to, že přispívá k optimální účinnosti systému, k výkonnosti. Aplikace tohoto pravidla na všechny naše hry se neobejde bez jistého teroru, prosazujícího se nenápadně, nebo tvrdě: Buďte operativní, to znamená ve shodě s těmito měřítky, nebo zmizte.

Tipněte si, kdo tento text psal.

Raimon Panikkar

Raimon Panikkar (nar.1918), syn španělské matky a indického otce, studoval v Barceloně, Madridu a Bonnu, katolickou teologii v Madridu a Římě. V roce 1946 se stal katolickým knězem, po sedmi letech opustil Španělsko a žil v Indii, na indických univerzitách v Mysore a v Benaresu se věnoval filozofii a vztahům mezi křesťany a hinduisty. V šedesátých letech působil jako profesor v Římě, v letech 1967-1971 přednášel na Harvardově univerzitě. Byl profesorem filozofie a religionistiky na University of California v Santa Barbaře. Tam ukončil své akademické působení a přestěhoval se zpět do Španělska. Je autorem třiceti knih překládaných do mnoha jazyků. Po celém světě se proslavil publikacemi k náboženskému dialogu. V českém překladu vyšlo:
Raimon Pannikar: Trojice. O mystické sounáležitosti mezi lidmi, Brno, Cesta 1999
Pinchas Lapide, Raimon Pannikar: Míníme téhož Boha? Praha, Vyšehrad 2003

Trochu si pomohu kradením textu, autoři, doufám, prominou, z následující adresy je zkopírovaná část věnovaná Raimonu Pannikarovi

http://www.phil.muni.cz/fil/etika/texty/studie/interfil.html

Raimon Panikkar – plurikulturalismus a imparace

Raimon Panikkar (1918) je ve Španělsku a USA žijící filozof, religionista, teolog. Z díla: Aporias in the Comparative Philosophy of Religion, Man and World.The Hague, Boston, London 1980; Myth, Faith and Hermeneutics: Cross-Cultural Studies, 1980; Blessed Simplicity: The Monk as Universal Archetype, 1982; The silence of God: The Answer of the Buddha, 1989; Invisible Harmony. Essays on Contemplation and Responsibility. Fortress, Minneapolis 1995; La experiencia filosófica de la India. Madrid 1998; rovněž kniha věnovaná jeho dílu: Prabhu, J. (ed.): The Intercultural Challenge of R. Panikkar. Orbis, Maryknoll 1996.

Promluva o interkulturalitě je pro něj spjata s vazbami mezi náboženstvím, filozofií a kulturou.Má-li hovořit o spojení výše uvedeného, musí nějak přiblížit své chápání filozofie: filozofie je pouze sebevědomou a kritickou průvodkyní na cestě člověka k jeho sebeurčení. Tato cesta je tím, co se v mnoha kulturách nazývá náboženstvím. Má-li existovat interkulturní filozofie, pak se nevyhneme komparacím. Prvním krokem k interkulturalitě je vyhledávání ekvivalentních pojmů i symbolů, které vyjadřují své homeomorfní ekvivalenty. Homeomorfní ekvivalenty dávají porozumět funkci, která odpovídá domnělé roli filozofie. Nejsou to ekvivalenty pojmové, ale funkcionální, nehledá se tatáž funkce, nýbrž takový ekvivalent, kterému odpovídá to, co znamená originální pojem v odpovídajícím světonázoru (Brahman – Bůh).

Může se stát, že jednomu slovu odpovídá jiné homeomorfní (náboženství – dharma; ale dharma není jen náboženství, ale i povinnost, etika, prvek, řád, ctnost, zákon, spravedlnost i realita. Náboženství – sympradayána, karma, játi, bhakti, márga, pújá, daivakarma, nimayaparam, punyásila atd. Každá kultura je v tomto smyslu světem. V klasickém sanskrtu existuje nejméně třicet tři pojmů, které mohou mít homeomorfní ekvivalentní funkci jako „filozofie“. My můžeme tyto mnohé homeomorfní ekvivalenty vnímat, vyjmout je z nitra jiných kultur a pokusit se formulovat, čemu mohou v naší filozofické tradici odpovídat.

Podle Panikkara neexistují kulturní univerzálie, nýbrž lidské invarianty (svědomí?). Pojem nepovažuje za kulturní univerzálii – odtud se odvíjí mnohé těžkosti: ne všechny kultury totiž pracují s pojmy. Pojem se však stal jediným nástrojem filozofie. Existují tedy homeomorfní ekvivalenty (ve filozofii), které neoperují s pojmy (podle Panikkara se tomu v koloniální mentalitě 19. stol. říkalo prelogické nebo předpojmové myšlení) – operuje se se symboly. Říká tím, že pro interkulturní filosofii je mnoho způsobů inteligibility. (Inteligibilní označuje ty oblasti jsoucna, o nichž se soudí, že se mohou stát předmětem pouze rozumových úvah; to, co lze jenom myslet – na rozdíl od senzibilního, přístupného smyslům. Inteligibilní svět je světem nadsmyslovým, svět inteligibilních realit: ideje, věci o sobě.)

Je zřejmé, že pro Panikkara se interkulturalita bude nacházet v poli mezi monokulturalismem a multikulturalismem.

Monokulturalismus neumožňuje rozvinutí jiných kultur a je v rozporu s uznáním mýtu moderní tolerance – mýtu proto, že moderní člověk není zdaleka připraven akceptovat kulturní relativismus. Monokulturalismus byl posílen i moderním evolucionismem, podle nějž smysl lidského života, lidstva i kosmu spočívá v „rozvíjení se“, je založen na lineárním vnímání času. V tom se srovnává „jak“ a „proč“ a vytlačuje se „co“. Pro kontrolu „jak“ je znalost „co“ nadbytečná. Důležité, protože účinné, je vědět, jak věci fungují.

Multikulturalismus se často nevyhne nebezpečí skrývat, zamlčovat negativní aspekty jiných mýtů. Multikulturalismus je druhý extrém: je nemožný. Panikkar je pro tzv. plurikulturalismus (atomizovaný a oddělený pluralismus) – existenci různých kultur, oddělených od sebe a respektujících se. Je pro existenci plurality vzájemně nespojených kultur. Podle Panikkara je v současném světě nemožná koexistence fundamentálních odlišností, kultury jsou inkompatibilní; což neznamená existenci mnoha různých spojení.

Nicméně existuje transkulturní platnost některých formálních způsobů myšlení (rovněž například technokracie může být multikulturní ve smyslu všudepřítomnosti). V této situaci formuluje následující paradox: Monokulturalismus je smrtelný a multikulturalismus nemožný – interkulturní filozofii nezbývá než hledat jinou cestu.

Neexistuje žádná kultura bez nějaké implicitní interkulturality (každá periferie má nějaký akční rádius) – interkulturalita je lidskému bytí inherentní. Tím, že si je filozofie vědoma vlastních mýtů, se otevírá interkulturalitě a transformuje tak původní kultuře vlastní nazírání skutečnosti. Převedeno např. na výkon vědy: k pluridisciplinaritě vedla rostoucí specializace akademických kruhů – problém se řeší s pomocí jiných disciplín nebo metod, ale zůstává v doméně disciplíny, která jej formulovala. Interdisciplinarita byl jiný způsob: použily se metody vlastní jiným disciplínám na jiné disciplíny (Panikkar nabízí metaforický obraz: nepomáháme jiným s lodí, která uvízla, ale chceme jet společně); interdisciplinarita je podle něj použitelná jen na homogenní disciplíny (fyziku nelze na aplikovat v doméně teologie); další možností je transdiciplinarita: obrazně vyjádřeno bychom zavolali na ty, co jsou na břehu.

Pro tuto pluridisciplinaritu bychom potřebovali jakousi diatopiku: hermeneutiku umožňující číst „text“ a interpretovat ho jako „pra-text“ s příslušným kulturním topoi; přiblížit se lidské textuře, o níž se Panikkar domnívá, že je více než rozumem a vůlí.

Interkulturalizace není tedy inkulturace jedné kultury, interkulturalita nikomu nepatří (ani vůli ani rozumu), tak jako pány času nejsou ani slunce ani hodiny, ani Newton ani Einstein. Rozum je diachronní.

Snaha komparativní filozofie je podle Panikkara pozůstatkem kolonialismu a kulturního imperialismu – není možná neutrální pozice. Komparativní filozofie vznikla podle něj v době, kdy vládla v západní filozofii bohyně rozumu a to monarchicky a despoticky. Proto navrhuje poněkud nejasný termín imparativní filozofie: nemůžeme srovnávat, ale přece se můžeme a musíme učit o moudrosti jiných filosofů a kultur a ty pak kritizovat. Rozum nemá úlohu vládnout, ale funkce policisty mu prý padne, protože alternativou je bez něj pouze chaos.

Aktivity interkulturní filozofie můžete sledovat na následující adrese, kde naleznete i další odkazy: wigip@www.univie.ac.at

Článek je ukázkou z připravovaného textu Srovnávací etika.