Začátek Kodžiki

Kodžiki  

Kapitola 1 Počiatok vesmíru

Na počiatku sveta, keď na nebi i na zemi vládol chaos, v najvyššom nebeskom svete zvanom Takamanohara sa zrodili bohovia. Prvý bol Ame no minakanuši, boh súladu uprostred nebeského svata. Po ňom prišiel Takamimusubi, boh zrodu a vzápätí Kamimusubi. Tieto tri božstvá žili bez družiek a ich telá boli neviditeľné.
Neskoršie, keď obloha a zem bola mladá a beztvárna, vyzerala ako olej na vode a bola rosolovitá sťa medúza na morskej hladine. Vtedy vypučali zo zeme šachorinové výhonky. Z nich se zrodili dvaja bohovia. Prvý bol Umašiašikabihikodži a druhý Ame no Tokotači. Aj tieto dve božstvá žili osamote a ich telá boli neviditeľné.
Pätoro bohov, čo sa zrodilo na samom začiatku, stojí mimo ostatných a volajú se Amacu-kami.

Kapitola 2 Sedmoro božských pokolení

Po prvých bohoch, čo sa zrodili na nebesiach, zjavili sa bohovia i na zemi. Z olejovitej kaše povstal najprv Kuni no Tokotači a po ňom Tojokumono. Aj tieto dve božstvá žili osamote a ich telá boli neviditeľné.
Neskoršie vznikol boh Uhidžini a jeho žena Suhidžini.
Z trasľavej olejovitej kaše sa oddelila morská voda i suchá zem a piesok sa pomiešal s bahnom v močiari. Potom sa zrodil boh Cunogui a jeho žena Ikugui. Bahnistý močiar stvrdol a vypučali z neho jarné výhonky sťa rožky. Potom vznikol boh Óto no Dži a jeho žena Óto no Be. Vtedy stuhla i šíra pozemská planina. Zjavil se boh Omodaru a jeho žena Ajakašikone. O pevninu nebola núdza a napokon povstal boh Izanagi a jeho žena, bohyňa Izanami.
Tieto božstvá, od Kuni no Tokotačiho až po božskú Izanami sú známe ako sedmoro božských pokolení.

Kapitola 3 Izanagi a Izanami dostanú rozkaz spevniť zem a splodia ostrov Onogoro

Nebeskí bohovia, čo sa zrodili na začiatku vesmíru, zasadli na poradu a vydali takýto rozkaz Izanagimu a jeho žene Izanami: "Upreli sme zraky na zem a videli sme, že je ešte riedka ako olej. Dohotovte ju, aby na nej mohli bývať ľudia."
Poverili ich touto úlohou a odovzdali im nebeský oštep vykladaný drahými kameňmi.
Keď dvaja bohovia, Izanagi a Izanami, dostali túto ťažkú úlohu, zostúpili na vznášajúci sa nebeský most, ponorili drahocenný oštep do mora a začali miešať. Miešali olejovitú kašu, až to frfotalo, a keď zrazu vytiahli oštep, z hrotu stekali slané kvapky. Kvapky stuhli a premenili sa na ostrov. A ten ostrov dostal meno Onogoro.

Kapitola 4 Izanagi a Izanami sa stávajú manželmi a provedú na svet prvého potomka

Božská dvojica zostúpila z nebeského mosta na nový ostrov. Poobzerali sa zokol-vokol a postavili na ostrove veľký stľp i priestranný palác.
Vtedy sa Izanagi opýtal svojej ženy Izanami: "Akú podobu má tvoje telo?"
A bohyňa mu odvetila: "Moje telo má správnú podobu, len na jednom mieste mu niečo chýba."
Nato božský Izanagi riekol: "Aj moje telo má správnú podobu, ale na jednom mieste mu zase niečo prevyšuje. Mali by sme sa teda spojiť a splodiť zem. Čo ty na to?"
Izanami súhlasila: "Tak to bude dobre."
Potom Izanagi navrhol: "Budeme sa prechádzať okolo tohto nebeského stľpa a splodíme potomstvo." A po chvíli doložil: "Ty vykročíš sprava, já zľava, a tak sa stretneme."
Len čo sa dohovorili, začali obchádzať stľp sprava i zľava. A Izanami prehovorila prvá: "Veruže si ty dobrý chlap."
Izanagi se ozval: "Veruže si ty dobrá žena."
O chvíľu Izanagi napomenul svoju ženu: "To nie je dobré znamenie, keď má žena prvé slovo."
Jednako splodili potomka, ale bola to pijavica bez kostí. Zaraz ju položili do šachorinového člnka a prúd ju odniesol preč. Potom splodili ostrov Awadžima, ale ani ten neprijali za svoje dieťa.

Kapitola 5 Izanagi a Izanami sa poučili na vlastných chybách a znovu vykonali svadobný obrad

Obidvaja bohovia dali hlavy dovedna a usúdili: "Splodili sme dve deti, ale nevydarili sa nám. Najlepšie bude, keď to oznámime nebeským bohom a opýtame sa ich na príčinu."
Keď sa poradili, vedno vystúpili do nebies a spytovali sa bohov na ich mienku. Nebeskí bohovia položili na phrebu jeleniu lopatku a veštili z nej, aby zistili príčinu. Potom prehovorili: "Deti sa nevydarili preto, lebo prvá sa ozvala žena. Vráťte sa na zem a skúste to ešte raz."
Božstvá sa vrátili na ostrov Onogoro a začali sa prechádzať okolo nebeského stľpa ako predtým.
Teraz sa však ako prvý ohlásil božský Izanagi, aby predišiel nešťastiu: "Veruže se ty dobrá žena."
Potom prehovorila jeho žena, božská Izanami: "Veruže si ty dobrý muž."

Kapitola 6 Izanagi a Izanami splodia nespočetné ostrovy

V této kapitole se narodily japonské ostrovy. 

Kodžiki, (Kronika dávných příběhů, sepsaná roku 712 Ó no Jasumarem), do slovenštiny přeložil Viktor Krupa, Bratislava 1979

Historie Japonska

Nahledala jsem netové odkazy o Japonsku.

Začněme stručnou encyklopedií

http://cs.wikipedia.org/wiki/Japonsko

na konci článku jsou externí odkazy s mnohem detailnějšími a propracovanějšími informacemi. Počtěte si.

Stránky mého učitele japonštiny

Přidávám kontakt na svého učitele japonštiny, na jeho stránky.

http://www.japanese.cz/

Můžete si stáhnout materiály pro výuku. Musím prozradit, že učení se japonštině je vzhledem k složitosti jejího písma, lépe písem, nepovědomé gramatické struktuře s jinou logikou a taky kvůli tomu, že kořeny slov nic z indoevropské oblasti nepřipomínají, velice zábavné. Hlavně neobyčejně vhodné pro rozvoj paměti. Nenechte své mozkové buňky zahálet!

Zazen

poslal mailem JMH

Posílám jeden maličký příběh platný i pro jiná náboženství.

zdroj: Tauchman Karel, Zenoví mistři, Votobia 1995.
Baso (Baso Dóicu, 709-788, jeden z nejznámějších zenových mistrů) cvičil
zazen. Nangaku (tehdejší zenový mistr) k němu přišel a zeptal se:
"Co děláš?"
"Cvičím zazen."
"Proč cvičíš zazen?"
"Abych se stal Buddhou."
Nangaku se shýbl, vzal dvě tašky ze střechy a začal je o sebe třít. Baso se
zeptal:
"Mistře, co děláš?"
"Leštím tašky."
"A proč leštíš tašky?"
"Abych vyrobil zrcadlo."
"A jak bys mohl leštěním tašek vyrobit zrcadlo?"
"Jak by ses mohl stát Buddhou cvičením zazenu?"
Baso pak zůstal deset let studovat u Nangakua.

Starý prodavač čaje

Žil kdysi jeden starý muž, který hostil ve volné přírodě poutníky čajem v překrásném okolí Kjóta. Na jaře vyhledával místa, kde rozkvetly nejkrásnější sakury, na podzim objevoval oblasti, kde se nejpůsobivěji zbarvilo javorové listí. Tam potom přinášel své náčiní, rozkládal podušky a čekal, až dorazí výletníci. Kjótští milovníci krásy z toho měli radost a scházívali se, kdekoli se usadil. Starý prodavač čaje se zanedlouho stal známým po celém hlavním městě.

Jen pár lidí vědělo, ža starý muž je ve skutečnosti skrytý mistr zenu. Již od dětství jej studoval a navštěvoval buddhostické učitele po celé zemi. Protože neustále cestoval, neměl žádný majetek a byl plně oddán učení buddhismu. Když dosáhl zenového probuzení, dal si závazek, že bude dál studovat a zdokonalovat se, aby neodbočil z cesty k úplnému osvícení tím, že by si předčasně osoboval právo na autoritu. Po dlouhém putování se vrátil do rodného kraje, kde pomáhal svému prvnímu učiteli. Když učitel zemřel, pověřil mistr vedením kláštera jednoho z žáků.

Sám odešel do Kjóta a navždy zanechal duchovního úřadu. V té době říkával: "Zda je něčí způsob obživy správný, záleží na jeho mínění, ne na tom, jak se to jeví ostatním. Já si nepřeji užívat výhod mnišského roucha k tomu, abych žil z dobročinnosti druhých."

A tak, aby se uživil, začal prodávat čaj. Často žertem říkával: "Jsem chudý a nemohu si proto dovolit jíst maso, a protože jsem starý, nemohu už uspokojit ženu. Prodávat čaj je pro mě to pravé."

Když někde otvíral svůj obchod, umístil před něj obvykle následující nápis" "Čaj vás bude stát tolik, kolik za něj dáte – sto liber zlata nebo pouhý měďák. Chcete-li, můžete dokonce popíjet zdarma, ale víc vám už slevit nemůžu."

Jednoho dne spálil všechny potřeby k přípravě čaje a přestal pracovat. Tehdy takto promluvil ke koši, ve kterém nosíval své čajové potřeby: " Vždycky jsem byl osamělý a chudý, nepatřil mi ani proužek půdy, ba ani motyka. Ty jsi mi byl po mnoho let nápomocen a doprovázel mě do jarních hor i k podzimním řekám, kde jsme prodávali čaj pod borovicemi i ve stímu bambusových hájů. A tak mi nechyběly peníze na jídlo a dožil jsem se více než osmdesáti let. Ale teď jsem tak stár, že nemám sílu tě více užívat. Skryji své tělo v Severní hvězdě a brzy nastane konec mým dnům. Aby tě v budoucnu nepotupily světské ruce, odměním tě extází ohně: proměň se uprostřed plamenů. Jak lze vyjádřit tuto proměnu? Vzplanutí končící v nekonečné čistotě, v níž je všechno stráveno. A zelené hory tyčí se jako vždy v bílých oblacích. Nyní tě svěřuji duchu ohně."

Roku 1763 zemřel ve své poustevně ve věku osmdesáti devíti let.

T.Cleary: Zenová hůl. Anekdoty a příběhy mistrů zenu. Votobia, 1995

První lekce

JMH slíbil a dodal

Mnich přišel k Džošuovi:"Právě jsem vstoupil do kláštera, prosím, uč mne."
Džošu odvětil:"Dostal jsi najíst rýžové kaše?"
"Ano, dostal."
Džošu pravil:"Pak by sis měl raději nyní umýt svou misku."

[Paul Reps, Kosti a svaly zenu, Votobia, 1996]

Mluvení a naslouchání

K zamyšlení...

Gettan říkával svým druhům: "Máte-li mluvící ústa, nemáte naslouchající uši. Máte-li naslouchající uši, nemáte mluvící ústa. Přemýšlejte o tom pečlivě."

Cleary T.: Zenová hůl, 1995

Chrámová brána

Slíbila jsem dodat ukázku z knížky Thomase Clearyho Zenová hůl. Anekdoty a příběhy mistrů zenu, kterou vydala Votobia v roce 1995. Tak třeba hned první příběh:

Kdysi žil bohatý muž jménem Heizaemon, jenž se za svého života snažil ze všech sil naplnit ctnosti přikázané starými mudrci. A jelikož to byl ryzí a vnímavý člověk, štědře rozdával ze svého majetku na dobročinné účely a péči o potřebné. Zachránil tak mnoho dětí ze zchudlých rodin a dal ve své provincii ku všeobecnému prospěchu postavit četné mosty a silnice. A než zemřel, v poslední vůli stanovil, že jeho majetek má být využit na podporu potřebných v dalších pokoleních, čehož si vážili jeho děti i vnukové.

Vypráví se, že jednoho dne se u dveří Heizaemonova domu objevil jistý mnich. Zřejmě kdesi slyšel o pánově nezištné štědrosti, mezi boháči té doby velmi neobvyklé, a přišel ho požádat o peníze na stavbu chrámové brány. Dobroninec se mu však vysmál do očí a pravil: "Já pomáhám lidem, protože nemohu snést jejich utrpení. Co je však špatného na chrámu bez brány?"

Historie Číny ve starověku

trochu opakování historie z učebnice pro primu

Podle čínské historické tradice panovali v Číně už v 3.tisíciletí př.n.l. legendární císařové, kterým jsou připisovány vynálezy různých kulturních vymožeností jako je pluh, stavba lodí, obydlí a jiné. Řada čínských dynastií ale začíná pololegendární dynastií Sia, podle některých pramenů 2100-1600 př.n.l., jinde 1900 př.n.l. do 1450 př.n.l. Částečně se překrývá s historicky doloženou dynastií Šang (1600-1027 př.n.l., podle jiných pramenů 1766-1027 př.n.l.). Nejvíc informací máme o její pozdější fázi Jin, asi od 14.století. O bohatství vládců dynastie Jin svědčí zbytky chrámů a paláců i bohaté hroby v okolí hlavního města An-jang. Vláda Jinů byla ale natolik despotická, že nakonec vyvolala odpor sousedních Čouů, kteří ji svrhli a nastoupili po ní. Vláda dynastie Čou (1027-221 př.n.l.) trvala až do roku 221 př.n.l., ale její panování bylo pevné jen asi 250 let. Centrální moc oslabovaly útoky kočovníků i odstředivé snahy aristokratických správců jednotlivých oblastí. V období Jar a podzimů (722-481 př.n.l.) a v období válčících států (480-221 př.n.l.) byla centrální moc v úpadku, císařové byli uznáváni formálně jako prostředníci při komunikaci s Nebesy, ale jejich území se rozpadlo na řadu samostatných států, které spolu často válčily. Postupně se tak vytvořilo sedm mocných říší, které sjednotil Jing Čeng, vládce státu Čchin, který vládl od roku 221 jako Čchin Š'-chuang-ti. Ten k zabezpečení říše dal postavit Velkou čínskou zeď. V době jeho vlády vznikla pevná centrálně organizovaná správa, zajišťovaná úředníky, bylo sjednoceno zákonodárství, měna, písmo, míry a váhy. Na nákladné stavební projekty i válečnou expanzi bylo potřeba hodně peněz a proto není divu, že po smrti císaře vypuklo roku 210 velké povstání, které nakonec panování dynastie Čchin roku 207 př.n.l. ukončilo. K moci se dostala dynastie Chan (206 př.n.l.-221 n.l.). Po počátečních ústupcích mocným aristokratickým rodům se vládcům této dynastie podařilo navázat na čchinskou koncepci jednotné státní správy, od roku 165 př.n.l. byl stanoven systém jednotných státních zkoušek pro výběr úředníků. Vrcholný rozkvět chanské říše spadá do panování Chan-wu-tiho (140-87 př.n.l.). Za vlády Chanů se říše rozšířila na sever i do střední Asie. Vojenské expanze i soustřeďování půdy v držení aristokratických rodů vedlo v prvních desetiletích 1.století n.l. k mohutným povstáním a  postupnému oslabování centrální císařské moci. Ta se po krátkém obnovení v 2.století nakonec zhroutila a území Číny bylo od 3.století do konce 6.století rozděleno na několik států. Jedinou výjimku tvořil stát dynastie Západní Ťin, kdy byla Čína v krátkém období 265-317 znovu sjednocena.

Historik S'- ma Čchien ve svém díle Zápisky historika

oslavné nápisy na císaře Čchien Š'-chuang-tiho
Když Svrchovaný císař usedl na trůn, zavedl pevný řád a jasné zákony, takže se jeho poddaní zdokonalovali a zlepšili. V dvacátém šestém roce své vlády (tj.221 př.n.l.) poprvé sjednotil říši a nebyl nikdo, kdo by nebyl poslušný a oddaný. Osobně provedl inspekční cestu mezi lidem ve vzdálených krajích...Jakmile se uplatnily zásady jeho vlády, všechno živé dostalo najednou své náležité postavení. Pro každého byl jednou provždy dán zákon a vzor chování.

výzva vůdce povstání proti Čchinům roku 209 př.n.l.
Od doby, kdy Čchinové způsobili chaos svými nelidskými zákony, aby opanovali říši, uplynulo několik desítek let. Na severu se otročilo na Dlouhé zdi, na jihu se robotovalo na stavbě vojenských zařízení...Daně se vybíraly podle hlav jako hustým sítem, aby se pokryly vojenské výdaje. Lid ztratil všechno, jeho síly jsou vyčerpány a nemá z čeho žít. Všeobecnou bídu ještě prohlubují kruté zákony a tresty. Vedou k tomu, že v zemi již nemohou žít ve vzájemné shodě ani otec se synem...Využijme síly celé říše k útoku na hanebného vládce...

Pramenem mi byla učebnice pro střední školy
Jan Souček: Dějiny pravěku a starověku, kapitola 6, str. 59-66

Nejstarší čínské náboženské představy

Teď od pěkných ukázek trochu k nastínění historických představ.

V Číně zůstalo původní obyvatelstvo celou dobu její historie a i proto je její kultura jedinečná svou zachovanou kontinuitou. Z archeologických vykopávek víme, že v Číně žil homo erectus pekinensis už ve starší době kamenné a nálezy druhu homo sapiens jsou od střední doby kamenné kolem roku 10000 př.n.l. Vyspělou společenskou organizaci zachycují vykopávky z mladší doby kamenné kolem 6000 př.n.l., kdy je na základě složitých pohřebních zvyklostí už zřejmá víra v posmrtný život. Z konce 4.tisíciletí jsou známé věštební pomůcky, které předpokládají profesionální vrstvu rituálně školených osob. Do téže doby se dá také datovat výrazné, až teokratické postavení panovníka v čele hierarchicky uspořádané společnosti.

Nejstarší náboženské představy se ale dají jen těžko rekonstruovat, protože jsou překryty celým následujícím vývojem, který je vždy pro svoje potřeby upravoval. Některé základní pojmy se ovšem vyskytují stále. Je to Šang-ti "Nejvyšší Pán", který sídlí v purpurovém paláci v nehybné části kosmu, jeho projevem je Polárka, odtud spravuje běh světa a života. Tchien "Nebe" je božským základem všeho bytí a původcem bytostí, existenci všeho živého zajišťuje oplodňováním země. Tao "cesta" je kosmické dění ve všech projevech a realizuje se souhrou i protikladem mezi dvěma základními silami jang a jin.

Šang-Ti byl ztotožněn s legendárními císaři minulosti, kteří byli pokládáni za syny nebes. V historických dobách se představitelem stával panující císař, který plnil funkci prostředníka mezi nebem a zemí. Císař tak měl sice nejvyšší sakrální funkci v řísi, ale zároveň za stav říše odpovídal svou duchovní silou te. Pokud byla císařova te narušena, projevovalo se to výskytem přírodních katastrof, neúrodou nebo neúměrným množstvím zlořádů v lidské společnosti a císař mohl být svého mandátu nebes zbaven. To bývalo ospravedlněním povstání a provedení dynastické změny. Z legendární minulosti se dá soudit, že v nejstarších dobách se v podobných případech císař sám nabídl jako smírčí oběť duchovním mocnostem. Císař také byl původně jediným obětníkem v rámci státního kultu, vyšší společenské vrstvy se mohly obětí pouze pasivně zúčastňovat a jejich přítomnost a modlitby při různých obřadech byly složitě odstupňovány. Ke změně došlo až v důsledku Konfuciova působení.

Odjakživa bylo důležitou složkou kultovních procedur věštění, které se používalo jak na úrovni státní, tak na úrovni osobní. Mnohé otázky a odpovědi se zachovaly na plochých kostech a na želvích krunýřích.

V rodinné tradici hrál největší roli kult předků, kteří byli chápáni jako aktivní členové rodu, kteří z hlediska svého posmrtného postavení mohli jednat jako prostředníci mezi žijícími členy rodu a duchovními mocnostmi. Proto také rodina nebyla skoupá na informace, předkům se v obětním rituálu svěřovalo všechno o důležitých rodinných událostech a byli žádáni o radu i pomoc.

Kromě státního a rodinného kultu v lidové zbožnosti žily dál šamanistické tradice, spojené s magií, které se obracely ke světu duchů a nižších přírodních božstev. Šaman byl za výsledek své práce osobně zodpovědný, neúspěch mohl znamenat i jeho smrt. V obcích se udrželo také uctívání nižších bohů, hlavně kult boha půdy v podobě stromu ve středu obce nebo posvátného háje.

Werner K: Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko, Brno, 2002

Mistr Čuang - vnitřní kapitoly

maličký kousek z krásné knížky...

Nestaň se umrlým nositelem slávy, nestaň se domovem všelijakých plánů, nestaň se sluhou činorodosti, nestaň se majitelem vědomostí. A cele se ztotožni s tím, co je nevyčerpatelné, a putuj tam, kde není po ničem ani stopy. Naplno užij vše, co ti dává nebe, a nerozhlížej se, co bys mohl ještě dosíci,- buď prázdný a nic víc! Neboť dokonalý člověk zachází se svým srdcem jako se zrcadlem, jež také za ničím nejde a ničemu nevychází vstříc, všechno v sobě odráží, nic v sobě nenechá. Neboť jen tak se dají překonávat věci, aniž se o ně zraňujeme!

Mistr Čuang: Vnitřní kapitoly.
Přeložil Oldřich Král. Vydal Odeon, Praha, 1992

Uskutečňování tao

Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.
Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten,
kdo zůstává bez žádosti,
proniká k jádru této tajemnosti;
kdo je naplněn žádostmi,
postihuje jen vnější tvářnost věcí.

To obojí – ač má rozličná jména -
vyvěrá ze stejného prapůvodu.
Stejnost – toť hlubina záhadnosti.
Záhada všech záhad,
brána veškeré tajemnosti.

Lao-C' : Tao te ťing, 1.kapitola.
Překlad Berty Krebsové. Vydala DharmaGaia, Praha, 1997

Ukázka z Knihy proměn

Nebesa jsou vysoká, země je nízká.
Tím je stanoven i trigram čchien
odpovídající nebesům
a trigram kchun
odpovídající zemi.
Tím je upraven i vztah mezi vysokým a nízkým.
Tak vznešené a prosté má své místo.
Pohyb a klid mají svůj věčný řád.
Podle toho se rozlišuje slabé a silné.
Cesty se setkávají podle druhů,
věci se dělí do kategorií.
Z toho se rodí štěstí a neštěstí.
Na nebesích vznikají jevy, na zemi se utvářejí tvary.
Jejich prostřednictvím dochází k proměnám.
To způsobuje souhru a prolínání silných a slabých čar,
i to, že osm trigramů se vzájemně ovlivňuje.
Věci se probouzejí hromem a bleskem.
Zúrodňují se větrem a deštěm.
Slunce a měsíc se ubírají po své dráze,
chlad se střídá s žárem.
Trigram čchien je výrazem mužství,
trigram kchun je výrazem ženství.
Trigram čchien zná Velký počátek,
trigram kchun činí věci úplnými.
Čchien je známo snadností,
kchun projevuje svou schopnost jednoduchostí.
Co je snadné, se snadno poznává,
co je jednoduché, se jednoduše následuje.
Snadnost a vědění jsou spřízněny.
Z následování snadnosti plyne úspěch.
Je-li spříznění, je možné trvání.
Je-li uspění, je možná velikost.
Z možnosti trvání vyplývá mravní síla mudrců,
z možnosti velikosti vyplývá mravní poslání mudrců.
Snadností a jednoduchostí se dosahuje v zemi řádu.
Dosáhne-li se v zemi řádu,
zaujmi místo ve středu.
Mudrci uspořádali trigramy Knihy proměn,
studovali jejich vysvětlení
a poznávali štěstí a neštěstí.

z knihy Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, Praha, 1997

Čínské mýty

Jak vznikl svět

Kdysi dávno, když byly Nebe a Země ještě spojeny, vypadal vesmír jako velké temné vejce. V tom vejci se zrodil Pchan-ku, obr, praotec lidstva. Spal tam 18 tisíc let, pak se probudil, rozzlobil, popadl svou sekeru a vejce rozťal na dvě poloviny. Lehké prvky jang se vznesly a stalo se z nich Nebe, těžké jing klesly a staly se Zemí. Ale Pchan-ku se bál, aby se znovu nespojily, zůstal mezi nimi stát. Nebe a Země se od sebe vzdalovaly, ale on mezi nimi stál jako sloup pořád a zvětšoval se zase 18 tisíc let a dorostl výšky 90 tisíc li. Když Nebe a Země na svých místech zpevněly, upokojil se, konečně si mohl odpočinout. Rozprostřel své dlouhatánské tělo po Zemi a nakonec usnul a zemřel. S jeho tělem se staly velké změny, pravé oko se stalo Sluncem, levé Měsícem, z hlavy se udělala posvátná skála, z vlasů velehory všech světových stran. Z čela se stal vrch Pu-čou, který brání Nebi a Zemi ve vzájemném spojení. Pchan-kuovo tělo a krev se proměnilo v řeky a moře, jeho chlupy ve stromy a trávu. Z jeho slz pramenila Chuang-che – Žlutá řeka a Jang-c – Velká řeka. Z obrova hlasu vznikl hrom, jeho dech se stal větrem a pohled bleskem. Pchan-ku je počátkem světa a života. Je předkem 18 tisíc vodních, pozemských a vzdušných bytostí, je jednotou protikladů jang a jing.

Jak Nü-wa stvořila lidi

Svět už byl, ale nebyl na něm jediný člověk. Tehdy se na světě zjevila všemohoucí bohyně Nü-wa, ale i na ni dolehla osamocenost. Sedla si pod velký vrch a přemýšlela. Pak šla, nabrala si trochu hlíny, přidala vodu, uhnětla malou figurku a položila ji na zem. A postavička, když se dotkla země, ožila. Bohyně utvořila člověka podle sebe, jen tělo měl malé. Nü-wa byla se svým výtvorem spokojená a proto ve svém díle pokračovala, pracovala celé dny, ale pořád bylo lidí málo, zaplnit celou zemi se jí nedařilo. Přemýšlela, jak by svou práci zrychlila. Nakonec vstala, vzala suchou liánu, namočila ji v řece a začala se s ní rozhánět. A odevšad, kam dopadla kapka vody, vyskočil malý človíček. Bohyně si tak nesmírně ulehčila práci. Ale vyskytl se další problém. Nü-wa musela myslet na to, že lidé umírají. Bude potřeba mrtvé zase nahradit, a to je pro ni nekonečná práce. Pořád jen přemýšlela, jak by mohl lidský život pokračovat jako řeka, která sice na jednom konci umírá, ale na druhém se zase znovu rodí. A při pohledu na řeku ji napadlo, že plodivou činnost protikladů jin-jang mohou uskutečňovat sami lidé. A tak určila, že muž a žena budou žít spolu, sami budou počínat, rodit a vychovávat svoje potomky. Od té doby život na Zemi pokračuje z pokolení na pokolení jako řeka.

Jak Nü-wa opravila Nebesa.

Jednoho dne se mezi bohem vod Kung-kungem a bohem ohně Ču-žungem strhla rvačka. V urputném zápase narazili na horu Pu-čou, která podpírala Nebe. Hora se rozlomila, nastalo zemětřesení a polovina Nebes se rozpadla, v obloze byla velká temná díra. Na Zemi se udělaly pukliny, propasti a prolákliny, nastala povodeň, vlny zaplavily souš až po nebesa a sama Země se proměnila v oceán. Nastal hlad a chlad, jako by přicházel konec světa. Nü-wa byla zarmoucená neštěstím, které ohrožovalo její dílo. Pustila se do opravy, z řek vybrala kameny, vykřesala oheň, kameny roztavila na lepivou maltu a hroznou díru v Nebi začala zazdívat. Když byla hotova, měla přece strach, aby se něco podobného neopakovalo. Rozhodla se, že Nebe podepře důkladněji. Zabila velkou želvu, její nohy změnila na čtyři nebeské sloupy, které Nebe podpírají. Na Zemi udělala pořádek, vyhnala divou zvěř a dravé ptáky, zabila i černého draka, který ubližoval lidem. Zůstalo nebezpečí povodní. Nü-wa si i s tímto nebezpečím poradila. Nanosila hromady třtiny, spálila ji, popel shrabala na hromadu a vystavěla obrovskou hráz, kterou přívaly vod zastavila.

Nü-wina smrt

Když Nü-wa viděla, že na světě zase vládne pořádek, byla i ona šťastná. Proto pro potěchu všech vyrobila hudební nástroj ze třinácti bambusových prutů, šeng-chuang. Ale už byla po vší té dřině moc unavená, cítila, že si musí odpočinout. Ale únava se pozvolna začala měnit ve smrt. I ona po smrti získala různé podoby, ale nakonec na voze boha hromu, který táhl vodní drak, odcestovala nad oblaka, až do nejvyšších, Devátých nebes. V tichu a klidu, jako stará poutnice, žije Nü-wa na Nebesích a nikdy se nevychloubá svými zásluhami.

Příběhy dračích císařů. Mýty staré Číny. Sesbírali Čou Mej-žu, Ču Wej-chua, Bratislava, 1993

Věštba

Úryvky z básně Čchü Jüana Věštba

Propuštěn ze služeb Čchü Jüan
tři roky nesměl navštívit krále.
Ač vědění vyčerpal do dna
i bezvýhradnou oddanost,
byl potupen zlovolnou pomluvou.
Se srdcem zkrušeným, zmatený,
nevěděl kudy a kam,
tak vydal se za slavným věštcem Čengem:
"Mám pochybnost o něčem,
co bych si přál mít od vás rozřešeno."
Věštec rozložil věštebná stébla,
očistil krunýř a řekl:
"V čem tedy žádáš poučení?"
Čchü Jüan pravil:
"Mám zůstat věrný
s nesmlouvavou přímostí,
nebo mám napořád
vyprovázet a vítat sem a tam?
Mám pole obdělávat vlastní rukou,
okopávat, býlí vytrhávat,
nebo si hledět zajistit jméno
tak, že se budu kol mocných točit?
Mám riskovat
poctivou bez falše řeč,
nebo si příjemnit život
tím, že se přizpůsobím?"......

Věštec Čeng po těch slovech odložil stébla
a tak se omluvil:.....
 
"Ani věštění nestačí na vše,
nepronikne všude ani božský duch.
Obrať se jedině na své srdce
a podle svého rozumu jednej.
Neboť jsou toto věci,
jež neví krunýř ani stébla trav."

Král Oldřich: Kniha mlčení. Texty staré číny, Praha, 1994

Největší přání

K uveřejnění úvahy o wu-wej mne přiměla diskuse na blogu světlo. Přiznám se bez mučení, že jsem použila první část své práce z roku 1999, další části věnované pochopení, respektive nepochopení, pojmu wu-wej na Západě jsem vynechala. Ale ráda bych přispěla ještě závěrem té úvahy, jsem nenapravitelný optimista, a to i po 11.9.2001.

Ve dvacátém století se mnohé i uvnitř euroamerické kultury změnilo. Nové poznatky moderní vědy, která je sama plodem západního způsobu myšlení, vyšly za hranice zdravého selského rozumu, ukázaly jasně pluralitu různých způsobů popisu skutečnosti. Jako vždycky začala s proměnou uvažování matematika, tento "jazyk" přírodních věd, pokračovala fyzika, pak chemie a nakonec zvětšením našich znalostí i biologie a její aplikace, uveďme alespoň nejvíc viditelnou medicínu. Proto se náš pohled na skutečnosti kolem nás velice rozšířil a v nejlepším smyslu pozměnil. Někdy se mi zdá, jako by se z druhé strany přibližoval k intuitivnímu pochopení, které nabízí buddhistická praxe meditace. Jako ilustrace kousek z eseje o mitochondriích z knihy L.Thomase. "Tady jsou, lezou mi v cytoplazmě, dýchají pro mé tělo, a přece jsou cizí a jiní. Jsou se mnou spřízněni mnohem méně než se sebou navzájem a s jinými volně žijícími bakteriemi venku za humny. Cítí se cizinci; ale tu mi připadá, že stejná, naprosto stejná stvoření jsou také venku v buňkách racků a velryb a trávy na písečných přesypech a mořských chaluh a krabů poustevnických a dál ve vnitrozemí v listech buku v mé zahradě a v rodině skunků, co hrabe pod zadním plotem, ba dokonce i v této mouše na okně. Skrze ona stvoření jsem s tím vším spojen; mám blízké příbuzné všude kolem, kdybych jednou zmizel." 
Množství našich nových vědomostí nás zároveň naučilo úžasu nad tím, jak málo toho vlastně víme, a to nejen o skutečnostech kolem nás, ale i o nás samotných. Se zmenšením světa se stala naprosto zjevná jeho multikulturnost. Není dál možné žít v domýšlivé myšlenkové izolaci, je třeba najít vůli a ochotu k dialogu a porozumění jiným tradicím. Zvětšila se nejen naše znalost jiných náboženských tradic a jejich kulturních přínosů. Bylo by jistě skvělé, kdyby si lidé dokázali lépe porozumět na základě dobré a prohlubované, nepředpojaté znalosti myšlenkových tradic vlastních i "cizích", bez násilí a ulpívání, přirozeně, prostě wu-wej.

Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním,
ten – jak já jsem viděl – ztroskotá.
Neboť svět je posvátná nádoba,
s kterou nelze zacházet.
Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji.
Kdokoli si ji chce přisvojit, ztratí ji.

Lao-C': Tao-te-ťing, DharmaGaia, Praha 1997, kapitola 29

L.Thomas: Buňka, medúza a já, Mladá fronta, Praha 1981

Připojuji se k přání Andulce, Gaie i Tokugawovi. Ať jsou vám Moiry příznivě nakloněny!

Rozvíjet podstatné

81.kapitola

Pravdivá slova nebývají líbivá,
líbivá slova nebývají pravdivá.
Co je dobré, nepotřebuje obhajoby,
co potřebuje obhajoby, není dobré.
Kdo ví, nepotřebuje vědomosti,
kdo potřebuje vědomosti, neví.
Moudrý nehromadí.
Tím, že vše činí pro druhé,
sám stále více získává;
tím, že vše dává druhým,
sám stále více dostává.
Takové je tao nebes:
prospívá – a nikdy neškodí.
Takové je tao moudrého:
jedná – a nikdy nesoupeří.

Lao-c': Tao te ťing, DharmaGaia, Praha, 1997, překlad Berty Krebsové 1971

úvaha o nečinění, wu-wej

Wu-wej v taoistické filosofii (tao-ťia)

Začnu definicí pojmu wu-wej, jak ji podává Lexikon východní moudrosti.
Wu-wej, dosl. "nečinění"; neúmyslné jednání, pojem Tao-te-ťingu, který označuje postoj nezasahování do přirozeného běhu věcí, spontánní jednání, které se plně  neuvědoměle a prosto od záměrů přizpůsobuje příslušné situaci.
Tao je věčné a zůstává bez konání,
a přece není nic, co by nebylo vykonáno. Tao-te-ťing kap. 37
Proto moudrý jedná, aniž zasahuje, poučuje, aniž mluví. Tao-te-ťing kap.2
Taoistický adept se snaží napodobit tao, které je nepojmenovatelným základem všeho bytí, jeho trvalá prapodstata, proto nezasahuje násilně do přirozeného běhu věcí, snaží se jednat bez žádostivosti.
I Konfucius zná stejný pojem a ukazuje ho na počínání správného vladaře. Rozpravy kap.15.4
Pravil Mistr: K těm, kteří "vládli nečinností", jistě náležel Šun. Neboť co dělal? Jen se posadil slavnostně tváří přímo k jihu, a to bylo vše.
Ilustrace ne-konání na počínání vladaře, který prostě jen je, je pro nás už poněkud vzdálená. Ale dobře ji můžeme pochopit na našem rodičovském činění. Pokud se chceme dobrými rodiči stát studiem nebo občasným rodičovským zasahováním, většinou to nedopadá zrovna nejlépe. Pěkné a humorně podané příklady popsané jakoby ze strany potomka jsou uvedeny v Prevítem snadno a rychle. Pokud jednáme přirozeně, spontánně jako rodiče se vztahem k dětem, pak jednáme, i když zrovna rodiěovsky nekážeme, působíme už tím, že jsme.
Každá  dobře provedená práce vyžaduje niterné soustředění. Pěkně tuto zásadu ilustruje příběh o řezbáři Kingovi:
Řezbář King vyřezával stojan na zvony. Když bylo dílo hotovo, zdálo se všem zázračným. Kníže z Lu se ptal mistra: Jaké je tajemství tvého umění?
Řezbář pravil: Jsem jen řemeslník a žádného tajemství nemám. Přece však něco. Když jsem se rozhodl dělat podstavec, nerozptyloval jsem ničím svoji životní sílu. Postil jsem se, abych uklidnil svého ducha. Po třech dnech jsem přestal myslit na odměnu, již by  mi mohla práce přinést. Po pěti dnech jsem zapomněl na slávu i neúspěch. Po sedmi dnech jsem již nevnímal ani své údy ani své tělo. V ten čas jsem ani nevzpomenul na tvůj dvůr, pro nějž jsem pracoval. Vše, co by mne zvnějška mohlo rušit, zmizelo a myslil jsem jen na své umění. Pak jsem šel do vysokého lesa. Prohlédl jsem si tvary stromů. Konečně jsem spatřil v jednom svůj podstavec na zvony. Pak jsem se dal do práce. Kdybych nebyl našel takový strom, byl bych musel práce nechat. Lidem se to zdá zázračnou prací, protože tu spolupůsobila podstata stromu v podstatu moji.

Wu-wej v čchanovém (zen) buddhismu

Pojem wu-wej se dostal z taoismu do pojmosloví čínských škol buddhismu. Buddhismus si při pronikání do Činy vypůjčil pojmy taoistické filosofie pro překlad některých svých abstraktních termínů a zároveň jim dodal další významové odstíny. Školy, které se v Číně uplatnily, byly mahájánové, učily tedy zásadní stejnost samsáry a nirvány, prázdnotu, chápanou spíš pozitivně, jako základ všeho, a buddhovskou podstatu všeho živého, potřebu odstranit meditační praxí dualitu subjekt-objekt jako předpoklad osvícení. Největší důraz na meditační praxi pro dosažení osvícení má škola Čchan, která se později v Japonsku vyvinula do různých směrů zenu. Základním postojem čchanového buddhismu je orientace na dosažení buddhovství okamžitě, dosažení cíle života zde a v tomto životě. Podle taoistů je naplněním života poznání Tao, tedy přirozenosti, pomocí wu-wej. Čchanoví buddhisté ztotožnili přirozenost všech věcí s prázdnotou. Neusilování, tedy neulpívání je jejich základním životním postojem, cílem je okamžikové osvícení, které je pokládáno za možné i pro laiky  v každodenní činnosti.  (Čchanoví mniši se věnují povinně manuální práci.)
Wu-wej znamená také pět stupňů osvícení, klasifikace stupňů osvícení podle dosažené hloubky.
1.  V zážitku převládá jevový svět, který je zažíván jako projev podstaty, pravého bytí.
2.  Do popředí vystupuje nerozlišitelnost a různost ustupuje do pozadí.
3.  Zážitek prázdnoty, kdy již není vědomí vlastního subjektu.
4.  Vědomí jevů v jejich nejvyšší jedinečnosti, prázdnota zaniká v jevech.
5.  Prázdnota a subjekt se plně pronikají, v tomto stavu vědomí vzniká samozřejmé, neuvědomělé jednání .

Sati a samádhi a potřeba wu-wej v každodenní praxi

Domnívám se, že tyto stupně k osvícení mají svůj základ v popisu čtyř vnorů, jak je zažil Buddha Šakjamuní před svým probuzením. Tehdy, když si vzpomněl na spontánní záblesk osvícení, který prožil jako malý chlapec v zahradě svého otce. Čtyři stupně meditace procházejí stavem odloučení, kdy se mysl upne na rozmysl, na uvažování, na radost a na blaho,  přes stav zklidnění, do stavu potlačení prudkých hnutí mysli a do stavu zničení, které je stavem čistého sebeuvědomění a bedlivosti (sati).
Sati (bedlivost) je prvkem osmidílné vznešené cesty. Znamená uvědomovat si stále a přesně všechnu svou činnost a bytí.  Nazvala bych to trochu neortodoxně nebýt rozostřený v čase a prostoru, což mimochodem skoro každý z nás po většinu času svého krátkého života je. Sati se dá uvědoměle trénovat a je to navíc sám o sobě svým osvobozujícím vlivem velice potěšující úhel pohledu na skutečnost. Působí jako "vypínač tlumiče reality". Pomocí postoje sati je možné dosáhnout soustředění samádhi. Hloubkové soustředění zná alespoň z krátkých okamžiků asi každý z nás. Je pravděpodobně častější u tvůrčích profesí uměleckého charakteru, kde se na konečném výsledku podílí i intuitivní pochopení, ale je vlastní i tvůrčí činnosti vědecké, která také není bez intuitivního vhledu. Trénováním správného postoje je samádhi  snadnější a přirozenější a je možné ji pěstovat i v činnostech spíše mechanických, při každodenní práci. Pomocí obou výše jmenovaných částí osmidílné vznešené stezky se může  realizovat i její pátá složka – správné živobytí. Protože je důležité spíš to, jak pracujeme, než to, co děláme. Opravdu není snadné dělat cokoliv, pokud člověk žije rozostřen v prostoru a v čase. Pak se nedokáže soustředit na to, co dělá, ani částečně, natož až k identifikaci s konanou činností a jejím výsledkem. S rozšířením bdělé pozornosti a v hlubším soustředění se jakákoliv práce dělá podstatně snadněji, dalo by se snad uvažovat tak, jako by se dělala automaticky, jako sama od sebe, prostě ze své vlastní přirozenosti, tedy wu-wej. A právě nenásilným a soustavným posilováním takového životního postoje je pak možné "nacházet zázračné působení nadpřirozených sil v čerpání vody a v dřevařských sekerách".

Zenové učení Bódhidharmy, Zásady praxe, Votobia, Olomouc 1997
Lexikon východní moudrosti, Votobia, Olomouc 1996
Lao-C': Tao-te-ťing, DharmaGaia, Praha 1997
Konfucius: Rozpravy, Mladá fronta, Praha 1995
S.Brett: Prevítem snadno a rychle, I.Železný, Praha 1997
P.R.Hartzová: Taoismus, Světová náboženství, NLN, Praha 1996
E.Bondy: Poznámky k dějinám filosofie /2/ Čínská filosofie, Vokno, Praha 1993
Nárada Mahá Théra: Buddha a jeho učení, Votobia, Olomouc 1998
V.Miltner: Malá encyklopedie buddhismu, Práce, Praha 1997
R.Baker: Správné živobytí, Zen 4, CAD Press, Bratislava 1991