Sikhismus 1

Nábožensko-historické pozadí

Nejdůležitějším zdrojem v předhistorii sikhismu bylo bhaktické hnutí, které se formovalo a šířilo v jižní Indii v 6.-10.století a do severní Indie se dostalo v době, kdy do ní pronikal islám. Bhaktismus a islám májí některé podobné rysy. Oběma byl vlastní odpor ke kastovnictví a zamítnutí instituce kněžství. Také pojetí Boha se u většiny bhaktického hnutí blíží teismu, ale přitom některé významné školy nebo významní bhaktové jako byl Kabír, pojímají Boha jako nepopsatelného, bez přívlastků. Přesto je milující, sídlí v srdcích svých tvorů, filozoficky se dá vyjádřit, že je zároveň transcendentní i imanentní. Takové pojetí Boha se vyskytuje v mystických hnutích různých náboženských tradic, z hlediska islámské ortodoxie je ale považováno za herezi. Podobně je ovšem Bůh pojímán v súfismu. Súfismus se dostal do blízkého styku s indickými naukami, jistě i s bhaktickýcm hnutím brzy po islámském dobytí Sindhu v roce 712, docházelo pak k vzájemnému ovlivnění. Sikhismus byl ve svém pojetí Jedna (Jedno je Boží jméno) ovlivněn jak súfismem tak bhaktismem. Dalším rysem bhaktického hnutí, který je i v sikhismu, je odpor k složitému rituálu. Sikhismus přijal recitaci božích jmen a zpěv hymnů k boží chvále. Sikhismus také navazoval na tradici sant, ctění světců, kteří se vymykali kastovní, organizační, společenské a náboženské příslušnosti a vyznačovali se duchovním individualismem, sdíleli myšlenky běžné v radikálních bhaktických a súfijských hnutích a jógických kruzích. Pro vznik sikhismu má největší význam Kabír, legendární světec, mystik a básník, uctívaný v Indii dodnes.

K.Werner: Náboženské tradice Aise. Od Indie po Japonsko, MU Brno, 2002

Sallékhana

Zajímavé...

Jediné náboženství, které má obřad dobrovolné smrti, je snad džinismus. Náboženství, které i pro stará i nevyléčitelně nemocná zvířata zřizuje útulky a jehož příslušníci si dávají bedlivý pozor, aby neublížili ani hmyzu, který by mohli neopatrně vdechnout, zná rituální smrt hladem, vlastně pasivní euthanasii. Citát z knihy R.Kirste, H.Schultze, U.Tworuschka: Svátky světových náboženství, Vyšehrad, Praha 2002

Sallékhana (rituální smrt hladem)
"Prosím, poučte mne, Pane! Přišel jsem, abych hledal sallékhanu, slib, který budu od této chvíle dodržovat po celý život. Jsem v této věci prost všech pochybností a strachu. Od této chvíle až do posledního dechu se zříkám všech pokrmů a všech nápojů."
Těmito slovy se džinistický mnich či laik, hledající dobrovolnou smrt, odevzdává do ochrany zkušeného náboženského mistra, aby se jím nechal doprovodit na své poslední cestě.
Tato "rituální smrt hladem", které je dosaženo při poslední meditaci, je náboženským cílem, jehož i dnes chce dosáhnout nejeden džinista. Džinistický zákoník stanoví případy, kdy je povolena dobrovolná smrt hladem a žízní: v bezvýchodné situaci ohrožení nepřáteli, kdy džinista nemůže dostát svým slibům; v případě hladomoru; ve vysokém věku, kdy džinista ztratí zrak nebo už není schopen chůze, tj. v případě senility; při smrtelné nemoci.

Mahábhárata 5

První část velkého boje

Celý článek

Mahábhárata 4

Příběhy z vyhnanství

Celý článek

Mahábhárata 3

škodlivá závislost a síla modlitby, taky vyhnanství

Celý článek

Mahábhárata 2

Posledně jsme opustili bratrance Kuruovce a Pánduovce na královském dvoře v Hastinápuře.

Celý článek

Mahábhárata 1

Tak dobře, nechť mi sám Ganéša pomáhá. Dnes první díl až po narození všech budoucích protivníků...

Celý článek

Čandra

Jedním z ochránců světa je měsíční bůh Čandra. Měsíční fáze jsou námětem příběhu, který je zachován v eposu Mahábhárata.

Čandra se oženil se sedmadvaceti dcerami boha Dakši, ale nejvíc miloval jen jednu z nich, Róhiní. Ostatní zanedbával, proto se nebohé nemilované manželky sebraly a odešly za tatínkem si postěžovat. Dakša je sice poslal zpět za manželem, ale zetě si zavolal a za jeho nevšímavost mu vyčinil, chtěl, aby svou lásku dělil rovným dílem mezi všechny svoje ženy. Domluvy ale nepomohly, Čandra dál spal jen s Róhiní. Dakša ho proklel, aby byl za trest stižen úbytěmi. Tak se také stalo, ale mělo to svoje neblahé následky i pro lidi a ostatní bohy, Čandra je totiž patronem a ochráncem léčivých bylin, kterým dodává sílu právě měsiční světlo. Proto se bohové vydali za Dakšou, aby s tím prokletím něco udělal. Ten sice nemohl vzít svoje slova zpět, ale mohl je alespoň zmodifikovat. Pokud se Čandra bude v budoucnu věnovat rovnoměrně všem svým manželkám, bude v první polovině měsíce sice chřadnout, ale v druhé, po koupeli ve svatých vodách řeky Sarasvatí, bude zase růst. I to se vyplnilo a je to tak dodnes.

Bohové s lotosovýma očima, Praha 1997

Ganéša

Taky byste potřebovali trochu štěstí, odstranění překážek při své práci? Nejlepším
pomocníkem je Ganéša.

Ganéša je syn boha Šivy, je to tlouštík s červeným trupem s bílou sloní hlavou s jedním klem a třetím okem na čele a mívá čtyři paže. Ganéša je laskavým bohem, má smysl pro humor, pomáhá lidem k takovému úsilí, kterého jsou schopni a má pochopení pro lidské slabosti. Ganéša jezdí na kryse, jednou se krysa lekla hada, splašila se a Ganéšu shodila. Tomu při dopadu na zem puklo břicho a z něho se vysypaly medové koláčky, které jsou jeho nejoblíbenějším jídlem, Ganéša je posbíral, vložil zpět do břicha a břicho vyspravil tím, že se opásal hadem, který nehodu způsobil. Koláčky jsou nejčastější obětinou pro tohoto oblíbeného boha. S jeho soškou se můžete setkat i u nás, v Indii bývá všude, v kabinách a na přístrojových deskách automobilů, v obchodech a krámcích, jemu se předkládají nové obchodní knihy a jeho vzýváním začínají literární díla. On může zajistit úspěch v jakémkoli podnikání, je odstraňovatelem všech překážek a nebezpečí, proto je třeba se mu před začátkem práce poklonit.

O tom, jak se Ganéša narodil i o tom, jak přišel ke své sloní hlavě existují různé mýty, uvádím podle knihy Bohové s lotosovýma očima z Brdhaddharmapurány.

Párvatí, manželka boha Šivy, chtěla mít syna, ale Šivovi se moc nechtělo mít děti. Když ale viděl, že se Párvatí rmoutí, vyrobil syna z cípu jejího šatu, který se v jejím náručí opravdu v syna proměnil. Párvatí ho Šivovi podala, ale ten po prozkoumání tohoto zázraku zjistil, že je synovi souzen jen krátký život. Také právě v té chvíli synkovi odpadla hlava. Párvatí naříkala, ale Šiva poslal svého služebníka Nandina, ten usekl hlavu Indrova slona Airávata a Šiva synovi sloní hlavu nasadil. Se sloní hlavou Ganéša ožil a všichni bohové se shromáždili a dali mu užitečné dary a prorokovali skvělou budoucnost.

Zbavitel D., Merhautová E., Filipský J., Knížková H.: Bohové s lotosovýma očima. Hinduistické mýty v indické literatuře tří tisíciletí, Praha 1997

Čhandógjópanišad

V tomto světě je velký ten, kdo má dobytek a koně, slony a zlato, služebníky a ženy, půdu a domy. Leč tomu já neříkám velikost, neboť zde na zemi závisí jedno na druhém.

Nekonečno je nahoře i dole, na severu i na jihu, na východě i na západě. Nekonečno je všude. Nekonečno je celý vesmír.

Jsem sever i jih, východ i západ. Jsem celý nekonečný vesmír.

Átman je nahoře i dole, átman je sever i jih a východ a západ. Átman je celý vesmír.

Kdo toto poznává, kdo nalézá v átmanu, v duchu, lásku a radost, jednotu a blaho, stává se pánem sebe. Jeho svoboda je pak nekonečná.

Ale ti, kteří toto nechápou, stávají se služebníky jiných pánů, aniž docházejí vysvobození v jiných světech.

VII, 22-25

Světlo upanišad. Útěcha a poezie svatých písem indických. Přeložil Rudolf Janíček. Santal, Liberec, 1998

Bráhmany

Diskuse byla neobyčejně zajímavá a prosila bych vás, abyste v ní pokračovali, třeba se nějakého výsledku dobereme.

Ale vrátím se znovu do Indie a budu pokračovat. Po védském období vznikly bráhmany. Jsou to knihy sepsané prózou a patří k jednotlivým védským samhitám, Aitaréjabráhmana k Rgvédu, Džaiminíjabráhmana k Samavédu a Šatapathabráhmana k Jadžurvédu. Jazykově jsou bližší sanskrtu než védskému dialektu, obsahově se skládají ze dvou složek. První z nich je způsob provádění oběti, druhá se zabývá výkladem textů védských samhit a obřadů a jejich zdůvodněním. Právě tato složka obsahuje často mnoho mýtů a legend, které se později staly částí hinduistické mytologie.

Společnost, kterou bráhmany popisují, se už značně liší od společnosti, kterou ukazují védy. Došlo k úplnému rozdělení na čtyři varny a vzrůstá odstup mezi nimi. Vrstva kšatrijů – válečníků získává na významu se vznikem  a růstem prvních království. Ale hlavně nesmírně vzrostl význam bráhmanů, kteří se svým obětnickým monopolem povznesli na úroveň bohů, případně ještě nad ni, protože jsou to oni, kteří dodávají bohům nezbytnou potravu v podobě obětí. Kousek z Šatapathabráhmany, kniha II, 2, 2, 6
Jsou věru dva druhy bohů, totiž bohové jsou bohy a bráhmani, kteří slyšeli a (slyšené) opakují, jsou lidskými bohy. Mezi tyto obojí se dělí oběť – obětiny jsou pro bohy a obětní dary (dakšiná) pro lidské bohy,bráhmany, kteří slyšeli a (slyšené) opakují. Prostřednictvím obětních darů uspokojuje člověk bohy, prostřednictvím darů uspokojuje lidské bohy – bráhmany, kteří slyšeli a (slyšené) opakují. Bohové wobou těchto druhů, jsou-li uspokojeni, ho přenášejí do požehnání nebe.

Bráhmani mají sice zákaz výdělečné činnosti a za svou činnost, obětování bohům a vyučování ostatních, nedostávají žádný plat, ale jen dary dakšiná, ale jejich postavení ve společnosti je naprosto výjimečné, všichni je musí ctít, nikdo je nesmí znevažovat nebo dokonce zabít, ani je připravit o majetek. Bráhmani jsou jedinou intelektuálskou vrstvou, plně se věnují studiu, jsou v duchovní činnosti naprostými profesionály. To vysvětluje rozvoj nesmírného kulturního bohatství, kterým Indie disponuje, ale také vědecké výsledky v matematice, astronomii i lékařství, vědách, které v Indii byly založeny spíš na přemýšlení než na experimentu.

Ale už v bráhmanách se ukazuje mnoho různých názorových proudů, disputace a diskuse, vedené s příslovečnou indickou tolerancí k jinému názoru. Ve filozofujících pasážích, vedených hlavně ve formě dialogu mezi učitelem a žákem, se objevují první náznaky víry v reikarnaci, která je pro pozdější vývoj indického myšlení tak typická.

Zbavitel D. Vacek J.: Průvodce dějinami staroindické literatury, Třebíč, 1996

Atharvavédasamhitá

Znovu krok do Indie.

Omlouvám se, že shrnutí studie prof.Horyny o monoteismu není tak hned, jak bych sama chtěla. Mám ji sice prostudovanou, ale chvíli mi potrvá než ji shrnu tak, aby se nic podstatného neztratilo. I tak bude asi delší než příspěvky bývají. Od začátku roku zase pracuji na plný úvazek, sice na volné noze, takže mám volnou pracovní dobu, ale to je někdy spíš nevýhoda. A taky mám co dohánět, ono na mne vlastně všechno počkalo, a teď, když už můžu pracovat naplno, to najednou hrozně spěchá.

Ale abyste měli nad čím přemýšlet, něco málo o čtvrté védské sbírce Atharvavédu, která nebyla původně součástí svaté védské trojice. Ve sbírce převažují skladby, které doprovázely obřady k zažehnání a odvrácení, případně ovládnutí nadpřirozených sil. Uvádí deset druhů obřadů a obětí: usmiřující a odvracející zlo, přinášející blaho, pomáhající ovládnout druhé, obřady zabraňující a ochromující, omamující a obluzující, vyvolávající nenávist, hubící, zabíjející, svádějící a přivolávající, zahánějící. Většina má tedy kouzelnický a magický charakter. Zaříkávání, magické průpovědi a zaklínadla mohou být zaměřena k různým cílům, veřejná – zajistit vladaři narození syna, pomoci mu zvítězit v bitvě, zničit jeho nepřátele, nebo soukromá, proti sokyni v lásce, získání náklonnosti milované ženy. Pro čtenáře uvádím teď jedno takové zaklínadlo pro získání náklonnosti, při jeho pronášení je třeba probodávat figurku symbolizující milovanou ženu (Musím ale podotknout, že úspěch nezaručuji):

Zneklidňovatel nechť všechen klid ti vezme,
nedá pokoj v loži!
Probodnu tě šípem, strašným šípem Kámy
probodnu tvé srdce.

Šíp má křídla z touhy, ostrý hrot má z lásky,
jeho dřík je záměr;
kéž jím mocný Káma přesně namířeným
probodně tvé srdce!

Kámovým tím šípem přesně namířeným,
jenž slezinu suší,
jehož pera planou, když kupředu letí,
probodnu tvé srdce.

Zasažena ohněm a s vyschlými ústy
musíš přijít ke mně -
bez hněvu a něžná, stále jenom moje,
oddaná a vlídná.

Ostrý tento bodec nechť tě odežene
od matky i otce,
abys stále byla jen mně podrobena,
poslušná mé mysli.

Vyžeňte jí z nitra pomyšlení jiná,
Varuno a Mitro,
a zbavenou vůle učiňte ji, bozi,
poslušnou mých přání!

Atharvavédasamhitá, kniha III, báseň č.25
Zbavitel D.,Vacek J.: Průvodce dějinami staroindické literatury, Třebíč, 1996

Sanátana dharma

Měla jsem pravděpodobně začít své povídání o náboženstvích Indie definováním pojmu hinduismus. Ale v tom je právě potíž, protože to je termín cizí. Termín hindú pochází z perštiny a je označením řeky, velké vody a byl pro Peršany označením lidí za řekou Indus. Do Indie tento termín přinesli až islámští dobyvatelé a použili ho pro označení příslušníků většinového náboženství. Slovo hinduismus je evropskou variantou, Indové s evropským vzděláním ho také používají, ale řadovým hindům nic neříká.

Přesto však má indická duchovní tradice vlastní souhrnné označení sanátana dharma. Tento výraz má univerzální charakter a je možné ho podle kontextu chápat třemi základními způsoby.

Věčný zákon. Neosobní síla, která působí ve všem bytí a způsobuje, že skutečnost má řád a není chaotická.

Věčný běh věcí. Skutečnost je bez počátku a bez konce, stále se obnovuje, má cyklický charakter. Vesmír se zákonitě a periodicky rodí, má období růstu a období rozkvětu, po kterém následuje pokles, úpadek a rozpad. Pak je období prodlevy, ve které se obnovuje před novým zrodem. Stejně probíhají i životy jednotlivých bytostí v něm.

Věčná pravda. Dharma znamená také nadčasovost a absolutnost nejvyšší skutečnosti, nejvyšší pravdu, která je nezávislá na proměnlivých fázích světa jevů a je věčná, nezávisí na čase, který patří také do oblasti jevů a je výrazem jejich proměnlivosti. Pojem pravdy má ovšem smysl jen tehdy, když existuje někdo, kdo si ji uvědomuje. Z toho vychází indické přesvědčení, že se právě člověk přes omezenost svého vědění může postupně dopracovat k poznání této věčné pravdy, tak se vymanit ze světa jevů a dosáhnout trvalého vysvobození mókša, vystoupení do oblasti nadčasové absolutní pravdy.

Pokud použijeme takto vymezené pojmy pro popsání hinduismu, je to vlastně způsob života jednotlivců, skupin, dokonce národů na celém indickém subkontinentu. Všichni jsou spojeni přes rozdíly v náboženské praxi vědomím společné všeobsáhlé náboženské tradice.

Donedávna bylo předpokladem pro hinduistu narození se na půdě Indie, ale v posledních desetiletích podmínky života v moderní době a vystěhovalectví, i misie guruů mezi lidmi s euroamerickou kulturou už znamená ustoupení od tohoto striktního požadavku.

Sanátana dharma je pojem natolik univerzální, že dovoluje začlenit do systému s maximální tolerancí i celé jiné náboženské útvary s kultem, mytologií a teologií, aniž by to celkové stavbě jakkoliv vadilo. Nikdy se nevyvinula žádná ústřední autorita, která by dohlížela na přípustnost článků víry nebo formy kultu a měla možnost zakázat odchylky. Přesto existuje jakási autorita vnitřní daná vírou v boží zjevení nebo alespoň inspirované předání véd. Proto třeba buddhismus a džinismus do soustavy hinduismu nepatří a jsou od svého začátku chápány jako odlišné náboženské směry.

Werner Karel: Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko, Brno, 2002

Kosmogonické mýty podle védských sbírek

Už jsme se s tím setkali v jiných kulturních okruzích, že představy o vzniku světa jsou zpracovávány několika různými mýty, které si mohou dokonce odporovat. I ve védských sbírkách jsou přítomny různé mýty. Je to částečně způsobeno i tím, že v indickém náboženství nikdy nebyla ústřední autorita, která by měla pravomoc rozhodovat.

První variantou je stvoření bohyní Aditi, její jméno znamená vlastně nekonečno, bez omezení, bez ohraničení. Je považována za matku všech bohů, králů, ale také za ochránkyni duchovních slibů. Není popsaný její vzhled, nemá žádné antropomorfní rysy, zmíněna je jen její děloha – pupek světa, místo, kde se setkává svět s transcendentnem.

Druhou variantou vzniku světa, který védští Indové chápali jako trojitý, skládající se ze země, nebes a vzduchu, je rozdělení původně spojeného Nebe a Země. Nebe – Djaus a Země – Prthiví rozdělil jejich syn Indra, který se v důsledu pití sómové šťávy zvětšil a roztrhl rodiče od sebe. Jejich opětovnému spojení zabránil tím, že mezi nimi vztyčil svoje kopí – osu světa, axis mundi.

Třetí variantou bylo obětování prvotního Puruši, jméno znamená muž. Tento prvotní vesmírný muž byl obětován a jeho obětí vznikl svět a všechno, co svět zaplňuje. V této variantě se setkáváme se čtyřmi skupinami společnosti. Z Purušovy Hlavy totiž vznikli bráhmani (kněžský stav), z paží kšatrijové (vojenská aristokracie), z beder a břicha vajšíjové (rolníci, řemselníci a později i obchodníci) a z nohou šúdrové (nevolný lid).

I ve čtvrté variantě se vyskytuje všeobsažný bůh, který je pokládán za příčinu světa. Je jím Pradžápatí – Pán tvorstva, také Jedno, Nezrorený. Vznikl v prvotních vodách jako "zlatý zárodek". Nejsoucno se stává jsoucnem v podobě vesmírného vejce, které se rozpadlo na stříbrnou a zlatou polovinu a tak vznikl pozemský i nadzemský svět.

Pátá varianta pokládá za prapříčinu celého světa i jeho odvěkého řádu kosmickou energii, žár, teplo tapas. Silou prvotního vznícení vznikla nejprve pravda s přírodními zákony a pak neprojevené jsoucno, z kterého vyplynul prostor, čas a pak všechno ostatní stvoření. Tato představa dala vznik víře, že asketa pomocí svého asketického zápalu, taky tapas, může dosáhnout všeho, co si přeje, i vlády nad samotnými bohy.

Bohové s lotosovýma očima, Praha, 1997

Védy

Nejstarší etapou indického náboženství je období védské.

U staroindických literárních památek lze určit stáři jen přibližně a spíš relativně než absolutně. První indoevropsší dobyvatelé severozápadní Indie písmo neznali. I když ho později vytvořili, používali zápisy spíš k hospodářským účelům, náboženská díla byla tradována zásadně ústně a výuka posvátných textů nazpaměť byla podstatnou částí výuky brahmanské, nejvyšší vrstvy společnosti. Ani z dalšího období, kdy se už ujalo zapisování literárních děl, nejsou rukopisy k dispozici vzhledem k povaze materiálu, na který se psalo, většinou na palmové listy, a povaze indického podnebí, které uchovávání nepřeje. Díla musela být vždy znovu přepisována a tak dochované rukopisy neřeknou nic o stáří původní předlohy. Navíc Indové za celou dobu svých dějin nevytvořili žádnou historiografii, prostě je zapisování událostí v časovém sledu nikdy nezajímalo.

Ale přesto panuje široká shoda v tom, že nejstarším literárním útvarem jsou čtyři sbírky náboženských písní, souhrnně označované jako védy, a to Rgvéd, Sámavéd, Jadžurvéd a Atharvavéd. Doba jejich dotvoření do dochované podoby je odhadována zhruba na 12.-9.století př.n.l. Nejstarší je Rgvéd, sbírka 1028 hymnů, modliteb, oslav různých bohů a jejich vzývání. Ve svých nejstarších částech obsahuje náboženské představy, které se příliš nelišily od společných představ celku indoevropského společenství, jehož jednou složkou Árjové byli.

Okolnosti jejich příchodu do severozápadní Indie nejsou ještě zcela objasněny a zůstávají otázkou. Je jen zřejmé, že k migraci kočovných nomádů docházelo v postupných migračních vlnách v průběhu 2.tisíciletí př.n.l. Z jazykového srovnání starého védského jazyka a avesty, nejstaršího jazyka íranské větve indoevropské skupiny je zajímavá a dosud nevyjasněná příbuznost náboženských termínů s obráceným významem. Příklad: ve starém Iránu je hlavní bůh, představitel světla a dobra, nazýván Ahura, ve védách je termín asura použit pro skupinu démonů, nepřátel bohů a ztělesnění temnoty a zla. Indické slovo pro bohy déva odpovídá avestskému daeva, kde je označením démona. Zřejmě došlo mezi příbuznými kmeny k náboženské roztržce možná způsobené přechodem k jinému způsobu života, staří Íránci se stali usedlými zemědělci dřív.

Védy znamenají vědění, v tomto případě vědění jak správně uctívat bohy, aby vyslyšeli prosby obětníků. Význam oběti byl ve védském období opravdu značný. Zápalná oběť musela být provedena přesně předepsaným obřadem, doprovázená správným textem, kdy účinnost oběti a její správné působení bylo závislé na bezchybné reprodukci, až po délky samohlásek a přízvuky slabik. Proto také obřady obětí vykonávali hned čtyři profesionálové, první hótar recitoval verše z Rgvédu, druhý udgátar zpíval písně ze Sámavédu. třetí adhvarju prováděl vlastní obětní úkony a pronášel při nich obětnické formule z Jadžurvédu. Posledním byl bráhman, který sledoval průběh obřadu a pomocí posvátných slov zažehnával neštěstí, které mohlo hrozit ze sebenepatrnější chybičky ostatních. Kromě jiných i odjinud známých obětin je ve védách často zmiňována opojná šťáva sóma, která měla dokonce svého vlastního boha Sómu, ale z čeho ji lisovali dodnes nikdo přesvědčivě nedokázal. Jednou z diskutovaných možností je muchomůrka červená Amanita muscaria. Ale to už se asi nikdy nedovíme.

K výuce jednotlivých sbírek v bráhmanských rodech byly postupně používány výkladové sbírky – bráhmany a byly pro účinnější zapamatování textu vytvořeny pomocné vědy, zejména fonetika, gramatika a etymologie. Védy mají totiž velký rozsah, jen Rgvéd je rozsahem větší než oba Homérovy eposy dohromady. Také je mylná představa, že jsou napsány v sanskrtu. Ani dobrý znalec sanskrtu není schopen bez speciálního studia védského dialektu rozumět více než asi čtvrtině textu. Dialekt véd je jazyk mnohem archaičtější.

Werner Karel: Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko, Brno, 2002
Zbavitel Dušan: Otazníky starověké Indie, Praha, 1997
Zbavitel Dušan, Vacek Jaroslav: Průvodce dějinami staroindické literatury, Třebíč, 1996
Zbavitel Dušan, Merhautová Eliška, Filipský Jan, Knížková Hana: Bohové s lotosovýma očima. Hindustické mýty v indické literatuře tří tisíciletí, Praha, 1997

Čas

PF 2004

Pádí Čas, nestárnoucí, bujný oř.
Sedm má otěží, tisíc očí,
na jeho vůz stoupají moudří věštci,
jeho kola jsou veškery světy.

Se sedmi koly jede,
sedm má nábojů kolo,
nesmrtelnost jest jeho osa.
Všechny tvory zde objímaje v sobě
jede Čas, první z bohů.

Plná číš je postavena na něm.
V různých podobách ji vidíme:
jeť obrácena ke všem tvorům zde.
Časem ji nazývají v nejvyšším nebi.

Čas přivedl tvory,
Čas tvory obstoupil.
Jsa otcem, stal se jich synem.
Nad něj není větší moci.

Čas zplodil ono nebe,
zplodil i tuto zem.
Čas uvedl vše do pohybu,
jím se děje, co jest a bude.

Čas stvořil zem,
v Čase žhne slunce,
v Čase vidí oko,
v Čase je vše, co ve světě vzniklo.

V Čase je mysl, v Čase je dech,
v Čase spočívá osobnost člověka.
Všichni tvorové tady
se radují z jeho příchodu.

V Čase je tvůrčí vznícení,
v Čase je, co nejvyšším zvem,
v Čase je Brahma,
Čas je pánem všeho:
Pán tvorů jest jeho syn.

Vesmír byl Časem uveden v pohyb,
jím vznikl, na něm spočívá.
Čas je Brahma,
jako Brahma nese Nejvyššího.

Čas stvořil tvory,
dříve stvořiv Pána tvorů.
Z Času vznikl Kašjapah
sám ze sebe zrozený a tvůrčí síla.

Védské hymny, Praha, 1994, reprint původního vydání 1947, ze sanskrtu přeložil Oldřich Friš.

Dávná civilizace v údolí Indu

Ve třetím tisíciletí př.n.l. vznikly čtyři velké civilizace, v Egyptě, v Mezopotámii, v Indii a v Číně.

Civilizace v údolí Indu, jinak protoindická civilizace, případně harappská kultura je jednou z nich, a to územně nejrozsáhlejší. Její dvě největší městská centra, Mohendžo daro a Harappa jsou od sebe vzdálena 650 kilometrů. Města jsou stavěna podle urbanistického plánu, v blocích se širokými dlážděnými ulicemi s kanalizací, ulice se protínají v pravém úhlu, bloky jsou děleny na menší části a jsou složeny z několikaposchoďových domů stavěných z pálených cihel, většina domů má koupelnu a záchod ! Městu vévodí citadela s bazénem, zřejmě rituální lázní podobnou těm, které jsou v okolí hinduistických chrámů dodnes. Je zřejmé, že se obyvatelstvo živilo rozvinutým zemědělstvím, největší prostorou v citadele byla odvětrávaná sýpka na obilí. Harappská kultura používala písmo, které ale zatím nebylo rozluštěno. Značky písma jsou uchovány hlavně na zvláštních pečetidlech, velice umně zdobených hlavně zvířaty, ale také se na nich vyskytuje postava tzv. protoŠivy, pozdějšího důležitého boha hinduistického pantheonu. O etnické příslušnosti obyvatel se spekuluje, nejvíc přívrženců má teorie o jejich drávidském původu. Civilizace udržovala obchodní styky se sumerskou oblastí, ale vyvíjela se samostatně, dokonce se zdá, že nepřijímala ani cizí technologické vymoženosti. Není jisté, jestli v druhé polovině druhého tisíciletí př.n.l. už upadala, když byla dobyta arijskými nomády. Každopádně při střetu obou kultur byla zemědělská kultura zranitelnější, i když byla počtem obyvatel jistě v převaze. Některé ohlasy jsou zachyceny v nejstarší vrstvě Rgvédu, líčení boje hlavního arijského boha Indry s démonem sucha Vrtrou, který věznil vody, popisuje zřejmě ničení přehrad nomádskými pastevci, kteří jejich funkci pro zemědělství nemohli chápat. Arjové sice zvítězili, ale mnoho z původních představ přejali. V té době má zřejmě svůj původ i jóga, pravděpodobně i tantrické rituály.

Nebudu se tady dál rozepisovat. Máte možnost se podívat na stránku o Harappě a její kultuře. Doporučuji Vám prohlédnutí i přečtení, i když je těch informací hodně. Myslím si, že to bude přinejmenším stejně zajímavé, možná zajímavější než silvestrovské pořady. Tak dobrou zábavu vám všem přeju a těším se na shledanou v příštím roce.