Svědectví odjinud

Z knihy Michaela Cooka Muhammad, Odeon, Praha 1994.

Celý článek

Dějiny Jezídů

Druhá práce Štěpána Kováře, kolegy z Plzně.

Celý článek

Náboženství jezídů

Přidávám práci Štěpána Kováře, kolegy z Plzně.

Celý článek

Jazídíja

Poslední masakr v Iráku se týkal právě tohoto náboženského společenství.

islám v Labyrintu

Přidávám jen odkaz, abyste se mohli podívat, co si myslí o různých náboženstvích, v tom také o islámu, Komenského poutník v Labyrintu světa

Je to kapitola XVII Poutník prohlédá stav nábožníků. Ale možná se Vám bude líbit celý Labyrint. Znáte ho?

Svatozář

Cesty vyznání víry jsou prostě nevyzpytatelné!

Tajemství islámu

Islámská vláda

Vlastně velájat-e faqíh. To totiž znamená vládu islámského učence, znalce islámského práva.

Jedna z dalších velice zajímavých knih, kterou jsem v poslední době četla. Rozhodně doporučuji každému, aby si ji přečetl. Vydal ji institut pro uspořádání a vydávání děl imáma Chomejního (Oddělení mezinárodních vztahů), do češtiny přeložil Zdeněk Cvrkal, vydáno 2004 v Teheránu. Kniha je kompendium třinácti přednášek, které přednesl imám Chomejní během svého pobytu v Nadžafu v období od 21.1. do 8.2.1970 studentům teologie.

Učebnice

Při svém pátrání po vhodné literatuře jsem objevila učebnici právnické fakulty. 

Pavel Hungr, Věra Kalvodová: Afroasijské právní kultury, Masarykova univerzita Brno 2002, edice učebnic Právnické fakulty č.310, část druhá: Islámská právní kultura, str.33-65

Uvědomila jsem si, že i v případě učebnice potřebuji souhlas autorů a poprosila jsem docentku Kalvodovou o souhlas s uveřejněním na blogu. Pokud ho získám, většinu zmíněné části: Islámská právní kultura na blog dám.

Musím konstatovat, že pohled právníků sice není totožný s pohledem religionistů, ale přináší spoustu nových informací, které jsem jinde nenašla. Je velká škoda, že knížka vyšla jen ve 240 výtiscích a má tak jen velmi omezený okruh čtenářů.

To se ostatně týká i jiných knih týkajících se islámu, nejzajímavější vydává Orientální ústav, a počty výtisků taky nepřevyšují tisícovku. Je škoda, že opravdu nestranné a fundované informace jsou před čtenáři víceméně skryty. Knihy, které vycházejí ve větších nákladech, bývají někdy tendenčně zaměřeny, buď se snaží být politicky korektní a islámu spíš nadržují, jeho sporné stránky se snaží buď zamlčet úplně nebo alespoň nezdůrazňovat, nebo naopak účelově  vybírají jen to, co může vzbudit strach a opomíjejí všechno ostatní.

Mylná Trojice

Zajímavé omyly Koránu v chápání křesťanských dogmat

Říkává se, že odříkaného chleba je největší krajíc.

Dár al-islám

Jak jsem slíbila, dávám sem svou seminární práci. Ale jsem docela ráda, že už se islámem nebudu zabývat, dokonce ani u státnic mi to nehrozí, protože v komisi, která zkouší starověká náboženství, docent Mendel není. Budu se zabývat sice náboženstvími oblastí, které teď územím islámu většinou jsou, ale vrátím se pěkně o nějaká ta století zpět. :o)

Celý článek

Literatura

V roce 2004 jsem na blogu uveřejnila seznam literatury, kterou jsem k islámu měla. Mezitím vyšlo několik dalších zajímavých knih, v této oblasti studia náboženství se věci rychle mění. Přidávám tedy opravený a doplněný seznam. Pokud někdo víte o nějaké další zajímavé knize, prosím, napište ji do komentářů.

Celý článek

Islám v Polsku

Zajímavost – nejstarší muslimská komunita Evropy v Polsku

Stručně o islámské věrouce

Teď trochu na jiné téma. Víte možná, že mám taky kurz "Islámský reformismus v moderním světě". Vrátila jsem se proto ke studiu islámu a doplňuji to, co jsem před několika lety už nestihla. Islám se totiž stále vztahuje ke svým počátkům a je potřeba to mít na paměti i při studiu nejnovějších proudů.

Celý článek

Přednáška o islámu

Nejen o sebevražedných atentátech

pro badatele docela inspirující...

Našla jsem rozhovor profesora Kropáčka uveřejněný v roce 2001. Je nejen o sebevražedných atentátech, pojetí džihádu, ale i o fundamentalismu, sekularizaci a jiných podobných tématech

http://www.cdkbrno.cz/ts.php?clanek=4_2001_kropacek&PHPSESSID=49cb1a41792658364bdb7d86b7c8f3cb

O ptáku a lovci

Jedna báseň krále perských básníků.

Jeden člověk lstí ulovil ptáka do sítě,
pták mu řekl: "Urozený, všichni chválí tě,
hubeného ptáčka chytils, tím můžeš být jist,
teď, ó moudrý chystáš se mne oškubat a sníst.
Snědls přece krav a ovcí, co si hrdlo přálo,
za oběť tvé chuti padlo velbloudů ne málo,
nenasytil-li ses dosti za tu dobu snad,
mé drobné tílko ti rovněž nezažene hlad.
Proto mě teď milostivě propusť, mír mi přej,
šlechetný, vážený muži, dále neváhej!
Dej mi svobodu a já ti své tři rady dám -
zda jsem rozumný či hlupák, poznáš z toho sám.
První radu poskytnu ti ihned bez váhání,
prozradím ji, dokud spoután jsem tvou pevnou dlaní.
Z vršku zídky dám ti druhou po svém osvobození,
z té rady se zaraduješ, užitek mít budeš z ní.
A pak naposled tu třetí na stromě už chci ti dát,
abys měl v životě štěstí, ba i prospěch z těch tří rad.
Poslyš první, ač mě lehce držíš ještě v ruce své:
Nikomu a nikdy nevěř, co je nemožné!"
Sotva první poučku dal pták v lovcově dlani,
vzlétl, sedl na zídku a usadil se na ní.
Pokračoval: "Nad minulým není radno nýt a lkát,
co odešlo, toho přece nemá smysl litovat!"
Dále řekl: "Prozradím ti, drahocennou perlu mám,
váží deset dirhamů a v zobáku ji ukrývám.
Kdyby padla do tvých rukou, bohat bys i s dětmi byl,
ten poklad by rodinu tvou jistě navždy zajistil.
Propásl jsi perlu a věz, kdybys sto let žil,
podobnou bys v širém světě nikde nespatřil."
Tu lovec, jak rodička v přetěžké chvíli, tady,
do nářku se dal a rval si vousy z řídké brady.
Zdrcen, sklíčen sténal: "Oh, oh, jak jsem hloupý byl,
proč jsem tě jen poslechl a svobodu ti dal -
ty jsi mě svou úskočností pustě oklamal!"
Pták mu na to: "Nedal jsem ti radu, která zněla,
aby ses netrápil nad tím, co se stalo včera?
Nehořekuj, že minulo, o čem neměls tuchy -
nerozuměl jsi mé radě, nebo jsi snad hluchý?
Jiná rada, jíž jsem ti dal jako druhou – nebo ne? -
byla: Nikdy nikde nevěř tomu, co je nemožné.
Vážím sám tři dirhamy, jak mohu – hlavou projít nech! -
mít v zobáku vzácnou perlu o deseti dirhamech?"
Lovec se zas vzpamatoval, řekl: "Dobrá, v téhle chvíli
řekni mi svou třetí radu, ptáčku zkušený a milý!"
Pták mu pravil: "Dobrý skutek vykonal jsi, aniž víš,
mou třetí radu si tedy plným právem zasloužíš."
To řekl a vesele pak rozhlédnuv se v okolí
svobodný odlétl v dáli do stepí a do polí.

Džaláleddín Balchí Rúmí: Masnáví, 1994

Kutilství?

Malý kousek  z knihy Islámský fundamentalismus, závěr kapitoly sekularizace.

Máme v paměti, jak sociologové šedesátých let mluvili o sekularizaci v tom smyslu, že se moderní společnost stále více vymaňuje z vlivu náboženských symbolů a institucí. Vývoj v dalších desetiletích – západní postmoderna a radikalizace islámu v Orientě – ukázal, že diagnóza nebyla přesná. Náboženské cítění se stalo důležitým prvkem postmoderní i islámské kritiky modernismu a jeho zvučných a klamných ideologií pokroku. Zároveň se však otevřenými strukturami myšlení proplétá tendence, jež možná dává nový význam pojmu sekularizace: sklon ke kutilským nebo účelově svévolným, redukujícím výběrům z velkého celku tradice víry. Dotýká se dnešního křesťanství i islámu.

Kropáček L.: Islámský fundamentalismus, Praha 1996

Kde je Alláh?

Zeptali se jednou Hodži: "Kde je Alláh?"

"Co je to za hloupou otázku? Copak je někde místo, kde by nebyl?" odpověděl mudrc.

Z knihy Tucet tváří Nasreddinových, vybral a přeložil M.Mendel, Praha 1990

Džuhá a mandle

Bez komentáře.

Jednou seděl Džuhá na hliněné podlaze svého domku a louskal mandle. Jedna mandle mu pod úderem kamene uklouzla a odletěla stranou. Džuhá pokýval hlavou a pravil:

"Není božstva kromě Alláha. Vše na světě se snaží uniknout smrti."

Z knihy Tucet tváří Nasreddinových, příběhy vybral a přeložil M.Mendel, Praha 1990

Učebnice náboženství

Dnes na závěr z kapitoly Islám a nová generace úryvek z prvního dílu učebnice náboženství, Islámská výzva at-Tarbíja al-islámíja, vydané v Sýrii v roce 1957.

Korán a arabský jazyk jsou projevem Alláhovy přízně k tomuto lidu, principy koránu byly příčinou obrození Arabů poprvé v jejich dějinách, neboť jím se Arabové z rozděleného bytí povznesli k jednotě a síle, moci, panství a civilizaci. Korán zachoval Arabům i jejich jazyk, obohatil ho, učinil z něj jazyk náboženství a života, vědy, umění, filosofie a práva, prostě jazyk veškerých oblastí života a myšlení. Korán dokonce jde nad to a vede k tomu, aby se z arabštiny stal lidstvem vytoužený světový jazyk. Korán je rovněž svorníkem dnešních Arabů s minulostí a s generacemi, které předcházely, neboť ještě dnes mohou Arabové vychutnat slova vytvořená předcházejícími generacemi, zašlými již před mnoha staletími. To není málo a nestalo se to žádnému jinému národu než arabskému – a na tom má zásluhu právě korán. Zásady koránu jsou jediným záchrancem Arabů před všeobecným oslabením a úpadkem a rovněž před cizí nadvládou; jsou rovněž obsahem arabského poslání a arabský národ je štědře dal světu i jiným národům. Ty jsou pak Arabům vděčny a milují je a sympatizují s nimi, protože islám je s Araby spojuje i vírou: muslimové jsou bratři. Onoho vznešeného místa mezi národy dosáhli Arabové právě zásluhou koránu a jeho učení. V dnešním světě, plném materialismu a zkázy, jsou právě Arabové povoláni k tomu, aby znovu nesli své poselství národům a světu. Tak dostávají Arabové – dík úradku božímu – světové poslání a mezi národy místo nejdůležitější.

at-Tarbíja al-islámíja, Damašek 1957
Petráček K.: Islám a obraty času, Praha 1969

Arabština

Z knihy, kterou jsem citovala včera, ještě ukázky z kapitoly Islám a moderní věda a to tu část, která se věnuje teorii o arabštině jako původním jazyku.

V roce 1895 zakladatel indickomuslimského hnutí Ahmadíja Mirzá Ghulám Ahmad (1835-1908) prokázal koránem tezi, že arabština je pramenem všech jazyků. Muhammad Ahmad Mazhar vydal v roce 1963 knihu, která se tak jmenuje: Arabština – pramen všech jazyků a její autor pokračuje v úsilí svého předchůdce a snaží se uvedenou tezi dokázat vědeckou jazykovědnou metodou. Následují ukázky:

Jeho cílem má být vědecky prokázat, že arabština je prvním jazykem, kterému Bůh naučil Adama a že ostatní jazyky jsou od ní odvozeny. Tím je naplněno snažení lingvistů, kteří se snažili o monogenetický výklad jazykového vývoje ve světě, avšak je odmítnuta teorie, že by lidský jazyk vznikl nápodobou zvuků vnějšího světa, neboť korán zřetelně mluví o tom, že Bůh naučil Adama všem jménům věcí.

Z koránu rovněž vyplývá, že arabština je univerzálním jazykem, neboť Prorok byl poslán jako milost všem národům dohromady a současně každý posel musí přinášet národu poselství v jeho jazyce. Z toho plyne, že arabský posel Muhammad je poslem univerzálním a arabština pak univerzálním jazykem. Ostatní jazyky jsou od ní odvozeny a můžeme v nich nacházet slova obsažená v arabském koránu. Jazyk koránu není tedy národům tak cizí, jak se na první pohled zdá, je jen skryt za clonou různých změn, které ony jazyky – na rozdíl od arabštiny, trvající ve své geniální dokonalosti – postihly, ať již v jejich vlastním vývoji nebo v době, kdy se oddělovaly od arabštiny.

Arabština vlastní úplný poklad jednoduchých slov hodících se pro všechny lidské potřeby, postihuje přesně všechny atributy boží. Je to jakési faksimile Knihy přírody, pokud jde o názvy elementů, rostlin, zvířat, minerálů a lidských údů, a všechny tyto arabské názvy jsou založeny na nejvyšší moudrosti a filosofii. V arabštině vládne dokonalý řád mezi slovesy a jmény a v málo slovech vyjadřuje mnoho významů. Má celou zásobu jednoduchých slov, jež věrně a úplně popisují nejjemnější myšlenky a pocity člověka.

Tak dokonalý jazyk přece nemohli vytvořit nevzdělaní Arabové žijící v poušti na okraji civilizace; nelze také dokázat, že by tento dokonalý zázrak byl dílem přírody. Nezbývá tedy než připustit, že byl stvořen samotným Bohem. Bylo to takto: Arabština byla slovem božím, jež bylo u Boha, a nakonec bylo zjeveno světu. Z něho se pak člověk naučil dělat další jazyky.

Tady je potřeba podotknout, že arabština není autorovou mateřštinou, je totiž Pakistánec.

Musím ovšem souhlasit s myšlenkou, že by nám znalost arabštiny mohla být velice užitečná. Nevím jak vy, ale při studiu islámu jsem si uvědomila ostře právě jazykovou bariéru. Je mnoho knih o islámu napsaných v češtině odborníky na islám. Můžu se hodně naučit, ale dělá mi neuvěřitelné problémy porozumět a chybí mi k tomu nejen kontakt s všednodenní realitou, ale také možnost číst běžně dostupnou literaturu, učebnice, denní tisk a jiné podobné věci, které formují normální, běžný život každého muslima. Jistě naši odborníci mají k tematice, kterou studují, osobní vztah (každý trochu jiný, jak se zdá), ale na základě svého přesvědčení při zprostředkování vědomostí působí uvědoměle nebo neuvědoměle jako jakýsi filtr.

Muhammad Ahmad Mazhar: Arabic the Source of All Languages, Lahore 1963
Petráček K.: Islám a obraty času, Praha 1969

Islám a vojenství

Cituji několik odstavců z propagačního spisku Mahmúda Sa'ída an-Naššára o vojenství v islámu , vydaného v Káhiře, jak jsem je našla v knize Karla Petráčka: Islám a obraty času, Praha 1969. Je jasné, že Petráčkova kniha je příliš stará, mezitím se hodně změnilo, taky samozřejmě vím, že propagační knihy nebývají zrovna to nejlepší ve všech kulturách, ale nicméně přečtěte si:

Přes všechny těžké události, které Araby od dob Muhammadových postihly, zůstali věrni víře v Alláha, jeho posla, anděle, knihy, víře v arabství, islám a nacionalismus; Běh času je však obtěžkal bolestí a smutkem, bolestí nad minulostí, které patřila vláda, smutkem nad panstvím, mocí a silou velké muslimské obce, které zašly. Neboť Arabům není neznám výrok boží: "Byli jste nejlepší obcí, která byla zvolena z lidí", není jim neznámo, že jejich bývalá moc, panství a síla se v obratech času změnily a z Arabů se stala obec rozdrobená, ztracená mezi zvůlí imperialistů a vykořisťovatelů.

Po mnoho staletí byl islám ochráncem světa, byl neustále zdrojem všeho dobrého na této zemi, zdrojem toho, co je zde ze vzdělání, výchovy, pravdivosti, spravedlivého jednání, zbožnosti, milosrdenství, jistoty, dobra a přátelství. K tomuto stavu je třeba se navrátit a to může uskutečnit pouze revoluce.

Arabský vojín, který trpí nyní úpadkem velkého arabského národa v nedávných dobách, táhl třináct set let světem, pozvedaje prapor pravdy a spravedlnosti.

Islámské vojenství je úplné, nechybí mu žádná z podstatných vlastností, jimiž je vojenství definováno: vedle nástrojů k boji má i víru ve vlastní věc, vůli a cíl. Bývalo vždy symbolem moci, pokroku a schopností. Dokazuje to obrovský rozsah islámského panství, největší, jaký poznal nový svět i svět starý, a nestalo se a nestane se, aby nějaký stát dosáhl toho, čeho dosáhl islámský stát, vzhledem k území, síle a vojenským úspěchům. Bylo to ideální vojenství, jaké neměl žádný národ před Araby ani po nich. Strach, který islámští hrdinové nechávali v duších nepřátel, vstupuje do duší nepřátel i dnes, a s ním ohromení a děs. A svět neustává hledět na obrodu arabského národa pohledem plným strachu a úzkosti. A je také jasno, že Západ a Východ neustanou být ve všem rozděleny a v ničem se neshodnou, dokud tento arabský národ znovu nepovstane, aby je sjednotil.

Islámská společnost má za cíl osvobození jednotlivce, člověka, který je zástupcem božím na zemi. Muslimský voják je pak mečem božím na zemi a odtud je třeba chápat změnu pojmu války. Válka je prostředkem k odrážení nepřátel, k sebeobraně, k obraně lidu, vlasti a náboženství. Válka není podle islámského pojetí nepřátelským nebo násilným jednáním, a proto vstup arabského vojína do jiného státu znamenal prý jistotu, spravedlnost a mír. To se dokládá koránem. Dalším sloupem islámského vojenství je hluboká víra v Alláha, víra v jeho moc, jeho vůli a jeho rozhodnutí. K předpisům, které stanovil, patří i požadavek, který není možno oslyšet, aby totiž člověk dovršil svou víru tím, že se stává vojímen Alláhovým. To je základ islámského vojenství a opět se to dokládá koránem. Bůh také předepsal svým vojínům boj na cestě boží a moudrý chalífa a světec Alí muslimy ujistil, že Bůh bojuje s věřícími, dokud k nim nepřijde vítězství.

Důležitým sloupem je i vytvoření náboženského svědomí u muslima; toto svědomí vede pak vojína k aktivitě ve válce a k "tvůrčímu zacházení s nástroji boje", vytváření vysokého ducha u každého bojovníka.

Není však důležitějšího základu islámského vojenství nad džihád. Bůh totiž určil muslimy pro boj po jeho stezce. Není války, která by nebyla ne stezce boží. Stezkou boží je třeba rozumět pravdu a spravedlnost, neboť Bůh je pravda a spravedlnost. Muslim tedy bojuje především za principy a pravdy, které jsou vlastní duši věřící v Boha. Tak válka v Jemenu patří k válkám Alláhovi nejbližším, neboť znamená osvobození muslimů z drápů nevěrectví, kacířství a nevědomosti. I připravenost k válce v Palestině leží na stezce boží. Podobně i odhodlání stavět se proti nebezpečí, které Araby obklopuje, boj proti reakci, imperialismu a proti těm, kdo vysávají krev národů. To vše je na stezce Alláhově.

Kniha končí heslem: "Vždyť jsme jen vojíny Alláhovými na jeho zemi."

Sa'íd an-Naššár: Askaríjat fí'l-islám, Káhira, bez datace. Překlad uvedených odstavců v kapitole Islám a vojenství, Petráček K.: Islám a obraty času, Praha 1969

Víra

Přeruším svoje předprogramované mlčení kvůli napsání malého povzdechu.

Pravidelní čtenáři dobře ví, že jsem věřící evangelička. Dnes na bohoslužbách jsem si při kázání uvědomila docela naléhavě, že s islámem a jeho věřícími sdílíme opravdu víru ve stejného Boha. Kázání se netýkalo ani vzdáleně islámu a ničeho z toho, co jsem v poslední době studovala, ale byl z něho znát stejný důraz na Boží nárok na lidský život a jednání. Ano, musím povědět, že v tomhle ohledu i muslimům dobře rozumím. Zůstává ovšem otázka, jak zajistit, aby upřímné víry nebylo zneužito k zcela pragmatickým lidským cílům, jak bylo a je napořád v historii spíš pravidlem než výjimkou.

Ukázka hadíthu

Uvádím jako ukázku hadíth (Muhammadův výrok i s příslušným řetězcem tradentů isnádem) ze sbírky hadíthů Sahíh šajcha Abú al-Husajna Muslima ibn al-Hadždžádže al-Qusajrího al-Najsábúrího (žil asi 202-261 hidžry, tedy 817-875)

Vyprávěli mi Zuhajr ibn Harb a 'Abdulláh ibn Humajd a pravili: Vyprávěl nám 'Abd al-Samad ibn 'Abd al-Wárith. H
Vyprávěl nám i 'Abd al-Samad ibn al-Wárith těmito slovy: Vyprávěl mi můj otec od mého dědečka od al-Husajna ibn Dhakwána od Jahji ibn Abú Kathíra: Zpravil mne Abú Salama, že 'Atá ibn Jasár ho zpravil, že Zajd ibn Chálid al-Džuhaní ho zpravil, že se ptal 'Uthmána ibn 'Affána a pravil:
Víš něco o tom, jak je to, když muž souloží se ženou, aniž ejakuluje?
Pravil Uthmán: Omyje se, jako se omývá k modlitbě a umyje si i penis.
Pravil Uthmán: Slyšel jsem to od posla Božího, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír.

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

To je poněkud kuriozní ukázka, ale je úplná. Uvedená kniha obsahuje mnoho různých Muhammadových výroků ve výkladu i v textových přílohách, ale většinou jsou bez isnádu nebo se zkráceným isnádem. Hadíthy se týkají všech možných (dokonce mi připadá i nemožných) oblastí lidského života, v knize je navýš rozebrán jejich vznik, sbírání, vyučování, i role, kterou dodnes v muslimské společnosti mají. Autor studoval arabistiku v Praze a pak na několika islámských univerzitách. Kniha vyšla v Edičním středisku právnické fakulty UK v Praze v edici "Prameny a nové proudy právní vědy".

Manželské povinnosti

Život s mnoha manželkami najednou.

Podle islámského práva může mít muž současně jen čtyři manželky (a musí se ke všem chovat stejně), otrokyně se nepočítají, Muhammad měl jako Prorok na základě několika Božích zjevení dispens a mohl si vzít neomezený počet žen. V medínském období se tak počet jeho manželek rozrostl na devět. Všem svým ženám postavil samostatné domky a střídavě pobýval u každé z nich, sám vlastní dům neměl. Někdy sedával na dvoře se všemi svými ženami najednou, hovořil s nimi a žertoval, většinou je ale navštěvoval v jejich domech v osmidenním cyklu, u každé kromě Sawdy trávil jednu noc. Sawda svou noc totiž postoupila A'iše, protože sama byla už starší žena. Sawda byla chudá vdova bez příbuzných a sňatek byl pro ni poskytnutím sociálního zabezpečení a ochrany, protože vdova bez majetku a příbuzných byla v mnohem horším postavení než mladý otrok. O dohodě o poskytnutí noci se zachovalo v tradicích několik zpráv:

Sawda bint Zam'a darovala svůj den 'A'iše, a tak Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, přiděloval 'A'iše její den i Sawdin den.

Víme ale také, že Muhammad byl schopen za jedinou noc splnit své manželské povinnosti u všech svých žen, je řada podobných tradic jako následující ukázka:

Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, obcházíval své ženy za jedinou noc – a tehdy měl devět žen!

Ale život s tolika manželkami nebyl úplně procházka růžovým sadem. Jednou jejich domácí pletichy už přesáhly únosnou míru a Muhammad jim pohrozil, že se s nimi se všemi rozvede. Nakonec to sice neudělal, (možná i proto, že to je velice nákladná věc, ženu, se kterou se muslim rozvede, musí do smrti živit, pokud se ona znovu neprovdá, a navíc jí musí dát velké druhé věno, první dostala už při svatbě), ale zapřisáhl se, že k žádné manželce po celý měsíc nevejde a svůj slib dodržel. Uvádím svědectví Ibn 'Abbásovo:

Jednoho dne zrána jsme shledali ženy Prorokovy, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, kterak naříkají, a u každé ženy byli její příbuzní. Vyšel jsem do mešity a ta byla nabitá lidmi. Přišel 'Umar ibn al-Chattáb a vystoupil k Prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, jenž byl ve své místnosti. Pozdravil, ale nikdo neodpověděl. Poté pozdravil, ale nikdo neodpověděl. Poté pozdravil, ale nikdo neodpověděl. Zavolal na něj a vstoupil k Prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, a pravil: Což jsi se rozvedl se svými ženami? I pravil: Ne, zapřisáhl jsem se však před nimi na měsíc. A setrval takto dvacet devět dnů a pak vešel ke svým ženám.

Pelikán P: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Dárek

A'iša i ostatní Muhammadovy ženy žárlily na jeho první ženu Chadídžu, na kterou Prorok často láskyplně vzpomínal. Bylo to i proto, že jedině s Chadídžou měl děti, z žádnou další manželkou děti neměl.

Teprve na sklonku života se mu narodil syn Ibráhím, kterého mu porodila jeho egyptská otrokyně Márija. Márija byla částí daru alexandrijského arcibiskupa, kterému Muhammad poslal výzvu, aby ho uznal za posla Božího a přijal islám. Arcibiskup sice výzvu nepřijal, ale ve zdvořilé odpovědi poslal jako dárek pro Proroka koptskou otrokyni Máriju, její sestru Sírin, kterou Muhammad daroval Hassánu ibn Thábitovi, nevídaně bělostného mezka Duldula, ušlechtilého osla 'Ufajra, peníze a další egyptské zboží. Muhammad se s Márijou neoženil a zůstala do konce života křesťankou, choval se k ní ale stejně vlídně jako ke svým manželkám. Nepostavil jí sice domek u dvorku mešity jaký postavil všem svým manželkám, ale na odlehlé vinici, kam za ní často docházel. Ibráhím ale umřel v dětském věku.

Pelikán P: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

A'išina svatba

První z předprogramovaných drobností.

Tři roky po smrti své první milované ženy Chadídži se Muhammad oženil s dcerou Abú Bakra A'išou, tehdy šestiletou, ale manželství se uskutečnilo až po třech letech v Medíně. Podle tradice Muhammad A'iši vyprávěl:

Dvakrát jsi mi byla ukázána ve snu. Jakýsi muž tě nesl v kousku hedbáví a říkal: Toto je tvá manželka. I rozbalil jsem ho a hle – byla jsi to ty. I pravil jsem: Je-li to od Boha, pak se to stane.

A'iša na svůj sňatek později vzpomínala:

Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, se se mnou oženil, když jsem byla šestiletá dívka. Přišli jsme do Medíny a ubytovali jsme se u Banú Hárith ibn Chazradž. Onemocněla jsem a vypadaly mi vlasy a pak mi zase bohatě narostly. I přišla za mnou má matka, Umm Rúmán. Já jsem byla na houpačce a se mnou tam byly nějaké mé kamarádky. Zavolala na mne a já k ní přišla nevědouc, co mi chce. Odvedla mne za ruku, až jsme se zastavily u dveří do domu. Byla jsem zadýchaná, a když se mi dech trochu utišil, vzala trochu vody a otřela mi s ní tvář a hlavu. Pak mne vstrčila do domu. V domě byly ansárovské ženy a ty říkaly: Všechno nejlepší a hodně požehnání! Mnoho štěstí! I předala mne jim a ony mne upravily. A nic mne odpoledne tak nepřekvapilo jako posel Boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír. I předala mu mne a já tehdy byla devítiletá dívka.

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Smrt

Jedna z básní "posledního beduínského básníka"

Labíd ibn Rabí'a al-Ámirí

My
ztrácíme se den ze dne.
Ve výši trvají nedotčena
souhvězdí.
Nespadne
pohoří,
budova vystavěná.
To člověk
záchvěvem plamene
zahoří. Neznamená
víc než smetíčko spálené.

Básníci pouště, přeložil Karel Petráček, Praha 1977

Labíd ibn Rabí'a, který je současníkem Muhammadovým, ale přežil ho a dočkal se vlády prvních chalífů, umřel roku 661, je svou tvorbou, názory i etickým patosem  beduínským básníkem předislámské doby. Traduje se, že roku 629 přijal islám a pak přestal skládat básně.

Oliverius J.:  Svět klasické arabské literatury, Brno 1995

Trnitý keř

Arabské přísloví
Nezlob se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže.

Malá poznámka k modernímu islámu

Moderní islám, tedy vlastně proudy v islámu, které vznikly zhruba v posledních dvou stoletích, jsou velice aktuální, ožehavé a politické téma.

Nechci na blog zatáhnout politiku, ale protože jsem to i tak už částečně udělala, chci teď napsat něco málo jako svou neodbornou úvahu, nutně subjektivně zbarvenou. Budu se ale při tom opírat o poznatky, které jsem získala z knih odborníků, kteří se tomuto tématu věnují, profesora Luboše Kropáčka a docenta Miloše Mendela.

Doufám, že jsem to základní pochopila správně. Reformní proudy v islámu nevznikly z podnětů zevnitř jako v euroamerické civilizaci třeba reformace a osvícenství, ale byly vyvolány zvenčí jako reakce na narůstající převahu Evropy ve znalostech, ekonomice i vojenství. To byla pro svět islámu velká, a neočekávaná rána, protože v dřívějších dobách to bylo naopak, ti "necivilizovaní" byli Evropané, a proud znalostí a kulturních vymožeností tekl obráceným směrem, stačí si vzpomenout na dodnes užívané názvy v různých vědách. K potřebě reagovat vedla ovšem nejvíc skutečnost koloniální rozpínavosti a agresivity evropských mocností, ať už západních nebo Ruska. Postupně se země islámského světa dostávaly do područí nevěřících a s tím vzhledem ke své historii islám nepočítal. Ve svých začátcích se totiž během sta let vítěznými válkami rozšířil zhruba do hranic, které později měl a jeho další šíření směrem do Asie a Afriky už bylo většinou nenásilné a uskutečňovalo se hlavně spolu s obchodními kontakty a trvá pořád. Tady je potřeba podotknout, že postavení jinověrců na dobytých územích bylo stanoveno islámským zákonem a že křesťané i židé jako lid Knihy požívali status chráněnců, který jim sice ukládal větší daně a dělal z nich občany druhé kategorie, ale zaručoval jim bezpečí života i majetku a také svobodu vykonávat svoje náboženské obřady. Jejich postavení se sice v čase proměňovalo, někdy bylo lepší, jindy více diskriminující, ale dá se říct s jistotou, že bylo vždycky lepší než postavení židů ve středověké Evropě.

O různočtení společné historie budu ještě psát, to je totiž samo o sobě skvělé a zajímavé téma. Ale z důvodů, které jsem doopravdy nepochopila, se sousední kultury v rychlosti svého vývoje od asi 16.století rozešly. Islámské země žily svým tempem a zdá se, jako by se pro ně zastavil čas. Jednou z uváděných příčin je uzavření brány idžtihádu, možnosti reagovat na nové podněty pomocí vlastního úsudku, i vítězství islámské ortodoxie nad filozofujícími směry. Naproti tomu Evropa v té době nastartovala vývoj, který se ze zpětného pohledu jeví jako neuvěřitelně překotný. Nechci, aby mi bylo špatně rozuměno, když se teď míním trefovat do vlastních řad, patřím sem a nemohu myslet jinak, ale někdy se vtírá úzkost, obava, jestli právě takový vývoj i se svými vymoženostmi, není pro civilizaci ekvivalentem nádorového bujení v lidském těle. Každopádně už od reconquisty ve Španělsku v roce 1492 byla převaha  vidět,  ale hlavně od bitvy u Vídně v roku 1683 si už Evropané s islámským nebezpečím hlavu nelámali, neměli také proč, protože jejich převaha stále narůstala.

Koloniální pokoření většiny muslimských zemí v 19. a 20.století vedlo muslimské vzdělance k úvahám o příčinách stagnace a mnozí ji vysvětlovali tím, že muslimové nežili a nespravovali své věci veřejné podle příkazů své víry. Skoro všechny proudy islámského reformismu se snaží vrátit k ryzím počátkům islámu, ovšem jejich představa ideálu se rozrůznila do mnoha názorových proudů a vzájemně se liší, rozhodně islám netvoří a ani nikdy netvořil monolitní blok. Některé věci jsou ovšem společné všem věřícím, je třeba totiž vidět, že na rozdíl od našich krajin, kde víra už lidem většinou mnoho neříká a je čistě osobním přesvědčením, je islám náboženstvím správného životního způsobu a jako takové zasahuje do všech oblastí života včetně politického rozhodování, a to už od svých počátků za Muhammadova působení. V minulém století došlo ve většině muslimských zemí k nárůstu hnutí, které požadují rozchod s importovanými ideologiemi a prosazují obrodu z domácích islámských hodnot. Ve všech zemích se zformovala islámská hnutí a podle místních podmínek islámské opoziční strany nebo militantní hnutí, případně obojí. Tuniský islamistický vůdce Rášid Ghannúší vyhlásil, že   patnácté století islámského letopočtu (od listopadu 1979) bude stoletím islámského státu. Islámská obrodná hnutí, která vznikla jako reakce na evropský kolonialismus, tvoří nepřehledný propletenec, ale snad by se dala utřídit do třístupňového schématu: fundamentalismus jako filozofický, většinou netolerantní postoj majetnictví výlučné pravdy, politický islám čili islamismus je organizované úsilí o mocenské prosazení islámského řádu, o islamizaci shora. Pokud se za tímto účelem používá násilí , hovoříme o extremismu, případně přímo o terorismu.

Po rozpadu bipolárního světa se zdá, že jsme si našli nový obraz nepřítele ve svém vidění islámu, které je historicky zatíženo předsudky, malými informacemi o skutečné podstatě, zveličováním nebezpečí, případně zesměšňováním typického představitele. Nebezpečí islamofobie vedlo ke vzniku londýnské komise pro britské muslimy a islamofobii, která se od roku 1996 věnuje výzkumu tohoto nového jevu a svá doporučení adresuje všude tam, kde hrozí úmyslná nebo nedbalostní diskriminace, do školství, zdravotnictví, zaměstnavatelům, zákonodárcům, médiím a ústředním i komunálním politikům a sociálním pracovníkům. Můžete si zkusit jejich dotazník, který rozlišuje uzavřené a otevřené názory na islám.

1.a Monolitický:
Islám nahlížen jako jediný, statický, monolitický blok, nereagující na nové skutečnosti.
1.b Rozrůzněný:
Islám nahlížen jako rozrůzněný a progresivní, s vnitřními rozdíly, diskuzemi a vývojem.
2.a Oddělený:
Oddělený a jiný – nesdílí cíle a hodnoty s jinými kulturami, není jimi ovlivňován, neovlivňuje je.
2.b Interaktivní:
Vzájemně souvisí s jinými vírami a kulturami, sdílí s nimi některé hodnoty a cíle, je jimi ovlivňován, obohacuje je.
3.a Nižší:
Je vůči Záoadu nižší – barbarský, iracionální, primitivní, sexistický.
3.b Jiný:
Je zřetleně jiný, nikoli však méněcenný, a zaslouží si úctu.
4.a Nepřítel:
Je násilný, agresivní, představuje hrozbu, podporuje terorismus, má svou roli ve "střetu civilizací".
4.b Partner:
Je již dnes nebo potenciálně partnerem ve společném podnikání a při řešení společně sdílených problémů.
5.a Manipulativní:
Je politickou ideologií, užívanou pro politické nebo vojenské cíle.
5.b Upřímný:
Je ryzí náboženskou vírou, kterou jeho věřící upřímně prožívají.
6.a Kritika Západu odmítnuta:
Kritika Západu ze strany islámu se okamžitě odmítá.
6.b Zvažována:
Kritika Západu a jiných kultur se bere vážně a diskutuje se o ní.
7.a Diskriminace hájena:
Nepřátelství k islámu slouží k ospravedlňování diskriminačních praktik vůči muslimům a k exkluzi muslimů z majoritní společnosti.
7.b Kritizována:
Diskuze a spory s islámem neoslabují úsilí o potírání diskriminace a exkluze.
8.a Islamofobie považována za přirozenou:
Protimuslimské nepřátelství se přijímá jako přirozené a "normální".
8.b Problematickou:
Kritické názory na islám samy podrobovány kritice, aby nebyly nepřesné a nespravedlivé.
Dotazník je převzatý z knihy Islám a Západ

Pro zájemce o problematiku následuje přehled knih, které rozhodně stojí za přečtení.

Mendel M.: Islámská výzva, Brno 1994
Kropáček L.: Islámský fundamentalismus, Praha 1996
Mendel M.: Džihád, Brno 1997
Kropáček L.: Islám a Západ, Praha 2002
 

Vznik sunny

Islámské právo šarí'a jsou zákony vzniklé na základě Boží vůle. Šarí'a přitom zahrnuje zákony pro všechnu lidskou činnost, vztahy člověka k Bohu, k jiným lidem, ke společnosti i k sobě samému.

Základním zdrojem poznání Boží vůle je Korán jako Boží slovo. Na každou otázku se v něm ale nepodaří najít odpověď, takže se muslimové od počátku Muhammadova působení obraceli s nejasnými a spornými případy přímo na něho. Muhammad jako člověk pověřený hlásat Boží vůli měl pro obec muslimů nespornou autoritu, i když on sám vždycky zdůrazňoval, že je jenom člověk a může se mýlit a často naopak žádal svoje druhy o radu.

Ale i tehdy, kdy se Muhammad nerozhodoval na základě Božího zjevení, ale podle vlastního názoru, byly jeho skutky pokládány za naprosto správné, muslimové byli přesvědčeni, že Bůh svého Proroka nemůže nechat se zmýlit.

Po Muhammadově smrti bylo bezprostřední spojení s Bohem ukončeno a proto bylo potřeba hledat nějaký jiný způsob, jak Boží vůli zjistit. Proto umma začala shromažďovat zprávy o Muhammadově životě, jeho výrocích, činech a postojích k nejrůznějším otázkám. Tak se postupně vytvořil druhý základní pramen islámského práva sunna.

Slovo sunna znamená zvyklost, obyčej, tradici. Už za Muhammadova života se užívalo pro označení souboru norem přijímaných na základě jeho jednání, dokonce sám Muhammad muslimy k následování svých zvyků muslimy často vyzýval. Vyprávění připisované al-'Irbádovi ibn Sárijovi, ve kterém vzpomíná na Muhammadovo Kázání na rozloučenou:

Posel Boží, kéž mu Alláh žehná a dá mu mír, k nám pronesl plamenné kázání, jež povzneslo srdce a zalilo oči slzami. I pravili jsme: Posle Boží, toto je jako kázání na rozloučenou. Dej nám tedy odkaz. On pravil: Odkazuji vám, abyste byli bohabojní a poslušní a pokorní, i kdyby nad vámi byl ustaven otrok. Ten z vás, kdo bude žít, spatří věru množství různic. Musíte proto zachovávat mé zvyklosti i zvyklosti mých spravedlivých nástupců vedených správnou cestou. Držte se jejich provádění pevně. A vy, kdo děláte věci nové! Každá novota je věru zblouděním!

Znalost sunny je založena na množství útržkovitých svědectví Muhammadových současníků vyprávěných přes několik generací, než byly systematicky sebrány, podrobeny kritice pravosti, utříděny, zapsány a okomentovány v takové podobě, v jaké je známe dnes. Jednotlivé svědectví se označuje hadíth vyprávění. Bývají to nevelké příběhy, bývá je obtížné dát do konkretní historické situace a tak poskytují exegetům možnost různé interpretace.

Uznání Muhammadovy sunny je společné oběma hlavním větvím islámu, sunnitskému i šíitskému. Oba směry se různí jen v tom, které z tradic považují za pravé, nejvíc je jich ovšem společných. Šíitští muslimové používají raději vlastní termín riwája, obsah slova je ale stejný, zanmená vyprávění.

Novota bid'a je chápána jako něco zásadně nevhodného, novoty jsou cesta vedoucí do ohně pekelného. Muhammad novotou ovšem myslel takovou změnu, která se prohřešuje proti základním principům islámu a mohla by způsobit znehodnocení Božího zjevení. V jeho výrocích se často objevují výzvy k zavádění dobrých novinek. Kousek příběhu, který to ilustruje:

Byli jsme začátkem dne u posla Božího, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, když k němu přišli nějací lidé, odraní, jen v hadrech, všichni byli z kmene Mudar. Poslu Božímu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, se stáhla tvář, když spatřil, v jaké bídě jsou. Vstoupil a pak vyšel a přikázal Bilálovi, aby svolával k modlitbě a zahájil modlitbu. Pomodlil se a poté promluvil Pravil: Lidé, bojte se Boha, jenž stvořil vás z duše jediné. Neboť Bůh je nad vámi dohlížitelem. Vy, kteří věříte, bojte se Boha! Nechť duše každá popatří na to, co připravila pro zítřek. Ať každý věnuje almužnu ze svého dínáru i dirhamu, ze svého oděvu, z věrtele své pšenice i věrtele svých datlí. Pravil dokonce: Byť by to bylo jen půl datle. Jeden z ansárů přinesl měch, který skoro neunesl. Lidé ho pak následovali, až jsem spatřil dvě hromady jídla a šatstva a viděl jsem, jak se podlu Božímu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, rozzářila tvář, jako by byla pozlacená. I pravil posel Boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír: Kdo zavede v islámu dobrou zvyklost, má odměnu za ni i za ty, kdo se podle ní chovají po něm, aniž by oni byli ve své odměně jakkoliv zkráceni. Kdo však zavedev islámu špatnou zvyklost, nese odpovědnost za ni i za ty, kdo se podle ní chovají po něm, aniž by byli oni ve své odpovědnosti jakkoliv kráceni.

Taková dobrá novinka se nazývá bid'a hasana. V průběhu času ale převážilo konzervativní pojetí ohledně novinek, jsou chápány apriori negativně. Každý se bojí nést odpovědnost za zavádění inovací, aby se neukázaly později protiislámské.

Pelikán P: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Úloha proroka

Muhammada hodnotí tradiční orientalistické podání jako zakladatele a tvůrce islámu.

Při pohledu zevnitř islámu je Muhammadova úloha chápána jinak. Rozhodně není pokládán za zakladatele nového náboženství, je posledním z dlouhé řady proroků, kterým Bůh uložil zvěstovat své slovo. Bůh totiž lidstvu dal jediné opravdové náboženství již v okamžiku stvoření, lidé se však od této základní víry, univerzálního kosmického řádu, po celou svou historii odchylují, různě ji komolí a přizpůsobují svým okamžitým lidským zájmům a potřebám, proto jim Bůh správnou podobu náboženství neustále připomíná prostřednictvím svých poslů a proroků. Pro periody odklonu od víry měl Muhammad název džáhilíja nevědomost, ignorance.

Prorok nabí je člověk, který byl osobně osloven Bohem. Podle islámské teologie může být prorokem jen svobodný dospělý muž z rodu Adamova (nemůže to být nikdo, kdo má mezi svými předky džina), kterému bylo sesláno Boží vnuknutí wahj. Nemusí být pověřen jeho dalším sdělováním jiným lidem, pak může ostatní vést k víře jen svým příkladným životem.

Jiným šiřitelem pravé víry, jakousi vyšší kategorií, je posel Boží rasúl Alláh. Má atributy stejné jako prorok, ale navíc je mu přikázáno Boží vnuknutí předávat dalším lidem. Z toho je zřejmé, že každý posel je zároveň prorokem, takže se tyto tituly v textech mohou střídat.

Způsob interakce Boha s prorokem může mít různou formu, mohl to být živý sen, neviditelný hlas nebo zpráva přinesená andělem. Prorok mohl být nadán od Boha schopností konat zázraky, vlastně přesně mohl požádat Boha o jejich vykonání. Zázraky předkládané proroky na důkaz Božího pověření jsou svou formou dobově podmíněné a odpovídají společnosti, kterou měly přesvědčit.

Bůh vyslal proroky ke všem národům, k některým dokonce mnohokrát, ke každému lidu se dostalo Boží slovo ve srozumitelné formě, ve vlastním jazyce a v pravý čas, vhodný k jeho zvěstování, aby se podle něho mohli lidé řídit. Vinou lidí samých bylo, pokud takovouto Boží výzvu ignorovali nebo se od ní později odklonili. Prorok ovšem v každém případě je jen člověk, i když je to člověk, který byl Bohem vybrán jako šiřitel Božího slova.

Muhammadovo postavení jako proroka a posla Božího je ovšem výlučné z toho důvodu, že nebyl poslám jen ke svému národu, ale k celému lidstvu, je také jediným poslem, kterému se podařilo zjevené Boží slovo, Korán, uchovat v nezměněné podobě. Nejdůležitější je ovšem fakt, že Muhammad je posledním prorokem, po něm už nebudou následovat žádní další proroci ani nová zjevení a Boží varování až do příchodu soudného dne. Proto je starost o uchování čistoty náboženství od Muhammadových časů povinností každého muslima i celé ummy.

Náboženství hlásané proroky před Muhammadem mělo společnou podstatu, podřízenost jedinému Bohu, a je muslimy přijímané jako správné pro dobu svého vzniku a pro prostředí, ve kterém bylo hlásáno, domnívají se ale, že jeho původní podobu nelze zrekonstruovat nejen kvůli lidským pokřivením, ale také proto, že Bůh svoje slovo doplňoval podle zralosti příjemců.

Podle islámské teologie má tedy pojem islám dvě podoby. Jednak se tím míní čistý monoteimus jako abstraktní pojem, na druhé straně označuje soubor všech Božích zákonů přesně v takové formě, jak je hlásal Muhammad a na jaké už nelze nic měnit. Podle jedné tradice to Muhammad vyjádřil podobenstvím, ve kterém přirovnal islám k nádhernému paláci. Lidé si myslí, že palác vybudoval Muhammad, ale on je ve skutečnosti jen poslední položenou, tou nejviditelnější cihlou, která ve skutečnosti leží na cihlách ostatních proroků a plány paláce jsou věčné. Přeloženo: Islám před Muhammadem sice existoval a mohl mít různou formu, po Muhammadovi už ale islám má tu podobu, kterou přinesl on, a pouhá víra v jediného Boha bez plnění dalších závazků vůči Bohu ještě neznamená, že je člověk muslimem.

Islám trvá jako věčný a neměnný Boží řád, první člověk, Adam, byl zároveň prvním poslem Božím. Podstatou islámu je uvědomělé se podřízení Boží vůli, (to je totiž přímo obsah toho slova samotného), a platí pro všechny bytosti i celý vesmír od jeho stvoření. Teprve od Muhammadovy doby o něm bylo lidem sděleno všechno a to prostřednictvím Koránu a Muhammadova života.

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Rizikové povolání

Básnická medínská opozice a její konce.

Muhammad odpouštěl spíš lidem, kteří se proti němu postavili se zbraní v ruce, proti lidem, kteří vystupovali proti jeho autoritě slovem, byl nesmiřitelný. První na řadě v medínské opozici proto byli právě básníci, kteří skládali proti islámu satirické verše.

Jeden z jeho druhů Sálim ibn 'Umajr, zabil spícího Abú 'Afka, hlavu rodu Banú 'Amr. Básník ani po bitvě u Badru nepřestával skládat a přednášet posměšné verše o islámu.

Ze stejného důvodu zabil 'Umajr ibn Awf básnířku Asmá' bint Marwán, dokonce tehdy, když byla obklopená svými dětmi a nejmenší právě kojila. Ovšem současníci nehleděli na tento čin jako na zbabělou vraždu bezbranné ženy, protože Asmá' byla pod ochranou svého rodu a 'Umajrovi hrozila odplatou jistá smrt. Když se však šel rod Banú Chutma, kterému pomsta náležela, k 'Umajrovi ujistit, že vraždu spáchal opravdu on, 'Umajr se s nimi nesnažil ani dohodnout na zaplacení odškodného ani utéct, ale prohlásil, že s nimi bude za svou pravdu bojovat, dokud nebude zabit on nebo dokud nepobije všechny mstitele. To na ně zapůsobilo tak mocně, že sami přijali islám a od odvety ustoupili. Svou víru ale museli skrývat před příbuznými, protože by byli sami ve stejném nebezpečí.

Na Muhammadův příkaz byla také nastrojena léčka na dalšího medínského protiislámského satirika, Ka'ba ibn al-Ašrafa, který se dokonce vypravil své verše opěvující Mekkánce padlé u Badru recitovat do Mekky. Muhammad to považoval za porušení smlouvy a tak v noci pět muslimů Ka'ba vylákalo ven a ubilo meči s takovou prudkostí, že jeden meč byl ostatními přeražen.

(Malá osobní poznámka: Jak se islámem probírám a snažím se ho co nejlíp pochopit, mám čím dál větší strach. Nepatřím k lidem, kteří trpí xenofobií, odlišnost jsem vždycky chápala jako obohacení. Navíc je mi jasné, že naše vlastní civilizace má mnoho nedostatků a nemáme až tak moc právo být na ni nějak přehnaně hrdí, ale jedné věci se přece jen, zdá se, po strastiplném vývoji přece jen dopracovala, a to je právo zkoumat a pochybovat, pochybovat i o základních věcech, právo dát svoje pochybnosti hlasitě najevo, aniž by hrozilo nebezpečí života. Doufám, že se už nedožiju toho, že by se tato naše vymoženost ztratila. Prosím Alláha i jeho Proroka, kéž mu Bůh žehná a dá mu mír, aby nás ušetřili teokracie.)

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Několik básní

slepého básníka, racionalisty a volnomyšlenkáře (10.století)

Abú l-Alá al-Ma'arrí

Příteli, tenhle svět, ten podobá se zdechlině,
kolem níž jako psi své zuby ceníme.
Kdo kousek urve si a hltavě ho jí,
ztrácí. Vyhrává, kdo se hladov odvrací.
A koho za noci netrýzní smutku hlas,
za jitra jistě navštíví ho rány rozdávající čas.

Já život nevolil, pomalé umírání,
zrození. Vždyť volbu neznám ani:
být na světě lze jenom z donucení
a není cesty, která pod karabáčem není.
To Tys mi sliboval, že dovedeš mě k jasu.
Lhal jsi. Vše bylo šálení Tvých slov
a Tvého hlasu.

Nač zdobit zlatem stavení?
Vždyť opustíš je, zmizíš v dál.
Na těle neseš ohně znamení,
který smrt zháší, nevadí,
že ještě včera plápolal.

Vy, kteří jdete cestou bludu, prohlédněte:
náboženství je úskok starců, které hněte,
že bez studu si nenahrabali víc nicotností,
ač dosáhli, co chtěli, a mají toho dosti.
Pošli i se svým učením
- mrtvou kostí.

Zoroastrovci bloudí
křesťan si neví rady,
mýlí se muslimové i židé se všemi,
kdož věří dohromady:
jen dvě sekty jsou na zemi -
bez víry
racionalisté
a bez rozumu
lidé víry čisté.

Vše, čemu byla dána podoba,
čas v sobě budoucí s minulým tají,
a jako věčná nádoba
nás prostor a čas objímají.
Chceš-li však tázat se po vůli svého Pána -
jen mlčení. Odpověď nebude nikdy dána.

Cestou karavan, přeložil Karel Petráček, Praha 1975

Předislámské arabské válečnictví

Představme si starou bitvu v poušti.

V předislámské době válčily spolu arabské kmeny navzájem velmi často a bitvy měly svá stanovená pravidla a průběh. Řídily se zvyklostmi, které dávaly vyniknout osobní statečnosti jednotlivých bojovníků. Bitvy byly často domluvené předem, obvykle na výroční den předchozí srážky nebo události, která nepřátelství vyvolala. Vojsko se skládalo z mužů, kteří se pro účast dobrovolně rozhodli a sami se na ni vyzbrojili a vybavili. Na místo bitvy účastníci dojeli na velbloudech, na těch si také vezli stan, vodu, potraviny i píci. Teprve v cílovém táboře bojovníci přesedli na koně. Před bitvou se obvykle zrána sešikovala vojska proti sobě a boj zahájila výměnou veršovaných posměšků a urážek. Pak z řady vystupovali ti nejstatečnější a vyzývali nepřátele na osobní souboj. Šlo o osobní prestiž, protože zvítězit znamenalo zapsat se mezi hrdiny, o kterých se vypráví v celé Arábii, ale oceňovalo se i to, když bojovník dokázal statečně a zmužile padnout. Přitom bylo vhodné pronést nějaký výrok, který byl pak široce citován. Všeobecná bitva následovala až později a vůbec k ní nemuselo dojít, strany mohly ustoupit nebo se dohodnout. Bitva, pokud se uskutečnila, končívala kořistěním vítězů v nepřátelském táboře a braním zajatců, za které příbuzní mohli zaplatit výkupné nebo se z nich stávali otroci. Kořist a čest byly jedinou motivací pro účast ve válce. Arabští bojovníci tak sice bojovali často, byli houževnatí a stateční a měli dobrou výzbroj, ale byla to vlastně vždy skupina jednotlivců bez kázně, cíle a jednotného velení. Velitele si Arabové volili sami pro každou bitvu. Býval to nejzkušenější bojovník a jeho pravomoci byly malé a omezovaly se výhradně na tažení.

Muslimové, kteří se dokázali pod vlivem islámu zbavit kmenové roztříštěnosti a vzájemné řevnivosti a sjednotili se pod jednotným velením vojenským i politickým, proto dosáhli i ve vojenské oblasti velký úspěch, kterému v té době nedokázal nikdo čelit.

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Chadídžin náhrdelník

Zajímavosti z dob tvoření ummy.

V počátcích medínského působení Muhammad ustanovil institut adoptivního sbratření mu'achát, který nějakou dobu posloužil jako mezistupeň při přechodu od kmenové společnosti. Mekkánští emigranti byli většinou zcela bez prostředků, protože svůj majetek museli nechat ve svém rodném městě, bez pomoci by byl jejich život velice těžký. Muhammad proto v průběhu prvního roku po hidžře v domě Málika ibn Anase prohlásil oficiálně 45 dvojic mužů, vždy po jednom medínském a jednom mekkánském muslimovi za bratry se všemi právy a povinnostmi. K tomu vzpomínka Anase:
Přišel k nám 'Abd al-Rahmán ibn 'Awf a posel Boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, prohlásil za bratry jeho a Sa'da ibn Rabí'u, jenž byl bohat. I pravil Sa'd: Ansárové vědí, že jsem mezi nimi jeden z nejbohatších. Rozdělím svůj majetek napůl mezi sebe a tebe. Mám také dvě ženy. Pohleď tedy, která z nich se ti více líbí, já se s ní rozvedu, a až bude volná, oženíš se s ní ty.
Později, když byly překonány zakořeněné předsudky o nenahraditelnosti rodového svazku a přistěhovalci už byli materiálně líp zajištění, Muhammad institut sbratření redukoval, takže adoptivní sourozenci už po sobě nedědili, a nevyhlašoval už další bratrství.

Po bitvě u Badru bylo mnoho zajatých. Některé osudy zajatců se velmi osobně dotýkaly i Muhammada. Už před bitvou Muhammad vyzýval muslimy, aby v boji nezabíjeli Hášimovce. Mezi zajatými byl kromě jiných příbuzných i jeho zeť, manžel jeho dcery Zajnab, Abú al-'Ás ibn al-Rabí'. Ve výkupném, které za manžela Zajnab poslala, byl i náhrdelník Muhammadovy první ženy Chadídži, který své dceři darovala jako svatební dar. Když ho Muhammad uviděl, propustil zetě bez výkupného, ale zavázal ho, že se se Zajnab rozvede a pošle ji za otcem do Medíny, protože Zajnab byla muslimka. Zeť slovo dodržel. Nedlouho po rozvodu se vydal na obchodní cestu do Sýrie, byl však přepaden muslimy a oloupen o celou karavanu, ve které vezl nejen svoje zboží ale i zboží jiných Mekkánců. Proto se v zoufalství v noci proplížil do Medíny ke své bývalé ženě a prosil ji, aby se u otce přimluvila. Zajnab to opravdu udělala a muslimové mu celou kořist vrátili. On ale nepokračoval v cestě, vrátil se do Mekky, odevzdal věci jejich majitelům, zaplatil všechny pohledávky, veřejně se přihlásil k islámu a odjel do Medíny, kde si znovu svou ženu vzal.

Pelikán P: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Umma

Ideální společenské uspořádání je teokracie.

Muhammadovým životem jsem se zabývala poměrně podrobně v článcích Mekka a prvotní obec, Muhammad v Medíně 1, Muhammad v Medíně 2 a Kapitulace Mekky a sjednocení Arábie. Teď  k tomu dodám jen některé souvislosti, které mají význam i pro dnešní dobu.

Muhammad zpočátku svého veřejného prorockého vystupování prezentoval nejvíc svoje eschatologické vize a dostávalo se mu podpory jen u příslušníků jeho širší rodiny. Ale jeho zvěst se "politizovala" a svými poukazy na sociální nerovnosti a amorální praxi vládnoucí mekkánské oligarchie se stal nepohodlným a pronásledovaným. Když začal hledat podporu mimo Mekku, kde se jeho působení stalo nemožné, když ztratil podporu svého rodu, uzavřel po dvouletém vyjednávání smlouvu s jathribskými předáky. Byla to politická smlouva podobná tehdy běžným smlouvám o ochraně. Prorok se měl stát politickou hlavou nového společenství a měl ukončit boje mezi znepřátelenými medínskými kmeny a zajistit stabilitu života v oáze. Smluvní strany se přitom dohodly na přijetí nové víry, nové ideologie.

Nově vzniklé společenství umma, je obecně chápané jako obec věřících. I tento pojem v rámci Koránu ovšem prodělal svůj vývoj, nejdřív byl synonymem jakékoli pospolitosti a víceméně synonymem pojmu kaum lid, rod. Muhammadovi stoupenci se v první fázi jeho medínského působení cítili vázáni jako smluvně spjatá komunita s dočasným trváním. Také Muhammadovo působení bylo ryze pragmatické a v zájmu upevnění pozice muslimů vytvářel aliance i s polyteisty Korán 4:92-94, zcela v duchu dosavadní praxe ochrany a solidarity. V Koránu se používá také pojem džamá'a skupina, kolektiv, který se objevuje kolem roku 625 ve smluvních dokumentech, označuje skupinu lidí shromážděných za jedním účelem, tedy spíš hnutí nebo stranu než náboženskou obec, objevuje se dokonce i termín hizb Alláh strana Boží.

Rozrůstající se společenství muslimů si však postupně vynutilo vytvoření nového souboru závazných pravidel soužití muslimů navzájem i vztahů s okolím. Súry z medínského období mají většinou podobu zákoníku. Spojenecké kmeny sice nebyly nuceny k přijetí islámu, ale stále častější bylo dobrovolné připojení k obci, kdy noví konvertité se zavazovali k placení zakátu. Vnitřní zákoník pro všechny rody a kmeny sdružené v ummě nepotlačil sice úplně odplatu za násilné činy, i dál působila kolektivní odpovědnost, ale byla přijata zásada stanoveného materiálního odstupného poškozené straně nebo jednorázového aktu odplaty, po kterém už další akty msty nesmí následovat. Nutnost a povinnost ochrany zůstala, ale soudržnost ummy byla nadřazena nad pokrevní vztahy. Nejpřevratnější tedy byla zásada, že provinilec v rámci ummy už nemá ochranu svého rodu nebo kmene.

Muhammad svoje zvěstování Božího slova spojil se snahou svou zvěst rozšířit na co nejširší okruh lidí, na všechny arabské kmeny, a při šíření své zvěsti postupoval ve své době běžnou politickou a právní praxí, které dal vytvořením ummy jiný rozměr, ale předislámské mechanismy zůstaly i v rámci širšího společenství částečně zachované. V islámu tak odjakživa působí jednota  náboženství a politické praxe.

Pro pochopení vývoj další historie islámu je potřeba mít pořád na paměti, že všechna důležitá Prorokova rozhodnutí, ať už se týkala čím dál složitějších vnitropolitických poměrů, mezilidských vztahů, pojetí vlastnictví, sociální politiky nebo vojenských operací, vždycky měla charakter zjevení Božího slova. Pro všechny muslimy, i pro současná reformistická hnutí v islámu, zůstává Muhammad zvěstovatelem a uskutečňovatelem Boží vůle, je představitelem čisté teokracie, která zůstává ideálním uspořádáním. Ideální je řízení pozemských záležitostí přímou Boží vůlí slovem Posla Božího, kterého si Bůh vybral a se kterým jako jediným byl ochoten rozmlouvat. Žádný jiný člověk už tuto schopnost nemá, Muhammad je "Pečeť proroků", a proto všechny výklady už mohou být jen kažením autentické Boží zvěsti. Povinností je se k této idální čistotě vracet a přibližovat. Korán je nestvořené Boží slovo, ale i činy Prorokovy, když zrovna nepředával Boží zjevení, jsou chápány jako činy s Boží pomocí a inspirací a jsou tak částí sunny, islámské tradice. Umma jako společnost věřících je chápána jako produkt Boží zvěsti, jako ideální stav společenského uspořádání. 

Mendel M.: Islámská výzva, Brno 1994

Beduínské "oko za oko"

Systém lex talionis.

Navážu (a možná se budu opakovat) na předchozí příspěvky o islámu od jeho historických počátků.

Společnost v předislámské Arábii se skládala ze dvou složek, kočovných beduínů a usedlých zemědělců, obchodníků a řemeslníků v oázách. Neměli kodifikované a závazné právní normy, které by zajišťovaly ochranu jednotlivce ani skupiny. Určitý řád byl vlastně zvykovým právem, založeným na rodové nebo kmenové solidaritě s vyvinutým principem odplaty. Zásada odplaty vytvářela kolektivní odpovědnost za násilný čin. Kočovné společenství nemělo nikdy snahu zjistit konkretního pachatele násilného činu, odplata ve stejné výši se vztahovala na kteréhokoli příslušníka uskupení, ke kterému provinilec patřil. Ani po podstatě a detailech násilného činu se nepátralo. Morální povinností kmene a rodu bylo násilí oplatit. Tak působila tato zásada svým odstrašujícím účinkem. Zároveň ale tento mravní kodex vytvářel předpoklady pro ochranu slabšího nebo pronásledovaného. V praxi se to projevovalo sjednocováním slabších rodů a kmenů, ale také tím, že si slabší rody nebo pokrevní příbuzní poškozeného mohly smluvně zajistit ochranu silnějšími nebo si přímo objednat jednorázový akt odplaty. Přesto se stávalo, že zásada kolektivní odpovědnosti vedla k stále se rozšiřujícímu násilí, letité rivalitě, vleklým válkám a raziím ghazwa. Proto už v předislámské Arábii se běžně uplatňovaly tři základní typy ochrany: Osoby mohly být pod ochranou skupiny jako klienti mawálí. Klientem se mohl stát propuštěný otrok nebo ten, kdo si podobnou ochranu zajistil smlouvou. V době sucha nebo válek vznikaly složitější celky, které poskytovaly smluvně podloženou ochranu pro celé kmeny nebo oázy na kratší dobu s pevně určenými podmínkami, taková ochrana se jmenovala "ochrana sousedství" džiwár. Největším útvarem byl kmenový svaz hilf, taháluf mezi několika rody.  

Toto uspořádání společenských poměrů je potřeba mít na paměti, protože raně islámská obec neměla čas vytvářet nové formy, ale využila osvědčenou praxi podepřenou jiným teoretickým východiskem. Jak už jsem psala v předchozích příspěvcích, zpočátku využívala obec i legitimity násilného přivlastňování (živili se přepadáváním nepřátelských obchodních karavan a válkami proti pohanům, nevěřícím, které přinášely materiální výhodu v podobě získané kořisti). S postupujícím rozšiřováním islámské obce byla solidarita založená původně na kmenové příslušnosti převedena na solidaritu spoluvěřících bez ohledu na příslušnost ke kmeni nebo rodu. Od samého začátku je tak v islámu skryta i jeho "politická" dimenze.

(Tady snad moji poznámku. I ve Starém zákoně se setkáváme s nomádským mravním kodexem, pastevectví je vždycky glorifikováno a je mu dávána přednost před zemědělstvím i v době, kdy už Izrael byl zemědělskou pospolitostí. I v něm byla příslušnost ke kmeni hlavní a určující charakteristikou jedince, jednotlivec v podstatě neznamenal nic a taky by sám bez ochrany své pospolitosti nemohl přežít. Vůbec se zdá, že je mnohem snadnější srovnávat islám se starým izraelským společenstvím, rozhodně víc, než s křesťanstvím, které vznikalo za zcela jiných výchozích podmínek.)

Mendel M: Islámská výzva, Brno 1994

Islámská výzva

Zajímavá kniha ke studiu.

Při svém hledání literatury k islámu jsem našla knihu Islámská výzva od Miloše Mendela, vydanou v roce 1994 v Brně nakladatelstvím Atlantis. Pojednává o islámu přece jen dost jinak než knihy, které jsem zatím studovala, není to totiž ani v prvé řadě historický nástin  dějin islámského světa, ani popis islámu jako náboženského systému, jeho věrouky, rituálů, ani popis islámu, jak je žitý dnes v různých částech světa. Je to totiž v prvé řadě pokus o vysvětlení, jak islám jako náboženský systém v historii i dnes působí jako podklad politických procesů. To je myslím zrovna v naší době a našem kulturním kontextu, který je nutně jiný a nedovoluje nám islám nezaujatě hodnotit, neuvěřitelně chvályhodná snaha.

Chci aspoň ve stručnosti vytáhnout hlavní poznatky, které jsem si ze studia této knihy odnesla, a na blogu je postupně uveřejnit. Přiznám, že pro mne to byla kniha rozhodně nejpřínosnější. Ale je pravda, že je potřeba alespoň nějaká předběžná znalost ostatních aspektů islámu, proto budu muset ještě předřadit několik zkrácených historických pasáží a některé pojmy budou možná vyžadovat širší vysvětlení. Nevím, jak se mi můj záměr podaří, proto vás už dopředu prosím o spolupráci, ptejte se a diskutujte, bude to užitečné pro všechny.

Hadždž

Posledním, pátým pilířem islámu je pout do Mekky.

Povinnost uskutečnit aspoň jednou v životě pouť do Mekky je pro všechny muslimy daná přímo koránským příkazem Korán 3:97. Protože v příkazu je dáno omezení, že pouť je povinná pro ty, kteří mohou cestu vykonat, právní věda tuto podmínku podrobně rozebrala. Neplatí tedy příkaz pro ty, kteří nemají dostatečné prostředky k vykonání cesty, neplatí pro otroky a ženy bez manžela nebo mužského příbuzného, který by je doprovodil a neplatí také tehdy, když cesta není bezpečná. Bohatý nemocný za sebe může vyslat zástupce, kterému hradí výlohy cesty, dokonce může takovou cestu nařídit i ve své závěti a dědic je povinen hadždž vykonat za něho.

Je rozlišováno mezi hadždžem a malou poutí 'umrou. 'Umru je možné konat jako záslužný čin individuální zbožnosti kdykoli, Hadždž ovšem představuje  hromadnou pouť v určených dnech měsíce dhú-l-hidždža.

Kdo se vypravuje na pouť je povinen doma zaplatit svoje případné dluhy a zabezpečit svoji rodinu na dobu své nepřítomnosti. Je povinen zadostučinit za svá minulá provinění a učinit předsevzetí do budoucna žít ctnostněji nejen vůči Bohu ale i lidem.

Mekka spolu s Medínou jsou posvátné okrsky, přístup do nich je nemuslimům zakázán. Poutníci si ještě před vstupem oblečou poutní šat, skládající se ze dvou nesešitých pruhů bílé látky, jeden kolem boků jako suknici, druhý si přehodí přes levé rameno a zprava uvážou na uzel. Hlava je bez pokrývky a jako boty slouží sandály chránící jen chodidla. Šaty i příslušný stav zasvěcení se jmenují ihrám. Po celou dobu ihrámu, do kterého se vstupuje očistou a vnitřním předsevzetím níjou, se věřící nesmí holit, česat, stříhat si vlasy a vousy i nehty,  používat voňavky, nesmí prolévat krev, ale ani trhat květiny, nesmí pohlavně obcovat. Poutník se má zdržovat rozmařilosti i hádek. Ženy poutnice se oblékají do dlouhých šatů, které kryjí i hlavu.

Charakteristickým znakem je volání Labbajka, Alláhumma, labbajka! "Tobě k službám, Bože, tobě k službám!" Obřady jsou složité, proto jsou poutníci organizovaní podle své příslušnosti do národnostních skupin a řídí se pokyny odborného průvodce zvaného šejch, dalíl nebo mutawwif, kteří poutníkům pomáhají při zařizování potřebných věcí.

Po příchodu do Mekky poutník nejdřív vykoná tawáf, to znamená, že sedmkrát obejde Ka'bu, přitom se snaží políbit nebo se aspoň dotknout černého kamene. Pak sedmkrát běhá mezi pahorky Safá a Marwa, tento běh sa'aj připomíná, jak Ibrahím hledal vodu pro syna Ismá'ila. Tehdy anděl Džibríl nechal vytrysknout pramen Zamzam, jeho voda se dodnes považuje za zázračně uzdravující. Tyto obřady jsou náplní 'umry, a pokud poutník nekoná v návaznosti na ni ještě hadždž, může po jejich vykonání odložit ihrám a dát se ostříhat. Při hadždži zůstává dál v ihrámu. Vlastní hadždž začíná 7.dhú-l-hidždža kázáním v chrámu Ka'by al-masdžíd al-harám, kde se podává výklad obřadů. Poutníci společně odcházejí mimo Mekku do údolí Miná, kde konají modlitbu a přenocují. Další ráno vystoupají na pahorek 'Arafát, kde po sdružené polední a odpolední modlitbě a dvou chutbách vykonávají obřad stání wuqúf až do západu slunce. Po setmění běží k mešitě Muzdalifa. Hlavním dnem pouti je 10.dhú-l-hidždža. Je to den krvavé oběti jawm an-nahr, který se po celém světě slaví jako Velký nebo obětní svátek al-'íd al-kabír. Po ranní pobožnosti v Muzdalifě jde procesí znovu do údolí Miná, tam každý z poutníků hodí sedm kaménků na západní ze tří velkých hromad džamra, má to být kamenování satana, kterého tu Ibrahím právě kameny kdysi zahnal. Ďábel se proto také nazývá kamenovaný aš-šajtán ar-radžím. Pak poutníci, a ve stejném čase i miliony muslimů po celém světě, obětují ovci nebo kozu. Maso je záslužné rozdat chudým. Podle zvyku se poutníci zdrží ještě tři dny, před odjezdem z Mekky je zvykem vykonat 'umru na rozloučenou.

Pouť do Mekky zřetelně navazuje na staré předislámské zvyky, které byly do islámu zařazeny od druhého roku hidžry. Odůvodněním je víra, že Ka'bu vystavěl prorok Ibrahím se synem Ismá'ílem jako místo návštěv a útočiště pro lidi Korán 2:124-129.

Hadždž byl vždycky v dějinách prvkem vzájemného sjednocení celosvětové muslimské obce. Po staletí směřovaly do Mekky karavany poutníků. Před druhou světovou válkou se počet účastníků poutí pohyboval kolem 70000, od padesátých let minulého století působí hlavně letecká doprava do Džiddy, kde je jedno z největších a nejmodernějších letišť světa. Roční počet poutníků je v současnoti kolem 2 milionů osob. nejvíc je jich v tom roce, kdy 10.dhú-l-hidždža připadá na pátek, velký hadždž, jednou za sedm let. Na bezpečnost poutníků dohlíží saúdské zvláštní ministerstvo hadždže. Kdo vykonal pouť do Mekky, se těší doma zvláštní úctě. Na vykonání hadždže je možné dostat jednorázově zvláštní dovolenou.

Kropáček L.: Duchovní cesta islámu, Praha 2003

Zítra bude konec světa

Šašlik.

Mušfikí měl jednou velmi pěkného, tučného berana. Několik chytráků ve vsi se rozhodlo, že přimějí Mušfikího, aby jim z něj připravil velkolepou hostinu. "Víš o tom, Mušfikí, že zítra bude konec světa? Radíme ti zaříznout ještě dnes toho tvého berana a připravit naposled dobrý šašlik!" Mušfikí jim to nemohl odmítnout a tak šli všichni společně k řece, kde se mělo maso opékat. Po dobu, co řezník připravoval maso, se vesničtí šibalové rozhodli, že se ještě vykoupou v řece. Mušfikí jako hospodář a hostitel pomáhal řezníkovi a rozdělával oheň. Když byli všichni uprostřed řeky, vzal Mušfikí jejich šaty a hodil je do ohně. "Mušfikí," dali se účastníci hostiny do křiku. "Zbláznil ses, to tu budeme běhat nahatí? Co teď budeme dělat?" Mušfikí jim na to odpověděl: "Zítra je přece konec světa, k čemu vám potom budou šaty?"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Půst

Čtvrtý pilíř islámu.

Třicetidenní půst sawm, sijám v měsíci ramadánu zavedl sám Muhammad v Medíně v roce 624 místo jednodenního postu podle staršího židovského vzoru. Korán 2:183-187. Půstem se rozumí zdržování se jídla, pití, kouření a pohlavního styku, půst se drží jen ve dne.

Islámští právníci koránské pokyny podrobně rozpracovali, povinnost půstu platí pro každého dospělého báligh, duševně 'áqil a tělesně qádir zdravého. Děti se postí zhruba od deseti let. Postit se nemusí lidé staří, nemocní, těhotné a kojící ženy, ti, kdo konají těžkou fyzickou práci a lidé na cestách. Staří a nevyléčitelně nemocní, kteří půst nemohou nahradit později, dávají náhradou stravu chudým. Ostatní zanedbané postní dny nahradí později qadá'. Kdo půst zanedbal bez platného důvodu ho nejen musí nahradit, ale také vykonat kajícný skutek dostiučinění kaffára.

Půst začíná novoluním po ukončení měsíce ša'bánu. Ohlašuje se podle místních zvyklostí ranou z děla, světly na minaretu, ale také rozhlasem, televizí a jinými sdělovacími prostředky. I v jednotlivých dnech se připomínají časy západu a východu slunce, které jsou směrodatné pro začátek jídla iftár a ráno pro zahájení dalšího dne půstu. Před každým postním dnem má věřící vyslovit zbožné předsevzetí níja. V době půstu se má pak vyvarovat svárů, pomluv a neslušných řečí a má raději konat dobré skutky.

Pracovní doba a veřejný život se v tomto postním měsíci přizpůsobuje rytmu, aby se věřící mohli ve dne prospat, v noci ovšem září města světly, hudbou, rušným životem a obchody, restaurace a kavárny zůstávají otevřeny celou noc. K přerušení půstu dochází hned po západu slunce. Vcelku v islámských zemích v měsíci ramadánu vzrůstá spotřeba potravin, všichni s tím počítají a starají se o zvýšené zásobování. Ramadán je měsícem sebezapření ve dne, ale radostí v noci, radost pak vrcholí v posledních dnech a o svátcích, kterými muslimové oslavují ukončení ramadánu. 'id al-fitr svátek ukončení půstu nebo také al-'íd as-saghír malý svátek.

Kdo se najedl nebo napil opomenutím nebo omylem, nemusí půst nahrazovat ani vykonat kaffáru. Pokud se spletl v určení správného času, nemusí vykonat kaffáru, ale půst musí nahradit. Problém působí také rozšíření muslimských obcí v severních částech Evropy nebo Ameriky, kde se v létě den neúměrně prodlužuje. (Připomínám, že muslimský kalendář je přísně lunární, takže se ramadán ve slunečním, občanském roce stěhuje.) Pro takto postižené muslimy provedly právní autority úpravu počítání časů podle poměrů v jižnějších krajích, zhruba v úrovni Bělehradu.

Mimo ramadán je předepsán půst jako kaffára při některých proviněních. Bohulibé jsou také dobrovolné posty, je ale zakázáno se postit o obou hlavních svátcích a nedoporučuje se postit v pátek.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

Zakát

Povinná almužna, náboženská daň.

Třetím pilířem islámu je náboženská daň zakát. Instituce povinné almužny určené na obecně prospěšné a dobročinné účely  se vyvíjela postupně. (Stejný důraz na dobročinnost je ostatně i ve Starém zákoně i v Matoušově evangeliu) V Koránu je dobrovolná almužna označena slovem sadaqa, ale už koránské verše napovídají, že využívání prostředků se neobešlo bez pomlouvání Korán 9:58-60, také získávání prostředků se setkávalo s obtížemi. Proto se postupně dobrovolné almužny změnily v pravidelnou daň, nejprve zřejmě ve smlouvách, které Muhammad uzavíral s beduínskými kmeny, které přijaly islám. Zároveň vznikla i funkce výběrčích. Propracování odpovídajících právních norem je pozdějšího data, duchu Koránu odpovídá spíš představa, že věřící mají dávat jako almužnu všechno, co jim přebývá. Almužna se však plně přeměnila v daň brzo po Muhammadově smrti s rozvinutím centralizované státní moci chalífátu.

Podle klasického práva se zakát odvádí každoročně z určených druhů majetku, pokud přesahují stanovenou minimální hranici nisáb. Za nisáb se pokládá 5 velbloudů, 20 kusů hovězího dobytka nebo 40 ovcí či koz, u zlata tvoří nisáb 20 mitqálů (asi 84-96 gramů), u stříbra zhruba sedminásobek. (tak se mi zdá, že podle islámských norem patřím mezi nemajetné :o)) Zdaňovaný majetek jsou vypěstované plodiny, zvláš't obilí, hrozny a datle, zakát se platí hned po sklizni a činí 10% výnosu, 5% pokud byly plodiny vypěstovány pomocí umělé závlahy. Zakát se platí také z chovaného dobytka, pokud se volně pase a není využíván k práci, předpisy pro výši zakátu jsou složité, závisí na počtu a druhu zvířat, ale zhruba činí zakát 2,5%. Stejná sazba odpovídá také zakátu z drahých kovů a zboží, se kterým se obchoduje. Zakát se dá dávat přímo těm, komu má připadnout, ale správnější je odevzdat ho k rozdělování úřadům. Pokyny pro rozdělování těchto daní jsou také podrobně rozpracovány, jsou různé skupiny oprávněných příjemců. Například otroci, aby se mohli vykoupit, bojovníci účastnící se džihádu, dlužníci, kteří se zadlužili bohulibým činem, poutníci, kteří potřebují pomoc na cestě, ale také se přispívá na budování obecně prospěšných staveb a zařízení, třeba odjakživa na veřejné study a kašny.

To by byla praxe podle koránského ideálu, vlastní výběr daní se v jednotlivých zemích a obdobích od těchto představ dost lišil, daně přesahovaly zákonný zakát a použití také neodpovídalo vždycky ideálu.

Zvláštní místo zaujímá čistě dobročinný zakát poskytovaný formou almužny chudým na závěr ramadánu, zakát al-fitr, ten dotváří radostnou atmosféru konce postního měsíce a těší se úctě jako záslužný projev ryzí zbožnosti.

Tady trochu předběhnu jiné povídání. Jinověrci nebyli nuceni ke konverzi na islám, dokonce to nebylo alespoň ze začátku vůbec žádoucí. Křesťané i židé měli jako lid knihy ochranu a volnost praktikovat svoje náboženství, jen daně museli platit jiné, platili daň z hlavy, která byla obecně vyšší než zakát, který platili muslimové. I to bylo jedna z příčin, proč se obyvatelstvo dobytých území postupně islamizovalo (a jednu chvíli to způsobilo propad státního rozpočtu :o), ale o tom později podrobně)

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

Fátiha

Súra 1
Otvíratelka knihy

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
milosrdnému, slitovnému,
vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,
veď nás stezkou přímou,
stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!

Připomínám znovu, že celý text Koránu najdete na adrese Muslimské unie:  http://www.muslim-inform.cz/koran_text/index.php

Místo u rakve

Ptali se jednou Mušfikího, jak se má řádný muslim chovat při pohřbu a na které straně rakve má stát na hřbitově.

Mušfikí jim dal odpověď: "Je zcela lhostejné, na které straně rakve budete stát, to záleží plně na vašem uvážení. Důležité je, abyste nebyli v ní!"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Salát al-džanáza

Pohřební modlitba.

Zvláštní místo má pohřební modlitba salát al-džanáza, která je vlastně prosbou za zesnulého. Celá se koná venku. Tělo zemřelého je v truhle umístěno tak, aby pravou rukou směřovalo ke qible. U rakve stojí imám, účastníci pohřbu v řadách za ním. Imám pronese níju (pamatujeme, že je to předsevzetí vykonat modtlitbu) a po ní čtyřikrát takbír (zvolání Alláhu akbar!) s pozdviženýma rukama s dlaněmi obrácenými vzhůru. Při prvním takbíru recituje Fátihu (první súru Koránu), při druhém chvály Proroka, pak du'á (přímluvnou modlitbu) za zemřelého, a du'á za účastníky obřadu. Na závěr se všichni zdraví pozdravením pokoje.

Bože, promiň našim živým a našim zesnulým, těm, kdo jsou přítomni, i kdo jsou nepřítomni, mladým z nás i starým, mužům i ženám. Bože, těm z nás, jimž dopřáváš života, dopřej žít v islámu, a těm, jimž dáváš umřít, dej umřít v islámu. Bože, nezbavuj nás jeho odměny a nestíhej nás. Odpusť mu, Bože, a buď mu milostivý, uchovej jej a promiň mu, vyzdvihni jeho hrob a rozšiř mu vstupní cestu, omyj jej vodou a sněhem a vyleč a očisť jej od chyb, tak jako se bílá látka očišťuje od nedokonalostí.
z lidových modlitebních příruček

Obecně je projevem úcty k zemřelým recitace Fátihy s rukama mírně pozvednutýma s dlaněmi obrácenými vzhůru. (Tak se modlí například i státníci islámských zemí i u hrobu neznámého vojína.)

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

Salát

Modlitba.

Je každodenní kultovní povinností muslima a také vlastně jedinou závaznou podobou islámské bohoslužby. Neznamená modlitbu, kterou známe z křesťanského pojetí, podobná čistě soukromá prosebná modlitba se v islámu označuje du'á a není vázaná žádnými předpisy. Ale závaznou povinností vůči Bohu je jen modlitba salát, kterou je třeba vykonávat podle tradice a bez ohledu na místo a národnost modlících se jen v arabštině. Její podoba se ustálila tradicí podle zvyklostí Muhammadovy obce, je přísně závazná pro každého muslima, který je dospělý báligh a duševně zdravý 'áqil. Nemocní mají buď snažší variantu nebo jsou dočasně povinnosti zbaveni s povinností po uzdravení chybějící modlitby nahradit.

Modlitba je platná jen při splnění podmínek – čistota těla, čistota místa a šatů, náležité odění, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů a zbožné předsevzetí. Modlitbu není třeba konat v mešitě, je možné se modlit kdekoliv, pokud je zabezpečena podmínka čistoty místa. Továrny, kanceláře, letiště i veřejná místa bývají vybavena modlitebnami se zvýšeným prahem, kam věřící vstupuje vždy vyzutý. Může ke stejnému účelu použít také modlitební kobereček sadždžáda ve velikosti klečící postavy, na kterém je zobrazen modlitební výklenek mihráb. Lze ovšem použít i rohož nebo čistou látku. Náležité odění představuje u mužů zakrytí postavy mezi pupkem a koleny, ženy musí mít zakryté celé tělo kromě obličeje a rukou od zápěstí. Stejně je daná norma, jak má být žena zahalena před cizími muži, vždycky je třeba mít zakryté vlasy, závoj přes obličej klasické právní normy nevyžadují.

O stanovení směru směrem k Mekce jsem už psala, ke změně směru došlo v druhém roce pobytu Muhammada v Medíně podle tradice v duchu Ibrahímovy praxe, původní směr byl k Jeruzalému jako v židovství.

Přesný počet denních modliteb a jejich časové určení bylo zřejmě stanoveno za vlády prvních čtyřech  pravověrných chalífů. Věřící je povinen modlit se pětkrát denně, poprvé za úsvitu salát al-fadžr, salát as-subh, podruhé v poledne salát az-zuhr, potřetí odpoledne salát al-'asr, počtvrté při západu slunce salát al-maghrib a popáté s příchodem noci salát al-'išá. Počátek modlitebního času oznamuje muessin voláním adhánu, v současnosti je adhán vysílán také rozhlasem a televizí. Modlitební časy jsou podle astronomických propočtů sestaveny do kalendářních tabulek, které jsou k dostání v mešitách i na trhu. V novinách jsou pokyny o modlitebních časech pro daný den.

Adhán má toto znění: Bůh je převeliký. Vyznávám, že není božstva kromě Boha. Vyznávám, že Muhammad je posel Boží. Vzhůru k modlitbě! Vzhůru k blahodárnému činu! Bůh je převeliký. Není božstva kromě Boha.

Adhán vyvolaný z minaretu se opakuje ještě uvnitř mešity bezprostředně před začátkem modlitby. Věřící se seřadí do řad směrem k Mekce, muži vpředu, ženy buď ve zvláštní části nebo vzadu, před mihrábem stojí imám, který kolektivní modlitbu řídí. Vlastní modlitba se skládá ze dvou částí, povinného fardu a zvyklostní sunny, obě části zní stejně, fard se modlí všichni společně, sunnu každý sám pro sebe. Modlitba se skládá z duchovního obsahu a tělesných pohybů, přitom se v podrobnostech jednotlivé právní školy trochu liší. Pohybově se modlitba skládá ze stání, sklonění s dlaněmi u kolen, napřímení, padnutí na tvář sudžúd a posezu klečmo na patách s rukama na stehnech džulús, po něm následuje další sudžúd, celek těchto postojů se nazývá rak'a. Modlitbě předchází zbožné předsevzetí, při kterém věřící vyslovuje v duchu svůj záměr modlitbu vykonat a určuje si počet rak'. Celou dobu modlitby, která začíná takbírem Alláhu akbar je věřící ve stavu zasvěcení ihrám a smí se věnovat jen modlitbě, pokud provede něco jiného, například se otočí, promluví, ztratí modlitba svoji platnost. Modlitby se liší počtem prováděných rak', nejkratší je ranní modlitba, jen dvě, tři má večerní modlitba, ostatní po čtyřech. Zcela na závěr modlitby se věřící obrací ke spoluvěřícím napravo, pak nalevo s pozdravením pokoje As-salámu 'alajkum wa-rahmatu 'lláh Mír s vámi a milosrdenství Boží. Tím končí stav ihrámu a celá modlitba.

Právní předpisy počítají i se zkrácenými variantami na cestách salát al-musáfir, skládající se jen ze dvou rak' nebo spojující dvě denní modlitby v jednu a ve válce salát al-chawf, kdy se vojáci mohou modlit střídavě.

Kromě pěti závazných denních modliteb je oblíbeným projevem zbožnosti přidávat další dobrovolné modlitby, buď v noci nebo ráno. Právní literatura rozlišuje několik typů takových modliteb podle toho, jestli je počet rak' v nich sudý nebo lichý.

Zvláštní význam má páteční polední modlitba salát al-džum'a. Věřící se ji modlí společně v džámi'u, účast je pro všechny dospělé zdravé muže povinná. Po dvou rak'ách sunny, vystoupí na kazatelnu minbar kazatel chatíb a pronese kázání chutba o dvou částech, první obsahuje úvahy a ponaučení proložené citacemi z Koránu, druhá chvalořečí Bohu. V závěru bývá prosba za hlavu státu a celou obec. Po chutbě je zopakován adhán a pak se věřící, seřazení za imámem pomodlí dvě rak'y fardu. V muslimských zemích se dnes chutba a modlitba každý pátek přenášejí televizí. Podobné jsou modlitby o obou svátcích.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

Šaháda a tahára

Nejdřív o vyznání víry a rituální čistotě.

Pět pilířů
Islám znamená odevzdání se, myslí se odevzdání Bohu. Je to tedy náboženství, zdůrazňující mnohem víc správný způsob života, ortopraxi, než správnou víru v Boha, ortodoxii. Představa Božího řádu zahrnuje všechny oblasti života a lidských vztahů, vztah člověka k Bohu i vzájemné vztahy mezi lidmi. Vztah k Bohu 'ibádát je vyjádřen pěti pilíři náboženství arkán ad-dín, ty jsou pokládány za nejpodstatnější znaky příslušnosti k islámu. Patří k nim vyznání víry šaháda, modlitba salát, náboženská daň zakát, půst v měsíci ramadánu sawm a pouť do Mekky hadždž.

Šaháda
doslova znamená svědectví nebo dosvědčení, dokonce v moderní arabštině také vysvědčení nebo certifikát. Islámská šaháda zní: Ašhadu an lá iláha illá 'lláh wa Muhammadam rasúlu 'lláh. Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží. Pokud se někdo něvěřící chce stát muslimem, stačí pronést šahádu před dvěma svědky a pořídit úřední zápis. (V knize islám a muslimská obec je pěkný zápis o tom, jak jeden student pocítil nutkání pronést šahádu přímo při přednáškách autora a jakou to vyvolalo radost ve skupince muslimských spolužáků přistupujícího). Šaháda je je součástí každodenních modliteb. V širším slova smyslu je třeba víru vyznávat také celým svým životem i odhodláním položit za ni případně i svůj život. Pokud se stane, že je vyznavač pro svou víru zabit, je s úctou připomínán jako šahíd, doslova svědek (dá se srovnávat se slovem martyr se stejnou etymologií). Vnitřním obsahem víry imán se zabývá dogmatická teologie. Pro každodenní praxi je ovšem mnohem potřebnější znát požadavky na rituální čistotu tahára.

Tahára
Stejně jako v judaismu je rituální čistotě přikládán velký význam, je předpokladem platnosti modlitby a hadždže. Předpisy, které ji upravují, jsou velmi detailně rozpracované. Poskvrnění, tedy opak čistoty,  se dělí na hmotné a mentální, z pohledu práva na věcné a náboženské, ale také na těžké džanába a lehké hadath. Lehké znečištění způsobí dotyk nečisté věci nadžis, takovou nečistou věcí jsou víno a lihoviny, nečistá zvířata jako vepři a psi, zdechliny, což jsou všechna zvířata, která nebyla náležitě, tedy rituálně správně, usmrcena, kromě ryb a hmyzu, dál krev, hnis, zvratky a výkaly, ale ne slzy, pot a hlen. Nečisté je také mléko nejedlých zvířat. Ve výčtu nečistých věcí nadžís se jednotlivé právní školy trochu liší. Obecně platí, že se člověk znečišťuje také konáním potřeby, spánkem, omdlením, dotykem osoby opačného pohlaví a dotykem pohlavních orgánů. Ve stavu lehkého znečištění není věřícím dovoleno se modlit a dotýkat se Koránu. K těžkému znečištění dochází jakýmkoliv pohlavním stykem a vůbec vyměšováním spermatu, u žen těžké znečištění působí menstruace a šestinedělí. Ve stavu těžkého znečištění není přípustné se zdržovat v mešitě nebo přednášet Korán. Stav znečištění se odstraňuje očistným mytím, očišťování se opírá přímo o autoritu koránského textu a je podle druhu znečištění také dvojí. Lehké se odstraní částečným omytím wudú, tawaddu, omytí rukou až k loktům, nohou ke kotníkům a otřením hlavy, velké jen pomocí ghusl, úplným vykoupáním nebo omytím celého těla i s vypláchnutím úst a nozder. Pokud není po ruce voda, je přípustné čištění pískem Korán 5:6. Mešity jsou vybaveny umývárnami, aby si mohli věřící podle předpisu umýt tvář, hlavu, ruce a nohy. Voda se považuje za očišťující, pokud je tekoucí nebo alespoň taková, že se nezkazila. Předpisy o tom, jak může voda ještě vypadat, aby plnila svou očišťující funkci, jsou hodně detailní. Co se týče toho písku, stačí jen krátce přetřít obličej a ruce po loket. K očistě patří také zbožné předsevzetí níja a má být doprovázena myšlenkami na Boha, kromě těla má jít i očistu srdce a ducha.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003
Denny F.M.: Islám a muslimská obec, Praha 2003

Který názor je správný?

Je kyselé mléko škodlivé nebo zdravé?

Jednou za velkého žáru přišel Mušfikí domů a požádal ženu: "Přines mi misku kyselého mléka. Nic není užitečnějšího a příjemnějšího pro žaludek v takovém horku!" Žena mu však řekla: "Misku? Copak v naší domácnosti je třebas jen jediná lžíce kyselého mléka? Kde by se vzalo?" Mušfikí se nechal slyšet: "No dobrá, však je to lepší, že žádné nemáme. Kyselé mléko v takovém horku člověku jen škodí..." "Co ty jsi ale za člověka," řekla žena, "jednou je u tebe kyselé mléko prospěšné, tu zase škodlivé. Který z těch názorů je vlastně správný?" Mušfikí odpověděl: "Když je kyselé mléko doma, správný je ten první, a není-li, pak je správný ten druhý!"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Jak uvažují daňoví úředníci

Výběrčí daní nic nedá, jen bere

Jeden emírův výběrčí daní spadl do vody a topil se. Lidé pobíhali kolem a křičeli: "Dej ruku, podej ruku, vytáhneme tě!" Výběrčí se ale plácal ve vodě a ruku nevystrčil. Šel kolem Mušfikí a poradil jim: "Musíte křičet: Tumáš ruku, vem si ruku!" Když se muž ještě jednou vynořil z vody, tak na něj zavolali podle Mušfikího rady, on se hned chytil a vylezl pak na břeh. Mušfikí se obrátil k lidem a prohlásil: "Nikdy neříkejte výběrčímu daní dej, podej, ale na, ber. Ti si přece nikdy nezvykli něco dávat, ti umějí jen brát!"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Voda v poušti

arabské přísloví

Smích je jako měch s vodou na poušti. Přijdeš-li o něj, zemřeš.

Z obálky knihy Tucet tváří Nasreddinových, M.Mendel, Praha 1990 

Důvěra v dané slovo

Oslovi věříš a mně nikoli?

Soused přišel k Mušfikímu a poprosil ho o půjčení osla. Mušfikí mu však odpověděl: "Osla tu nemám, odjeli s ním na dalekou cestu." Vtom z Mušfikího dvorku zaznělo oslí zahýkání. Soused vyčítavě poznamenal: "Pročpak mi lžete, osel je přeci v domě." "Ty jsi ale podivný člověk," rozzlobeně mu odpověděl Mušfikí, "řeči toho nečistého zvířete věříš a mému slovu, slovu pravověrného muslima, nevěříš!"

z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

P.S. Omlouvám se, ale v poslední době mám hrozně moc práce do práce (ona ta práce totiž na mne počkala a teď to spěchá). Proto sem nějaký čas nebudu dávat žádné studijní texty, ale texty z knih, anekdotické příběhy i básně.

Zákon platí pro každého

Jak Mušfikí vyzrál na správce státní pokladny.

Bylo všobecně známo, že správce státní pokladny nemůže přijít Mušfikímu na jméno. Jednou se stalo, že jakýsi muž, z něhož si Mušfikí utahoval, mu za jeho šprýmy uštědřil políček. Když předvedli onoho muže před soudní stolici, zasadil se správce pokladny o to, aby Mušfikí dostal pouhý dinár bolestného. "Takový je u nás zákon?" podivil se Mušfikí. "Ano, za jeden políček je pokuta jeden dinár," odpověděl se škodolibým úsměvem správce pokladny. "To ale není špatný zákon," usmál se Mušfikí a vrazil správci ránu, až to mlasklo. Pak vytáhl z měšce dinár a řekl: "Zde je má pokuta, pane."

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Jděte rovnou do pekla

Dobrá rada.

Panovník, který nemilosrdně utiskoval své poddané, se jednou zeptal Mušfikího: "Jaký je tvůj názor, půjdu po smrti do ráje nebo do pekla?" Mušfikí mu odpověděl: "Dáte-li si ode mě poradit, půjdete rovnou do pekla. Za své vlády jste připravil o život mnoho nevinných lidí a ti všichni přišli do ráje. Kdybyste, nedej Bůh, přišel do nebe, tak vás tam rozsápou, takže byste se pak připravil i o to peklo!"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Chvála sekulárního státu

Přímluvná modlitba.

Přátelé, pokud někde objevíte knihu Židé a Arabové od dr. Mendela, doporučuji vám ji bedlivě přečíst. Je to souhrn rozhovorů představitelů různých názorových proudů na obou stranách fronty, izraelských i palestinských hnutí. Kniha vyšla sice už roku 1992 a nezachycuje tak další bouřlivý vývoj konfliktu, ideové pozadí ale pravděpodobně nedoznalo příliš mnoho změn. A to mne přimělo k volbě titulku.

Od dob Konstantinových, vlastně ještě předtím, se církev modlí za představitele státní moci, a zůstalo to, pokud vím, dodnes. Můžeme se tedy připojit a pomodlit se za to, aby správa věcí veřejných a právo už nikdy nesměřovaly k teokracii. K tomu nám dopomáhejte všichni bohové všech lidských společenství a kultur!

Světlo pro můry

Žák a súfí.

Žák putoval do vzdálené vesnice, hledaje jistého súfího, který byl znám svou moudrostí. Ve vesnici se dozvěděl, že súfí žije na svahu přilehlé hory. Ačkoli se už stmívalo, vyrazil na horu, směrem k jasnému světlu, přesvědčen, že tam nalezne súfího. Když došel ke zdroji toho světla, byl překvapen, že nachází jen olejovou lampu, kolem níž se třepetají můry. Když jeho oči přivykly tmě, žák zpozoroval o kousek dál mdlý plamínek. Šel k němu a našel súfího, jak si čte při světle svíčky. "Proč tady sedíš málem po tmě, vždyť támhle je mnohem jasnější světlo?" zeptal se žák. "Jak vidíš," odvětil súfí, "jasné světlo je promůry, aby mne zde nechaly v klidu studovat při světle mé svíčky."

Z Malé knihy súfijské moudrosti

Zajímavosti úvodu Dějin Blízkého východu

Věděli jste, že:

Fez, který  zavedl sultán Mahmud II, který vládl v letech 1808-1839, byl zprvu chápán jako novinka jinověrců a narazil na velký odpor, ale postupně zdomácněl a stal se přímo symbolickou pokrývkou hlavy muslimů. Když se Kemal Atatürk rozhodl v roce 1925 fezy zrušit, narazil jako reformátor znovu na stejně silný odpor jako kdysi sultán Mahmud při jeho zavádění.

V istanbulském paláci Topkapi visí dva jezdecké portréty sultána Mahmuda II, jeden pochází z doby před reformou osmanských vojenských uniforem a druhý po ní. Oba obrazy jsou dílem stejného malíře i postoj koně a jezdce jsou stejné. Na druhém obraze má sultán na sobě kalhoty západního střihu a vojenský kabát s ozdobnými prýmky a změny jsou patrné i na koňském postroji.

Na miniaturách z počátku 18.století, které zachycují slavnosti na osmanském dvoře, je snadné poznat evropské hosty nejenom podle oblečení, ale i podle toho, že jako jediní sedí na židlích, které pro ně osmanští pozorní hostitelé měli přichystané i když je sami nepoužívali.

Tabák na Blízký východ přivezli angličtí kupci na počátku 17.století, káva se objevila už v 16.století. Káva se stala oblíbeným módním nápojem, ale kavárny a hlavně společnost, která se v nich scházela, začaly znepokojovat politické kruhy i náboženské autority. V roce 1633 sultán Murad IV pití kávy a kouření zakázal a nechal několik milovníků kávy a kuřáků popravit. Po dlouhých sporech bylo nakonec kouření povoleno fetvou, kterou vydal muftí Mehmed Bahai Efendi, který byl v roce 1634 jako náruživý kuřák zbaven své funkce a poslán do vyhnanství.

Zásadní význam pro šíření psaného slova mělo v 8.století zavedení výroby papíru z Číny. Jiný vynález z Číny – knihtisk – se na Blízkém východě neujal. Tiskařská technika byla známá, ve středověku se tisklo z vyřezávaných dřevěných desek. Koncem 13.století se mongolští vladaři v Persii dokonce pokusili tisknout papírové bankovky, ale pokus se neujal pro nedůvěru uživatelů. Knihtisk se nakonec dostal na Blízký východ ze západní Evropy. V Turecku se sice o jeho existenci vědělo, o vynálezu knihtisku se ve svých kronikách zmiňují osmanští dějepisci, dokonce o Gutenbergovi a jeho tiskařském lisu. Ale na Blízký východ se dostal knihtisk prostřednictvím židovkých uprchlíků ze španělska v roce 1492 a většinou ho používaly nemuslimské obce. Když byla na počátku 18.století konečně zřízena první tiskárna v Istanbulu, zaměstnávala zkušené židovské a křesťanské sazeče.

Noviny se na Blízkém východě objevily až později, ale je jasné, že si muslimští vzdělanci už od počátku uvědomovali jejich možnosti, ale zároveň i nebezpečí, které v sobě skrývají. Z roku 1690 pochází zpráva marockého vyslance ve Španělsku, který píše o "dílnách, které vydávají zprávy a předstírají, že přinášejí nejčerstvější novinky, ale šíří pouze lži, jež budí senzaci." Bezprostřední zásluhu na rozšíření novin na Blízkém východě má francouzská revoluce, v roce 1795 vydalo francouzské velvyslanectví v této oblasti první noviny. Napoleon dal v Egyptě tisknout francouzské noviny  a úřední věstník. V domácím jazyce začali vydávat noviny dva soupeřící proreformní vladaři, turecký sultám Mahmud II a egyptský Muhammad Alí paša. Noviny byly velice dlouho výlučně vládní, v některých zemích Blízkého východu je to tak ostatně dodnes. První neoficiální noviny v turečtině začaly vycházet v Istanbulu roku 1840 a jejich majitelem a editorem byl Angličan William Churchill, kterému se k jejich vydávání podařilo získat povolení. V době krymské války se v oblasti k šíření zpráv začal používat telegraf a panu Curchillovi se podařilo uzavřít s jedním válečným zpravodajem dohodu o exkluzivním podávání zpráv z bojiště. Jeho noviny pak začaly vycházet pětkrát do týdne. V roce 1860 začal v Istanbulu vycházet s finanční podporou osmanské vlády arabský deník, který už nebyl jen listem prosazujícím vládní politiku. Ve stejnou dobu začali vydávat v Bejrútu jezuité noviny, které mohou být označeny jako první skutečný deník v arabských zemích. Postupem času si denní tisk získal mezi obyvateli Blízkého východu velkou oblibu. Jeho dalekosáhlé rozšíření na konci 19.století a ve 20.století mělo vliv na změny v blízkovýchodních jazycích, turečtina, arabština a později perština prošly během několika desetiletí rychlou vývojovou proměnou. Moderní formy jazyků vznikly z potřeby srozumitelně přiblížit čtenářům dobové události. Novináři začali hrát ve společnosti zemí Blízkého východu mimořádně důležitou roli svým vlivem na veřejné mínění.

Rozhlasové vysílání bylo zahájeno v Turecku roku 1925, jen o 3 roky později než v Londýně. V Egyptě se začalo vysílat 1934. Turecko také mělo první rozhlasovou stanici, která nespadala pod přímý státní dohled a to v roce 1964. Svoboda slova v médiích obecně závisí na charakteru vládnoucího režimu. I k politickým cílům byly moderní komunikační prostředky hojně využívany. Například  iránskou revoluci v roce 1979 řídil Ajatolláh Chomejní rozkazy po telefonu, jeho projevy se šířily na audiokazetách.

Přes zákaz zobrazování v islámu portrétní umění nebylo islámským umělcům zcela cizí. Italský malíř Bellini portrétoval sultána Mehmeda II Dobyvatele, v istanbulském paláci Topkapi je bohatá sbírka portrétůsultánů a jiných význačných osobností. Dokonce se několik portrétů objevilo i na islámských mincích. Jedna z abbásovských mincí s údajným portrétem chalífy vznikla zřejmě jako vědomá provokace, panovník je na ní zobrazen, jak pije z poháru.

Velký úspěch zaznamenal film. Do Egypta se dovážely němé filmy z Itálie už v roce 1897 a točit se začaly už v roce 1917 a o deset let později vznikl první celovečerní film.

Z předmětů každodenní potřeby, které na Blízký východ doputovaly ze Západu a natolik zdomácněly, že už o jejich původu nikdo nepřemýšlí, se dají jmenovat brýle, vynález, který se dostal na Blízký východ v 15.století.

Lewis B: Dějiny Blízkého východu, Praha 1996

Výklad emírova snu

Z příhod Mušfikího.

Emírovi se jedné noci zdálo, že mu vypadly všechny zuby. Zavolal si vykladače snů. "Nemohu vám skrývat pravdu", vyjádřil se zdráhavě vykladač, "vaše děti a všichni vaši příbuzní zemřou dříve než vy!". Za tak zlověstný výklad snu dal emír vykladače snů popravit. Pak se sešel emír s Mušfikím. "Nemůžeš mi vysvětlit skutečný význam mého podivuhodného snu?" "To je velmi pěkný a šťastný sen," odpověděl Mušfikí. "Budete žít na tomto světě ještě déle než vaše děti a vaši příbuzní." Spokojený emír Mušfikího bohatě odměnil a chválil jeho moudrost.

z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

dvorní básník umajjovců

zajímavá postava křesťanského básníka na chalífově dvoře

Al-Achtal (640-710) se narodil v jihoirácké Híře a pocházel z mohutného severoarabského kmene Taghlib, který ještě před vznikem islámu přijal křesťanství monofyzitského směru. Přesto se al-Achtal stal dvorním básníkem umajjovského dvora. Za soupeření Mu'awiji s Alím o chalifát podporovali ansárové z Medíny Alího stranu, a jak bylo v té době zvykem, souboj se vedl také na básnické frontě. Umajjovci se k ansarům sice chovali shovívavě, protože jejich zásluhy o islám nikdo nemohl popřít, ale když ansárský básník složil posměšné verše na Mu'awijovu dceru Ramlu, požádal její bratr, budoucí chalífa Jazíd, taghlibovského básníka Ka'ba ibn Džu'ajl, aby náležitě odpověděl. Ten se zřejmě bál zaútočit na islámskou aristokracii a proto poslal Jazídovi mladého al-Achtala. Tomu se podařilo složit na ansáry tak jízlivou satiru, že si u Mu'awiji stěžovali a básníkovi hrozil přísný trest, ale Jazíd se za něho přimluvil. Al-Achtal pak žil v Damašku na Mu'awijově, Jazídově a Abdalmalikově dvoře a skládal na ně oslavné kasídy.

Byl velkým obdivovatelem předislámských básníků a vědomě na jejich tradici navazoval. Kromě kasíd patřily do jeho kompetence jako dvorního básníka také satiry proti nepřátelům, kdy se snaží je zasáhnout na nejcitlivějším místě, totiž když jim předhazuje chování neslučitelné s tradičním beduínským kodexem cti, obviňuje je z lakoty vůči hostům, neschopnosti k boji, ze zbabělosti, nedostatku hrdosti, nízkého původu.

Skládal také pijácké verše, víno bylo zdrojem jeho životních radostí. Vrcholem jeho smělosti jsou verše, které před chalífou řekl jako odpověď na návrh, aby přijal islám:

Není mým zvykem
držet půst v měsíci ramadánu,
jíst maso obětované Pánu,
stát, bučet bú
v modlitbách stáda muslimů -
jen chladné čisté víno je můj Pán,
za slunce východu ho douškem uctívám.
(Básníci pouště)

Oliverius J: Svět klasické arabské literatury, Brno 1995

Zná zloděje

Z příhod šibala Mušfikího

Nějaký zloděj vysadil v noci dveře Mušfikího domu a odnesl je. Když Mušfikí ráno vstal a viděl, co se stalo, bez velkého otálení se sebral, vysadil dveře místní mešity a odnesl si je domů. Lidé se divili: "Jak to, že jsi sebral dveře mešity, která je Božím příbytkem?" Mušfikí jim odpověděl: "Dveře mi odnesl zloděj, jehož obydlí zná jen Bůh. Ať mu tedy ty dveře sebere, přinese je a pak si může vzít ty své!"

z knihy Šibal Mušfikí, podle tádžických motivů napsal Jiří Bečka

Súfí 3

Asketismus nespočívá v tom, že bys neměl nic vlastnit,
ale že by nic nemělo vlastnit tebe.

Pracuj pro tento život, jako bys měl žít věčně.
Pracuj pro příští život, jako bys měl zemřít zítra.

'Alí Ibn Abú Tálib (600-661)

Ve smrti spočívá život srdce.

Imám Ja'far al-Sádiq (8.století)

Kdosi se zeptal svatého Proroka: "Co mi řekneš o věcech tohoto světa?"
Prorok odpověděl: "Co ti o nich mohu povědět, jsou to věci, které získáváme těžkou prací, opatrujeme s úzkostí a ztrácíme s lítostí."

Abdalláh al-Ansárí al-Harawí (1088)

Vykroč za hranice zdejšího žití a pohleď na nesmírnou rozlohu Jeho království za hvězdami.
Ať se tvé ucho zaposlouchá do toho, co nikdy neslyšelo, a tvé ucho spočine na tom, co nikdy nevidělo, dokud tě nezavede tam, kde spatříš Jediný ze světů a veškeré světy.
Nech vyvěrat svou touhu po Jednom ze svého srdce a duše, dokud nespatříš Skutečnost okem jistoty.
Je pouze Jeden – a nic než On, je Jediný, a není božstva kromě Něho.

Imám Muhammad Ibn 'Alí al-Báqir (11.století)

Všichni vědí, že kapka se vejde do oceánu,
ale málokdo ví, že oceán se vejde do kapky.

Kábir (1450-1518)

z Malé knihy súfijské moudrosti

Súfí 2

Domníváš se, že tento svět
je neustále sám sebou
a jeho trvání vyplývá z jeho vlastní podstaty,
ale ve skutečnosti je paprskem světla,
který vyzařuje z Pravdy
a Pravda je v něm skryta.

Vznes se mimo prostor a čas,
vzdal se světu a buď sám sobě
svým vlastním světem.

Odvrhni zcela svou existenci,
neboť není víc, nežli plevel a prach.
Běž a vysmyč příbytek svého srdce,
uprav jej pro Milovaného,
aby v něm navždy setrval.
Když vyjdeš mu vstříc a odložíš "já",
on vejde a odhalí před tebou svoji Krásu.

Smrt člověka potkává třemi způsoby:
Nejprve umírá každým okamžikem
ze své pozemské podstaty,
když potom hyne jeho vůle,
umírá znovu,
a konečně umírá při oddělování duše a těla.

"Já" a "ty" jsou jen mřížky
v průzorech lampy,
jimiž Jedno světlo září.
"Já" a "ty" je jen závoj
mezi nebem a zemí,
zvedni ten závoj, a více nespatříš
pouta sekt a vír.
Když "já" a "ty" nejsou nic,
co je pak mešita, co synagoga?
Co je Ohňový chrám?

Sa'd al-Din Mahmúd Šabestárí (1250-1320)
Tajná růžová zahrada
z Malé knihy súfijské moudrosti

Marný lov

znovu jedna báseň od Rúmího

Pták letí ve výši, stín jeho tak
po zemi kvapí, jak letící pták.
Hlupák chce ulovit stín – běh a spěch -
žene se, že mu až dochází dech.
Nevěda, že jen pouhý klam ho láká,
neznaje, kde je skutečný zjev ptáka,
do stínu střelil, jak byl by to pták
a jeho toulec prázdný zůstal pak.
Toulec života vyprázdnil – přestal žít,
zahubil ho běh, když stín chtěl ulovit.

Džaláleddín Balchí Rúmí: Masnáví, Praha 1994

F.Tauer: Svět islámu - poznámky 1

Muhammadův život a učení

Teď trochu odbočím. Některé knihy o islámu, které mám půjčené z univerzitní knihovny už budu muset brzy vrátit, tak si chci udělat poznámky o tom, co mne zaujalo a co jsem jinde neobjevila. Takže to bude spíš nesouvislé.

Muhammadovo narození a dětství. Muhammad je přezdívka, znamená stejně jako Ahmad "nadmíru velebený". Není znám rok narození, životopisci říkají, že se narodil 12.dne měsíce rabí al-auval v roce sloním. Názvem se označoval rok, kdy etipský místodržitel v Jemenu Abraha vytáhl proti Mekce a ve svém vojsku měl válečného slona. Mekku nedobyl, protože v jeho vojsku vypukla epidemie a musel se vrátit. Toto tažení mohlo být nejpozději v roce 562, protože v tom roce byl uzavřen mír mezi Byzancí, spojencem Etiopie a říší novoperskou. To ale neodpovídá tradičním údajům o Prorokově stáří v době jeho smrti, podle nich umřel ve věku 60-63 let. Vychází pak datum jeho narození mezi léty 570 a 580. Maminka se jmenovala Amina a umřela na cestě z Jathribu, kde chtěla navštívit svoje příbuzné (měl tedy Muhammad v Jathribu příbuzné z matčiny strany?) a manželův hrob, umřel tam na zpáteční cestě z obchodní cesty ze Sýrie. Sirotka zpět do Mekky donesla její otrokyně Umm Ajmán.

O pronásledování proroků. V době, kdy byl v Mekce pronásledovám, hovořil Muhammad o pronásledování proroků, různé legendy, hlavně parafráze Starého zákona, i staroarabské pověsti, ale ve stejné době se vyskytl lepší vypravěč, zcestovalý muž an-Nadr b.Hárith, který vyprávěl mnohem poutavěji staré iránské legendy. Pobouřil tím Muhammada, který se zlobil, že takové povídačky klade na roveň zjevenému Božímu slovu. Mezi proroky řadí Muhammad Núha (Noe), Ibráhíma (Abrahám), Isháka (Izák), Ismá'íla (Ismael), Ja'kúba (Jákob), Júsufa (Josef Egyptský), Músu (Mojžíš), Dávuda (David), Sulajmána (Šalomoun), Ísu (Ježíš) a také arabské proroky Húda, Sáliha a Šu'ajba. (A co starozákonní proroci?)

Noční cesty. Do závěru pobytu v Mekce se klade tzv. Noční cesta provedená v extatickém stavu nebo ve snu, jejím cílem byl al-Masdžid al-Aksá, v něm někteří vykladači vidí jeruzalémský chrám, jiní svatyni v nebi. S ní se často spojuje podobná noční cesta do nebe Mi'rádž, kterou jiní kladou do starší doby. V obou líčeních jsou apokalyptické představy ovlivněné židovskou a křesťanskou apokalyptikou.

Smlouva s jathribskými 620. Slib, že budou věřit v jediného Boha, nebudou krást, lhát, cizoložit, zabíjet novorozené dcery!, budou poslušni Proroka.

Změna zvyklostí v Medíně. Snaha dorozumět se s židovskou komunitou ve městě, stanovil Prorok původně půst 10.den muharramu jaum al-ašúrá (šíitský svátek- památka zabití Husajna, je to náhoda?), napodobenina dne smíření 10.tišrí, a modlitební směr kibla k Jeruzalému. Po neshodách změna pravidel, kibla k Mekce, postní měsíc ramadán, k modlitbě vybízet voláním adhán ne troubením nebo klepáním, sváteční den pátek ne sobota nebo neděle. Poutní obřady v Mekce, staré poutní obřady dané do souvislosti s Ibrahímem.

Aišina příhoda s náhrdelníkem. Reakce na nařčení z cizoložství, Korán XXIV, 4n. Je stanoven přísný trest pro každého, kdo muslimskou ženu nařkne z cizoložství a nemá na to čtyři svědky.

Poselství k vladařům. Legendární zprávy o poselstvích k vladařům sousedních říší, byzantskému císaři, perskému a etiopskému králi a alexandrijskému místodržícímu v roce 628.

Islámské "desatero": korán XVII, 23-40 a VI, 152-153. Nepřidružovat Bohu jiného boha a jemu jedině sloužit. Dobře nakládat se zestárlými rodiči. Dávat příbuzným, ubohým a pocestným, co jim náleží, ale bez marnotratnosti. Nezabíjet děti ze strachu před zchudnutím. Nesmilnit. Nezabíjet, leč po právu, a při neúmyslném zabití dát výkupné. Nedotýkat se jmění sirotků a dodržovat úmluvu. Zachovávat správné míry a váhy. Nepodezírat bez důvodu. Nekráčet domýšlivě na zemi.
Rozvedení: První přikázání obsahuje v sobě implicitně pět pilířů islámu: modlitbu salát, půst saum, sijám, placení náboženské daně zakát, výroční pouť do Mekky hadždž, případně ještě přidružený boj za víru džihád. V zabití po právu je i krevní msta, kterou Muhammad neodstranil, jen zmírnil. Osmé o správných mírách je jinde v Koránu doplněno zákazem lichvy, myslí se ale půjčování peněz na jakýkoli úrok. K přikázáním se přidružují ještě zákazy pojídání krve, nečistých zvířat, pití vína a hraní majsiru, arabský druh loterie.

Tauer F.: Svět islámu, jeho dějiny a kultura, Praha 1984

Nedokonalost poznání

Báseň perského mystika Rúmího

Slon v temné místnosti
Slon stál v místnosti, jež temná byla celá,
skupina Indů jej tam předváděla.
Přišlo mnoho lidí, poznat si ho přáli,
a tak do té tmy tu mnozí vstupovali.
Že nebylo možné očima ho zřít,
chtěli si ho potmě hmatem prověřit.
Jeden sloní chobot nahmatal a v kvapu
prohlásil: Slon je jak roura od okapu.
Ruka druhého na ucho narazila.
Slon je jak vějíř, jeho slova byla.
Další dohmatal se nohy, sáhl hloub,
pak řekl, že slon je určitě jak sloup.
Jiný přejel dlaní po slonově hřbetu
a tvrdil: Ten slon je jak ta lavice tu.
A tak každý slona jenom za to měl,
jak ho nahmatal a co mu připomněl.
Podle hmatu každý jiný názor má,
kde čte jeden dé, tam druhý přečte á.
Kdyby všichni v ruce jasnou svíci měli,
v dobrozdání by rozdíly vymizely.
Schopnost vnímání je dlaň ruky, nic více,
nestačí dlaň na vše, memí-li v ní svíce.
Pohled na moře a na pěnu je dvojí.
Pozoruj jen moře, pěna neobstojí!

Džaláleddín Balchí Rúmí: Masnáví, Praha 1994

Slabý isnád

Na blogu jsem měla dva vzkazy. V jednom si pisatelka přála, abych psala i něco kratšího a zábavného. Taky se mi jeví, že probírané monoteismy moc smyslu pro humor nemají, ale to je možná tím, že nemám tu správnou literaturu. Tak aspoň jednu islámskou anekdotu, kterou jsem našla ve studijní literatuře.

Badatel o hadíthech cestoval lodí společně s křesťanem. Křesťan vytáhl měch s vínem, nalil si trochu do poháru a pil. Potom nalil podruhé a nabídl badateli. Ten pohár bezmyšlenkovitě, bezstarostně přijal. Nato křesťan zvolal: "Můj ty ubožáku, vždyť je to víno!" Badatel se zeptal, odkud to ví. Křesťan pravil, že je koupil jeho sluha od žida. Tu se badatel o tradicích rychle napil a pravil křesťanovi: "Co živ jsem neviděl většího hlupáka, než jsi ty. My znalci hadíthů se zabýváme muži jako Sufján ibn Ujajna nebo Jazíd ibn Hárún, a teď bych měl věřit nějakému křesťanovi, co ten slyšel od sluhy, co ten slyšel od žida? Při Bohu, napil jsem se, protože je to velmi slabý isnád!"

Jen na vysvětlenou některých pojmů v textu: Hadíth je předávaná zpráva o činech a výrocích Proroka Muhammada a jeho druhů. Spolehlivý záznam každé zprávy vyžadoval, aby její důvěryhodnost potvrzoval výčet těch, kdo zprávu předávali až k tomu, kdo ji zaznamenává. Tento řetězec tradentů se nazývá isnád. Protože postupem času i tak vzniklo množství podvržených hadíthů, byl zhruba ve 3.století hidžry ustanoven samostatný vědní obor, který se hadíthy zabýval.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

V druhém vzkazu si pisatel přál, aby na blogu byla zase antika, její mytologická vyprávění. Tím se teď nezabývám a taky v dohledné době zabývat nebudu, ale kdybyste si přáli nějaké osvěžení, dala by se "smrtelně vážná" islámská a křesťanská témata  prostřídat přece jen něčím zábavnějším. Napište, co si o tom myslíte.

Historické pozadí

Tentokrát trochu o něčem jiném. Nevím, jestli jste se někdy zamysleli nad tím, že i Prorok musí vystoupit ve správný čas na správném místě, má-li mít jeho poslání úspěch. A někdy jsou předpoklady jeho úspěchu zasuté v hloubi minulosti.

Jedna skutečnost, která měla na pozdější rozšíření islámu vliv, bylo stálé soupeření římské, později byzantské, a perské říše o ovládnutí obchodu mezi východem a západem. Národy kolem Středozemního moře dovážely čínské hedbáví a koření z Indie a jihovýchodní Asie. Římané platili za toto žádané zboží zlatými mincemi. V obchodě hrála Persie roli prostředníka a v době, kdy svou moc rozšířila na východ, do něho mohla výrazně zasahovat. Nejkratší cesta procházela přes území pod perskou nadvládou. Pokud by měla být Persie z obchodu vyloučena, přicházela v úvahu buď severní cesta z Číny přes euroasijskou step a turecké území k Černému moři, nebo jižní cesta po moři přes Indický oceán, pak do Perského zálivu nebo do Rudého moře a pak karavanními cestami Arábie. Perská říše se vždycky snažila ovlivňovat obchodní činnost a využívat svou strategickou polohu, v době míru obchodní styky využívala a v době války je bojkotovala. Řím a později Byzanc se snažil se závislosti na cestách přes perské území zbavit. Je tedy jasné, že vzájemné soupeření obou velmocí mělo velký vliv na hospodářství arabských kmenů. Sice o jejich území žádná z velmocí neměla přímý zájem, ale snažili se udržet přízeň kmenů různými způsoby podle momentální situace. Toho většinou náčelníci chytře využívali a přikláněli se střídavě na jednu nebo druhou stranu, občas na obě zároveň. Z karavanního obchodu se dařilo kmenům získat bohatství, které využily k zakládání měst a království s vlastní samosprávou.

K přerušení obchodu došlo po smrti římského císaře Caracally, zemřel 217.n.l. Mezi 4.a 6. stoletím prožila Arábie období chudoby, úpadku kultury a beduinizaci městských obyvatel. Na úpadku Arábie se podílely obě mocnosti tím, že o území Arábie naprosto ztratily zájem. Uzavřely totiž dlouhotrvající mír, od roku 384 do roku 502. Obchodní cesty v té době vedly jinudy, nikdo nestál o dlouhé, nákladné a nebezpečné cesty přes arabské pouště a oázy. Obyvatelé oáz se vystěhovali, vrátili se ke kočovnému způsobu života a výrazně se snížila životní úroveň i kultura.

Šesté století, ve kterém se Muhammad narodil, přineslo změnu. Oživil se persko-byzantský konflikt, říše spolu znovu nepřetržitě bojovaly. A obě si znovu vzpomněly na Arábii a snažily si získat všemožně přízeň jejích obyvatel. Snažily se také vybudovat na krajích svých říší nárazníkové státečky z arabských městských království.

Politika byzantské říše byla protiperská, na severu potřebovala arabské spojence, na jihu zapojila křesťanskou Etiopii, která pak bojovala proti židovskému státu v Jemenu a Peršanům na východě. Etiopové sice zlomili odpor posledního nezávislého státu v jižní Arábii, ale nedokázali tento stav udržet. Z Jemenu se dokonce pokusili postoupit dál na sever a v roce 507 zaútočili na Mekku, středisko obchodu. Etiopská vojska ale utrpěla porážku a stáhla se a o něco později převzali vládu nad Jemenem Peršané.

Ve stejnou dobu však došlo k události, která neschopnost Byzance vybudovat si vlastní cestu na východ trochu vykompenzovala. Celá staletí Čína střežila tajemství výroby hedbáví a vývoz bource morušového se trestal smrtí. V roce 522 se podařilo dvěma nestoriánským mnichům propašovat z Číny do Byzance larvy bource morušového a tak už na začátku 7.století bylo jeho pěstování zavedeno i v Malé Asii. Hedbáví sice nebylo tak kvalitní jako čínský originál, ale Čína ztratila svůj monopol.

Na konci 6.století obě soupeřící říše už neměly dost sil a stáhly se. Etiopové byli vyhnáni z Arábie, i Peršané, kteří řešili domácí spory o následnictví byli ochromeni. I byzantskou říší otřásaly vnitřní, hlavně církevní spory. Tyto události ovlivnily vývoj na Arabském poloostrově, kde se začali usazovat cizinci, včetně osadníků a uprchlíků, kteří s sebou přinášeli nové myšlenky, kulturu a zvyklosti. Na obchodních cestách Arábií bylo rušno. Arabové se přílivu nových podnětů nebránili. Naučili se používat nové zbraně a brnění, převzali dobovou vojenskou taktiku, naučili se užívat i nové zboží, které jejich obchodními cestami proudilo. Ani oblast duchovní nebyla bez odezvy, do této doby spadá vznik a používání arabského písma. Seznámili se s židovstvím i křesťanstvím, mnoho arabských kmenů přijalo křesťanství a některé, zvláště na jihu v Jemenu, židovství. Perské náboženství se v Arábii neujalo, nejspíš proto, že mělo příliš silné národnostní rysy. V raných islámských kronikách se také hovoří o skupinách monoteistů hanífů, kteří se nepřipojili ani k židovství ani ke křesťanství. Hanífové byli mezi prvními, kdo se později přihlásil k islámu.

Lewis.B: Dějiny Blízkého východu, Praha 1996

Kapitulace Mekky a sjednocení Arábie

Navazuji na Muhammad v Medíně 2.

I když byl Muhammad zaměstnán svým bojem s rodným městem Mekkou, sledoval stále své celoarabské poslání. Proto podnikl několik tažení ke vzdáleným arbským kmenům, v létě roku 626 do oázy Dúmat al-Džandal, která leží 700 km severně od Medíny. Podle tradice proto, že se tamní obyvetelé chystali Medínu napadnout, ale to je krajně nepravděpodobné. Spíš chtěl Muhammad zabránit jejich připojení k mekkánské alianci, zaimponovat vojenskou silou jim i okolním slabším beduínským kmenům. Také otázka kořisti nebyla zanedbatelná, protože se s šířením islámu v okolí Medíny zužoval prostor pro loupežné výpravy, vůči soukmenovcům ve víře byly totiž přepady přísně zapovězeny. Později náčelník oázy uzavřel s Muhammadem spojenectví, i když zůstala oáza i nadále křesťanská. Také v roce 627 se Muhammad věnoval severní cestě, vyslal dokonce posla do Sýrie, aby informoval byzantského guvernéra o porážce Kurajšovců. Posel byl na zpáteční cestě kmenem Džudhám oloupen o dary, které pro Muhammada dostal. Trestnou výpravu proti nim pak vedl adoptivní Muhammadův syn Zajd ibn Háritha a po ní kmen uzavřel s Muhammadem spojenectví. Zajd také podnikl cestu do Sýrie, aby navázal pro Medínu obchodní vztahy. Medína tak nahradila v obchodování Mekku. 

Zatímco se Muhammad usilovně angažoval na severu, nechával Mekku zcela na pokoji, jen jí nedovoloval obchodovat, zmocnil se i karavany, která se na podzim 627 dala do Sýrie velkou oklikou. Bylo jasné, že takové počínání nemohou mekkánští dlouho vydržet.

V březnu 628 se Muhammad rozhodl, že asi s 1500 muslimy podnikne malou pouť do Mekky, umru. Kurajšovci proti nim vyslali jezdectvo, ale muslimové se mu vyhnuli a došli až do al-Hudajbíji na okraji posvátného okrsku. Vypuklo zdlouhavé vyjednávání mezi mekkánskými a muslimy. Výsledkem byla smlouva, ve které bylo stanoveno, že se muslimové v tomto roce vzdálí, ale v roce následujícím vyklidí Mekkánci svoje město, aby muslimové mohli vykonat svoje poutní obřady. Také bylo dohodnuto, že se obě strany vzdají na 10 let nepřátelství a že ostatní kmeny mohou volně vstupovat do spojenectví s kteroukoli stranou. Smlouvu z al-Hudajbíje mnozí Muhammadovi stoupenci nepochopili, v ležení vypukla nespokojenost s tím, že se pouť neuskutečnila a vytýkali Muhammadovi jeho ochotu ke kompromisu. Ale právě tato smlouva je dokladem Muhammadovy předvídavé politiky. Aby utlumil odpor stoupenců, dal si Muhammad svolat všechny muslimy a nechal si znovu přísahat věrnost a poslušnost, "přísaha pod stromem".

Protože se s Mekkou nebojovalo, nebyla ani žádná kořist, muslimové proto krátce po návratu vytáhli proti židovské oáze Chajbar, víme už, že se tam uchýlil židovský kmen Banú Nadír, vyhnaný z Medíny a obyvatelstvo oázy bylo stále protimuslimsky naladěné. V červnu 628 se oáza po obléhání vzdala. S obyvateli byla uzavřena smlouva, která později sloužila jako vzor pro vztahy mezi muslimy a podrobenými příslušníky jiných náboženství. Všechen movitý majetek byl snesen na jednu hromadu, pětina patřila samému Muhammadovi a zbytek byl rozdělen ostatním účastníkům výpravy. Židé mohli v oáze zůstat, zůstala jim půda i palmové háje, ale museli platit roční daň, jejíž výtěžek se rozděloval stejným způsobem. Kromě Chajbaru se zmocnili muslimové i dalších židovských osad, způsob zacházení s nimi byl ve všech případech stejný. Jen Fadak připadl Muhammadovi jako soukromý majetek, protože ho získal diplomatickým vyjednáváním.

V březnu 629 vykonal Muhammad s 2000 muslimy umru podle dohody z al-Hudajbíje. Obyvatelé vyklidili město a pak z okolních výšin sledovali muslimské poutní obřady. V době Muhammadova pobytu ve městě  a krátce po něm přestoupilo k islámu několik význačných představitelů Kurajšovců, vojevůdci Chálid ibn al-Wálid a 'Amr ibn al-'As. V tomto roce se stal muslimem také Muhammadův strýc al-'Abbás, předek chálifovské dynastie Abbásovců.

V době mezi smlouvou od al_Hudajbíje do kapitulace Mekky v lednu roku 630 podnikli muslimové 17 válečných výprav, většinou proti kmenům, které sice opustily tábor nepřátel islámu, ale nebyly ještě dostatečně podrobeny. V září roku 629 se vydalo na sever dosud největší muslimské vojsko o 3000 mužích vedené Zajdem ibn Hárithou a dostalo se až k Ma'ánu (v dnešním Jordánsku). Při střetnutí s byzantským vojskem, lépe řečeno s arabskými oddíly v byzantských službách, byl Zajd a několik dalších zabit. Boj dopadl pro muslimy neúspěšně a museli se stáhnout zpátky do Medíny.

V Mekce zatím nastala chaotická situace. Vedení se zmocnila mladší generace Machzúmovců, proti uzavřené smlouvě dodávkami zbraní podpořili kmen Bakr, který bojoval s kmenem Chuzá'a, spojence muslimů. Protože to bylo evidentní porušení příměří, vydal se Muhammad roku 630 na pochod proti Mekce a nenechal se oblomit ani delegací vedenou Abú Sufjánem, nepřistoupil na žádný kompromis, protože přece nemohl nechat spojence ve štychu. Výprava měla tentokrát už 10000 mužů. Na dohled od Mekky nechal Muhammad zapálit 10000 ohňů. Do tábora k nim pak přišla delegace vedená Abú Sufjánem a nabídla úplnou kapitulaci Mekky. Muhammad ji přijal a po svém vítězství ukázal skutečnou velkomyslnost, nechal popravit jen 4 Mekkánce za úkladné vraždy, jinak prominul i těm, kdo proti němu bojovali až do poslední chvíle. Nechal zničit všechny sošky bůžků v Ka'bě, pomodlil se v ní, ale pak předal klíče zpět jejich dědičným strážcům. Celé město ho uznalo jako Proroka Božího.

Ke sjednocení všech Arabů Muhammad své bývalé krajany potřeboval, město bylo v Arábii tradičně symbolem moci a jeho posvátný charakter Muhammad uznával. Podřizováním arabských kmenů vznikal muslimský stát a bylo potřeba  zkušených lidí pro plnění hospodářských, správních a vojenských úkolů.

Mezitím se spojily dva významné kmeny, dávní nepřátelé Mekky, kmen Hawázin a kmen Thaqíf z města at-Tá'if. Doufali totiž, že předpokládaná válka mezi muslimy a Mekkou obě strany vyčerpá a oni se tak zbaví obchodního soupeření a kontroly. Nestalo se tak. Na konci ledna v bitvě u Hunajnu bojovali muslimové a Mekkánci spolu proti spojeným kmenům. Sice se jim podařilo v bitvě slavně zvítězit, ale následné obléhání města at-Tá'if bylo neúspěšné přes použití obléhacích strojů katapultů. Dělení velké kořisti z bitvy přineslo obavy do tábora Medíňanů, protože měli dojem, že Muhammad Mekkánce favorizuje, byl k nim opravdu velice štědrý. Muhammad však své spoluobčany ujistil, že je nehodlá opustit a zůstane v Medíně. Svoje slovo také dodržel. Předákům Hawázimovců, kteří se zachránili z bitvy útěkem a teď nabídli svou kapitulaci a přijetí islámu, vrátil zajaté ženy a děti.

Výsledek bitvy přesvědčil také všechny zbývající arabské kmeny, že bude pro ně výhodnější, pokud se k muslimům přidají. 9.rok po hidžře se jmenuje sanat al-wufúf "rok poselstev". Byly uzavírány smlouvy mezi muslimy a jednotlivými arabskými kmeny. Vznikl tak mohutný kmenový svaz.

Koncem roku 630 podnikl Muhammad svou největší a poslední výpravu proti oáze Tabúk. Zároveň měly být podrobeny severní kmeny, některé závislé na byzantské říši. Dá se tedy tato výprava chápat jako první, která směřovala za hranice poloostrova. Armáda muslimů už dosáhla počtu 30000 mužů. Výsledkem bylo uzavření smluv o spojenectví s mnoha křesťanskými i židovskými kmeny na severozápadě Arábie. Bylo jim povoleno ponechat si svoje náboženství, ale podrobily se muslimské vládě a slíbily platit roční poplatek, tím získaly statut "chráněných".

Po výpravě k Tabúku zůstal Muhammad celý rok v Medíně a věnoval se organizační činnosti. V březnu roku 632 pak osobně řídil největší pouť do Mekky. Při této příležitosti "pouti na rozloučenou" stanovil přesný rituál poutě a všechny s ní spojené obřady. Po návratu do Medíny bylo znát, že je  nemocný a 8.6.632 zemřel.

Hrbek.I, Petráček.K.: Muhammad, Praha 1967
Tauer F.: Svět islámu, jeho dějiny a kultura, praha 1984

Muhammad v Medíně 2

Navazuji na příspěvek Muhammad v Medíně 1.

V březnu roku 625 vytáhla z Mekky armáda o síle 3000 mužů. Proti nim stála muslimská armáda o síle jen 700 mužů, protože těsně před bitvou ji opustil 'Abdalláh ibn Ubajj se svými přívrženci, V Koránu jsou pak nazýváni pokrytci. Bitva u Uhudu se konala 25.3.625. Muhammad postavil své vojsko tak, aby se nepřátelské ležení octlo mezi postupujícími muslimy a medínskými tvrzemi. Ze začátku se sice dařilo podle plánu, Mekkánci byli odraženi a stáhli se až do svého ležení. Ale pak se muslimské síly rozptýlily v hledání kořisti a toho využil velitel mekkánské jízdy Chálid ibn al-Walíd, později jeden z největších muslimských dobyvatelů. Ve zmatku někdo rozšířil fámu, že byl Muhammad zabit a muslimové ustupovali. Ale Muhammad byl v bitvě jen zraněn na obličeji a do nohy a stáhl se na svah kopce. Zde se shromáždila kolem něho část muslimů, druhou skupinu, která utíkala směrem k tvrzím, jezdectvo dohnalo a způsobilo jí velké ztráty. Muhammadovo postavení ale jezdectvo nemohlo napadnout a po několika neúspěšných útocích pěchoty se Mekkánci stáhli domů do Mekky. Bitva měla sice lepší výsledky pro Kurajšovce, ale svého cíle nedosáhli a situace zůstala fakticky stejná jako před bitvou. Takový výsledek ale otřásl vírou medínských v Boží pomoc a zhoršil jejich prestiž v okolních kmenech. A právě v té době se pokoušeli mekkánští získat proti muslimům spojenectví velkých kmenů, protože si uvědomili, že se sami mezi medínské opevnění nemohou odvážit. Muhammad, který se o jejich plánech dozvěděl, podnikl v těch dvou letech několik válečných výprav, aby okolní kmeny od takového spojenectví odradil.

V roce 625 byl z Medíny vypuzen i druhý židovský kmen Nadírovci, protože se spojoval s nepřátelskými kmeny. Nadírovci museli v Medíně nechat zbraně i nemovitosti, hlavně palmové háje, ale mohli odejít do oázy Chajbar.

Přes vyhnání dvou židovských kmenů z Medíny opozice proti Muhammadovi nepřestávala. "Pokrytci" se snažili vnést mezi muslimy rozkol. Jedna z epizod, která měla posloužit rozkolu mezi Muhammadem a jeho věrným stoupencem Abú Bakrem, je dost známá. Na jedné válečné výpravě ztratila Aiša náhrdelník a při jeho hledání se v poušti výpravě ztratila. Zpět ji dovedl po dlouhé době jeden z mladých bojovníků a to zavdalo příčinu k pomluvám a osočení Aišy z nevěry. Muhammad se nejdřív tvářil jakoby nic, ale později ji zprostil jakéhokoli podezření. Zároveň si svolal nejvlivnější z ansárů a požádal je o dovolení, aby směl potrestat jednoho z nich, který urazil jeho rodinu. Z reakcí zástupců obou kmenů, kteří se předháněli ve své věrnosti Prorokovi, bylo zřejmé, že se jeho pozice upevnila a že opozice ztratila oporu mezi svými soukmenovci. Muhammad nakonec Ibn Ubajje nepotrestal, dokonce když Ibn Ubajj zemřel, sám Muhammad řídil pohřební obřady.

Kurajšovci mezitím shromáždili velkou armádu jak z vlastních řad, tak z okolních kmenů. Vojsko mělo 10000 mužů, z toho 600 jezdců na koních. V březnu 627 vytáhlo z Mekky. Muslimské obce v Medíně se zmocnily obavy, ještě si dobře pamatovali bitvu u Uhudu. A nemohli postavit víc než 3000 mužů a jezdce skoro neměli, v otevřeném boji by neměli šanci. Muhammad byl zvyklý radit se s lidmi ve svém okolí bez ohledu na jejich původ. Tehdy poslechl radu perského otroka Salmána a na ochranu Medíny dal vykopat hluboký příkop. Oáza byla ze tří stran obklopena lávovými poli, takže stačilo vyhloubit příkop jen na jedné, severní straně. Na vyhloubení příkopu horečně pracovali všichni 6 dnů a podařilo se jim práci dokončit těsně před příchodem útočníků. Na takovou taktiku ovšem nebyla beduínská vojska vůbec připravena. Utábořili se opodál příkopu a snažili se s koňmi dostat na druhou stranu. Muslimové se bránili sprškou šípů. Kurajšovci zůstali před Medínou 14 dní. Snažili se získat na svou stranu poslední židovský kmen Banú Qurajza, ale Muhammad mezi obě strany dokázal zaset nedůvěru. Po 14 dnech obléhání na tom byli obléhaní dobře, protože jim v oáze nic nechybělo, zato obléhatelé začali trpět nedostatkem vody, potravin i špatným počasím. Aliance se rozpadla, beduíni se stáhli do svých území a Kurajšovci se také museli vrátit domů. Byla to zjevná porážka Mekky a ztroskotání posledního pokusu o zničení muslimské obce. Hlavně přišla Mekka o všechnu prestiž mezi ostatními arabskými kmeny a navíc musela čelit postupnému hospodářskému úpadku, protože jí muslimská vojska nedovolovala obchodovat se Sýrií.

Pro poslední židovský kmen jeho snaha spojit se s nepřáteli muslimské obce dopadla tragicky. Muhammad předložil rozhodnutí o jejich osudu radě, která rozhodla, že muži budou popraveni a ženy a děti prodány do otroctví.

Hrbek.I, Petráček.K: Muhammad, Praha 1967

Moje prázdninové čtivo

Literatura k islámu.

Seznámek části dostupné literatury v češtině.

Zjistila jsem, že jsem docela nevzdělaná, co se týče historie islámských zemí. A to jsem se vždycky domnívala, že o historii přece jen dost vím. Pokud jste na tom podobně, možná  vám přijde vhod seznam literatury, kterou jsem se zásobila na letní prázdniny před zkouškou z islámu.

Dějiny:
Lewis Bernard: Dějiny Blízkého východu, Praha, 1997 (nakladatelství Lidové noviny)
od počátků islámu, i s předchůdci, do současnosti, opravdu hlavně o dějinách
Tauer Felix: Svět islámu, jeho dějiny a kultura, Praha 1984 (Vyšehrad)
podtitulek: Nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do  nichž proniklo učení arabského proroka, od jeho vystoupení do konce první světové války
Robinson Francis: Svět islámu, Praha 1996, (Kulturní atlas Knižní klub)
hlavně o islámských říších od 15.století, mnoho map, tabulek a obrazového materiálu
Bečka Jiří, Mendel Miloš: Islám a české země, Olomouc 1998 (Votobia)
O místě islámu v evropských dějinách, obrazu islámu v českých zemích a o muslimech v českých zemích

Zakladatel a texty:
Hrbek Ivan, Petráček Karel: Muhammad, Praha 1967 (Orbis edice Portréty)
Korán, přeložil Ivan Hrbek: Praha 1972
je opatřen překladatelovou studií o Muhammadovi a Koránu.
(vyšlo i nové vydání, dokonce jsem ho teď viděla v prodejně levných knih za 99,- Kč.
tentýž překlad je i na netu na stránkách Muslimské unie
http://www.mulim-inform.cz/, tam jsou i některé další texty)
Zdá se mi lepší číst tištěný text, nejen kvůli úvodní studii, ale také proto, že jsou súry řazeny chronologicky a jsou opatřeny vysvětlivkami
Pelikán Petr: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997 (PF UK)
z pohledu tvorby sunny, v textové části ukázky hadíthů

Islám jako náboženství:
Denny M.Frederick: Islám a muslimská obec, Praha 2003 (Prostor, edice Náboženské tradice světa)
Zajímavé tím, že přibližuje žitou formu náboženství.
Kropáček Luboš: Duchovní cesty islámu, Praha 2003, už třetí, doplněné vydání
Vznik a vývoj islámu, jeho tradice, popis sekt i duchovních směrů.

Současné problémy:
Kropáček Luboš: Islámský fundamentalismus, Praha 1996
Mendel Miloš: Židé a Arabové, dialog idejí a zbraní, Prachatice 1992

Encyklopedie:
Pavlincová a kol. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, Olomouc 2003
Velmi obsáhlý slovník
Fleissig Jiří, Bahbouh Charif: Malá encyklopedie islámu, Praha 1993 (Dar ibn Rushd)
malá příručka základních pojmů, ale i zemí a lidí
 
a snaha o ekumenický dialog
Küng Hans, van Ess Josef: Křesťanství a islám, Praha 1998 (Vyšehrad)
Kuschel Karl-Josef: Spor a Abrahama, Praha 1997 (Vyšehrad)

Jsou další knihy, které se mi nepodařilo zatím dostat do ruky a proto je tady neuvádím. Jestli se k nim dostanu, napíšu o nich později.

Muhammadova zjevení

Byl Muhammad prorokem?

V diskusi se vyskytla otázka, jak je to s Muhammadovým prorockým nárokem. Nejsem teologem ani židovským, ani křesťanským, ani muslimským. Tahle otázka totiž není z pozice religionistiky vlastně zodpověditelná. Zabýváme se jen lidskou stranou náboženství, můžeme povědět, jak si příslušníci jednotlivých náboženství své bohy, Boha, proroky apod. představují, koho za ně pokládají. Ale nemůžeme povědět, jak je to, stručně řečeno, z té Boží strany.

Z toho, co o Muhammadovi víme, je jisté, že on sám se za Božího proroka pokládal a zjevení, která měl, považoval za přímé Boží promluvy. Vlastně si nikdy nedovedl vysvělit způsob, jak jsou mu zjevení zprostředkována. V první době měl dokonce dojem, že cítí blízkost samého Boha, ale většinou je považuje za zprostřekovaná archandělem Gabrielem, obrysy jeho postavy totiž ve svých vizích viděl a slyšel jeho hlas. Později si vytvořil hypotézu o Božích emanacích, z Boha vychází Slovo Amr, Kalima, ze Slova Duch svatosti Rúh al-kudus, který zjevení Prorokovi sděluje. Také ráz zjevení se v jednotlivých obdobích jeho života měnil. Na začátku to byly extatické stavy, při nichž padal v křečích na zem, měnil barvu obličeje, čelo měl pokryté potem a chroptěl, měl zrakové i sluchové halucinace. Byly to stavy podobné stavům staroarabských větců káhinů, ale domněnku, že používal psychoaktivní látky k dosažení extatických stavů stejně jako oni, si myslím, že můžeme vyloučit, protože se z celku jeho činnosti jeví, že se nesnažil úmyslně své přívržence klamat. Původ těchto stavů je tak nezodpovězen. Domněnky o psychické nebo neurologické chorobě se dají napadnout tím, že se později v medínském období už podobné stavy skoro nevyskytovaly, což by se u neléčené choroby pravděpodobně nestalo. Možná k dosažení extatických stavů přispěl asketický život, dlouhé prodlévání o samotě, meditace, koncentrace na myšlenku jednoho Boha. I nepřízeň okolí a psychické trauma z toho vyplývající mohlo spolupůsobit. Súry z tohoto období jsou většinou krátké veršované výroky plné poetických obrazů a eschatologických vidin.

V Medíně se extatické záchvaty, při nichž míval zjevení, objevují méně často. Muhammad v té době pokládal i výroky, které pronášel za jasného vědomí, často po předchozím promyšlení, za zjevení inspirované Bohem. Proto v nich mohl řešit aktuální problémy, které se v obci vyskytly. I podoba súr z tohoto období je jiná, jsou to většinou dlouhé traktáty, které obsahují kultovní nebo zákonodárné příkazy, případně legendární látku. Všechny súry jsou v rýmované próze sadž, ale v dlouhých súrách medínského období jsou rýmy stereotypnější. Je ale pravda, že sám Muhammad se nikdy nepokládal za nic jiného než člověka a nadto mezi svými výroky rozlišoval ty, které byly inspirované, tedy zjevení, a ty, které říkal sám za sebe.

Hrbek.I, Petráček K.: Muhammad, Praha 1967
Tauer F.:Svět islámu, jeho dějiny a kultura, Praha 1984

ze súfijských moudrostí

Alláh vlastní nápoj, který je určen pro jeho nejbližší přátele, když pijí, jsou opojeni, když jsou opojeni, jsou radostní, když jsou radostní, jsou vlídní, když jsou vlídní, roztávají, když roztávají, jsou svobodní, když jsou svobodní, hledají, když hledají, nalézají, když nalézají, přicházejí, když přicházejí, připojují se, a když se připojují, není rozdílu mezi nimi a jejich Milovaným.

Alí ibn Abú Tálib (zemřel 661)

Třicet let jsem strávil hledáním Boha, a když jsem po uplynutí této doby otevřel oči, zjistil jsem, že ve skutečnosti On hledal mě.

Abú Jazíd Al-Bistámí (zemřel 875)

Nezáleží na tom, jak se snaží učitel, nezáleží na tom, jak pilný je žák, nezáleží na tom, jak je upřímný, když dny a noci studuje. Konečné osvícení přichází darem od Alláha.

Šejch Al-Fajtúrí (zemřel 875)

z Malé knihy súfijské moudrosti

Muhammad v Medíně 1

Pro ty, kteří nečtou pravidelně, odkaz na předchozí článek o Muhammadovi.

Nejdřív několik vět o vnitropolitické situaci v Jathribu. V období vzniku islámu byla situace ve městě už neudržitelná. V úrodné oáze žily dva původem jihoarabské kmeny Aus a Chazradž a tři kmeny židovské, Qurajza, an-Nadír a Qajnuqá'. Několik desetiletí před Muhammadovým příchodem už bojovaly kmeny navzájem a dokonce už rozklad kmenového systému došel tak daleko, že bojovaly proti sobě i jednotlivé rody stejného kmene. V roce 617/618 vyvrcholily půtky mezi kmeny Aus a Chazradž velkou bitvou u Bu'ráthu, která sice skončila nerozhodně, ale obě strany z ní vyšly oslabené a nesmířené, bojovalo se dál v drobných půtkách, ve kterých byli další padlí, mrtví na obou stranách museli být pomstěni podle zákona krevní msty, kruh násilí se stále rozšiřoval. Na malém prostoru oázy hrozilo, že se obyvatelé vzájemně vybijí. Rozumnější předáci obou kmenů si uvědomovali, že potřebují nějakou neutrální osobnost s dostatečnou autoritou, která by život ve městě řídila. O něco podobného se sice pokusil jeden z vlivných mužů kmene Chazradž, 'Abdalláh ibn Ubajj, který proto v době bitvy zůstal neutrální, ale protože patřil k jathribskému kmenu nebyl pro druhou stranu přijatelný. Jathribští se proto obrátili na Muhammada. Jejich volba měla převážně praktické pohnutky, Muhammad nepatřil k žádnému z nesvářených kmenů, měl náboženskou autoritu. Obyvatelé Jathribu, i když polyteisté, byli stykem se svými židovskými spoluobčany dobře informováni o zásadách monoteistického náboženství, znali model nadkmenové společnosti, která má v čele Proroka nebo jinou osobu náboženského významu. Výhodné bylo i to, že byl Muhammad v ostrém sporu s mekkánskou oligarchií, takže nehrozilo, že by chtěl Jathrib dostat pod mekkánský politický vliv.

Prvním úkolem Muhammadovým bylo vybudovat obec muslimů, která by byla organizována už ne podle rodové, ale podle náboženské příslušnosti, aby se neopakovaly staré spory a boje. Tak se z Muhammada stal politik, zákonodárce a soudce, vojevůdce, krátce zakladatel nové společnosti. Nebylo to samozřejmě snadné a vyžadovalo to čas, neobyčejné diplomatické schopnosti, takt, pevnost a předvídavost.

Po svém příchodu do Jathribu, přejmenovaném na město Prorokovo Medína, se Muhammad nejdřív ubytoval v domě jednoho horlivého muslima, později však zakoupil raději poblíž pozemek a postavil na něm dva domky, každý pro jednu ze svých tehdejších dvou žen, Saudu a 'Aišu, dceru Abú Bakra. Prostranství vedle domků bylo ohrazeno a sloužilo jako jedna z prvních mešit islámu. Později pro každou další ženu postavil další domek, až jich bylo devět v řadě. Sám Muhammad neměl vlastní dům, noci trávil střídavě u některé z žen, přes den se zdržoval obvykle u 'Aiši nebo na prostranství (jedna jeho část byla zastřešena palmovým listím). Na tomto místě byla později vybudována mešita Prorokova, dnes druhé nejvýznamnější kultovní středisko islámu.

V nejstarších Muhammadových životopisech zůstala zachována Medínská ústava, která pojednává o uspořádání vztahů mezi medínskými kmeny navzájem ansárové i mezi nimi a mekkánskými emigranty muhádžirové. Vznikla zřejmě v prvních dvou letech hidžry. Společnost se nazývá umma, navenek vystupuje jako jeden kmen podle staroarabských zvyklostí, všichni muslimové jsou stejně chráněni před vnějším nepřítelem a jsou si vzájemně také odpovědni.

Ovšem Muhammadovo postavení v prvních letech nebylo příliš pevné, nebyl ještě politickou hlavou celé ummy, ale jen mekkánských muhádžirů. Všemi muslimy byl uznáván jako Prorok, nesmíme ovšem zapomínat, že ne všichni obyvatelé Medíny se hned stali muslimy. Také nějakou dobu trvalo než se prosadil jako rozhodčí sporů mezi jednotlivými skupinami obyvatel města.

Jedním z dlouhodobých Muhammadových cílů bylo rozšířit islám na celou Arábii i s rodným městem Mekkou a vrátit islámu Ka'abu očištěnou od pohanských kultů jako kultovní středisko.  Protože metoda přesvědčování mekkánských soukmenovců selhala, po přesídlení do Medíny začal využívat i jiné prostředky. Medína totiž ležela asi 300 km severněji od Mekky na karavanní cestě do Sýrie a všechny karavany Kurajšovců z Mekky jí musely procházet. Už jsem psala o tom, že přepadávání karavan bylo v Arábii považované za legální způsob obživy. V prvních letech po hidžře se tak živili přesídlenci z Mekky muhadžirové, kteří byli převážně nemajetní a byli závislí na materiální pomoci ansárů z Medíny. První výpravy konali hlavně muhadžírové. Později se k nim přidali i ansárové a společně podnikali výpravy i proti okolním beduínským kmenům. Přepady dostaly novou náplň, staly se bojem věřících proti nevěřícím.

První válečné přepady byly sice nevelké, ale Kurajšovce stejně zneklidnily. V březnu roku 624 Kurajšovci zorganizovali z Ghazy v Palestině do Mekky velkou karavanu o tisíci velbloudech, kterou vedl jeden z mekkánských předáků Abú Sufján. Muslimové o síle 324 mužů (všechna jména účastníků jsou známá) vyčkávali její příchod u Badru, ale karavana, která byla varována, se dostala jinou cestou do bezpečí. Muslimové narazili na vojenský oddíl, který proti nim vytáhl z Mekky o síle 950 mužů. Bitvu u Badru (15.3.624) muslimové přes nepoměr sil vyhráli, v bitvě padl hlavní předák mekkánských a největší nepřítel islámu Abú Džahl. I počet padlých bojovníků byl na straně mekkánských mnohem větší. Muslimové získali hodně kořisti, ale nejvíc získali na výkupném za zajatce, někteří totiž pocházeli z velmi bohatých rodin, chudým zajatcům Muhammad výkupné odpustil. Porážka Kurajšovců byla způsobena nejednotou velení, nerozhodností bojovníků, ale také jejich větším stářím proti mladším muslimům. Muslimové byli navíc podpíráni svou vírou v posmrtný život a příslibem, že každý, kdo padne v boji za islám, bude vzat rovnou do ráje. Důsledkem bitvy byla ztráta prestiže mekkánské oligarchie, což se později projevilo snadnějším odpadáváním spřátelených kmenů od mekkánské protiislámské koalice. Vítězství muslimů posílilo postavení Muhammadovy obce nejen materiálně, ale i politicky a morálně. Korán připisuje zásluhu za vítězství přímo Alláhovi (8:17).

Úspěch pomohl i Muhammadovu postavení. V Medíně proti němu existovala od počátku opozice, vedená 'Abdalláhem ibn Ubajj, který se před Muhammadovým příchodem sám chtěl stát vedoucí postavou města. Opíral se o jeden z židovských kmenů žijících v Medíně, kmen Banú Qajnuqá'.

Muhammadovo soužití s židovskými kmeny v Medíně bylo hned od začátku špatné. Sám se totiž domníval, že náboženství, které hlásá, je totožné s židovským, a předpokládal proto, že bude židovskými kmeny dobře přijat. Židé však poukazovali na rozdílnosti mezi Koránem a Tórou a tak napadali přímo základ jeho učení, Korán jako zjevení a pozici Muhammada jako Božího proroka. Podle Muhammada náboženství hlásané Abrahamovi bylo jediným pravým náboženstvím a všichni proroci byli Bohem vysíláni, aby je utvrzovali a rozšiřovali. Ale židé i křesťané provedli změny ve svých svatých Písmech a tak zjevenou pravdu vlastně zfalšovali. Židé se navíc prohlásili za vyvolený národ a Boží péči vztáhli jenom na sebe, sami se obraceli proti prorokům vzešlým z jejich vlastních řad, když je proroci napomínali. Po plném rozpracování teologie islámu jako nefalšovaného abrahamovského náboženství změnil Muhammad směr muslimské modlitby, první muslimové se totiž modlili obráceni k Jeruzalému, teď byl stanoven směr k Mekce, ke Ka'abě.

Prní z židovských kmenů, který Medínu opustil, byl kmen Banú Qajnuqá'. Rvačka mezi židy a muslimy způsobila, že kmen Banú Qajnuqá' byl muslimy obležen ve svých tvrzích, po dvou týdnech se vzdal a musel z Medíny odejít, mohli odejít všichni, s rodinami i majetkem. Jak se Muhammadova pozice v Medíně upevňovala, rostlo i nepřátelství obou dalších židovských kmenů, podněcovali opozici proti němu a spojovali se s Mekkou a beduínskými kmeny proti muslimské obci.

Hrbek.I, Petráček K.: Muhammad, Orbis, Praha 1967

P.S. Je to napínavé, pokračování příště...

Mekka a prvotní obec

O začátcích Muhammadova prorockého působení jsem už psala. Teď jenom doplním poznatky získané v jiných knihách.

Podle tradice měl Muhammad první zjevení v roce 610. Ze začátku měl strach, jestli se nezbláznil, po prvním zjevení archanděla Gabriela se totiž dlouho nic nedělo. Tehdy mu nejvíc pomohla manželka Chadídža a její bratranec Waraq, který znal křesťanské učení. Oba došli k přesvědčení, že je Muhammad skutečně poslem Božím. Muhammad nejdřív hlásal svoje vidění jen v úzkém kruhu své rodiny a přátel, teprve o několik let později vystoupil se svým učením na veřejnosti. Hlavním motivem súr prvního období je téma všemohoucnosti Boha, jeho dobroty, spravedlnosti a správného vedení, pojednávají o zázraku stvoření a Božích darech.

První obec věřících, bylo jich méně než dvacet, se nejdřív scházela tajně v Muhammadově domě převážně k nočním modlitbám, vté době dostala modlitba alespoň zárodečně svůj rituální tvar. Po veřejném vystoupení Muhammadově se sice stali první muslimové i předmětem posměšků kvůli svým pravidelným modlitbám provázeným podivnými pohyby, ale zároveň se vyskytlo i dost lidí, kteří se ke skupince začali přidávat. Kolem roku 614 už Muhammadův dům nestačil, střediskem kultu i výuky se stal dům al-Arqama, mladého zámožného muže z nejvlivnějšího mekkánského rodu Machzúmovců.

V několika knihách jsem si přečetla, že první stoupenci byli většinou příslušníky společensky nižších vrstev. V Hrbkově studii na začátku překladu Koránu je ale pěkně rozebrán seznam prvních muslimů, konvertitů před rokem 622. Rozlišuje tři společenské skupiny, mladé muže z nejvlivnějších rodin, blízké příbuzné těch vládnoucích osob, kteří byli později v nejostřejší opozici proti novému náboženství, v druhé skupině znovu mladé muže, ale z méně významných rodů, v obou skupinách převažovali lidé, kterým bylo v době přijetí islámu zhruba třicet let. Ve třetí skupině byli lidé různého věku, kteří stáli mimo rodový a kmenový systém, mezi nimi i otroci a propuštěnci různého etnického původu, ale i Arabové, kteří byli přidruženi ke kurajšovským rodům v podřízeném postavení. První dvě skupiny ze začátku převažovaly, dá se tedy konstatovat, že přívrženci byli vedeni náboženskými pohnutkami, protože v prvotní obci nemohly ještě působit ani sociální ani politické pohnutky.

Mekkánská vládní vrstva se zpočátku necítila ohrožena a sledovala vznikající malou obec věřících spíš s posměchem. Teprve později jim došlo, že uznat Muhammadův nárok na to, že je poslem Božím by znamenalo i politický nárok na jeho vedoucí postavení ve městě, a jejich postoj se změnil ve tvrdou opozici. Muhammad byl veřejně urážen, nazývali ho bláznem, věštcem, básníkem a podvodníkem. Jeho přívrženci byli vystaveni různým ústrkům, hlavně uvnitř svých vlastních rodů. V čele opozice stáli předáci dvou nejmocnějších rodů, Machzúmovců a Umajjovců, Abú Džahl a Abú Sufján. Do roku 622 musel Muhammad bojovat s touto opozicí, v tomto období také jeho náboženské představy vyzrávaly, islám tak získal skoro svou definitivní podobu.

Prvním pokušením byl požadavek předáků města, aby Muhammad neútočil na zavedená mekkánská božstva a zařadil je do svého náboženství. Jeden čas se zdálo, že je ochoten jim vyhovět, tak vznikly "satanské verše", kde se připouští existence a přímluva pohanských božstev al-Lát, al-'Uzzá a Manát, později si ovšem uvědomil důsledky takového kompromisu a verše 53:19 změnil na zásadní zavržení jejich kultu. Pak následovala súra 109 a 112, kde se Muhammad definitivně rozešel s pohanstvím. Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Nejhorší byl zprvu nátlak rodin na věřící muslimy, aby se Muhammada a své nové víry zřekli. To byla těžká zbraň, protože podle dosavadního práva byla moc hlavy rodu neomezená a nikdo zvnějšku do ní nemohl zasahovat. Tehdy Muhammad vyslal roku 615 několik desítek svých přívrženců i s rodinami do křesťanské Etiopie, kde pod ochranou vládce měli přestát nejhorší dobu pronásledování. Většina z nich se pak vrátila po roce 622 do Medíny, někteří se vrátili až v roce 628. V Mekce zůstali jen ti, jejichž postavení bylo tak silné, že mohli odolávat nátlaku a pak ti, kteří byli zcela závislí.

Muhammad měl zprvu výraznou oporu ve svém vlastním rodě Hášimovců, jejich tehdejší hlavou byl jeho strýc Abú Tálib (otec čtvrtého chalífy 'Alího) a ve kterém měl významné slovo i jeho další  strýc al-'Abbás (předek dynastie Abbásovců). Nebyli sice v té době muslimy, ale rozhodně Muhammada chránili a tak mu umožnili v jeho činnosti pokračovat. Vysloužili si tím bojkot rodu (zákaz obchodování a sňatků) pro celý rod Hášimovců ze strany ostatních Kurajšovců. Bojkot trval přibližně dva roky, 616 – 618, ale příliš se nepovedl, protože Hášimovci sami posílali menší karavany do Sýrie a obchodovali s beduíny, přicházejícími do Mekky. Přes velké ztráty se první muslimové islámu nevzdali. Po dvou letech se proti hášimovská aliance rozpadla. Její úspěch byl jenom v tom, že od vyhlášení bojkotu se k Muhammadovi nepřidali žádní noví přívrženci. Celkový počet muslimů v té době byl asi osmdesát lidí včetně těch, kteří byli v Etiopii.

V roce 619 Muhammada postihla největší rána, umřela jeho žena Chadídža i jeho hlavní ochránce Abú Tálib. Do čela Hášimovců  se dostal nepřátelsky naladěný Abú Lahab. Muhammad zbavený podpory vlastního rodu se musel ohlédnout po jiném působišti, protože islám i malá obec věřících byla v Mekce odsouzena k zániku. Pokusil se domluvit s obyvateli města at-Tá'ifu, ale ti ho nepřijali, z města ho vyhnali a kamenovali ho. Tím se jeho pozice v Mekce ještě zhoršila, podařilo se mu získat sice osobní ochranu u předáka rodu Naufal, ale jen za slib, že nebude dál šířit svou náboženskou propagandu.

V roce 620 začal Muhammad vyjednávat s předáky města Jathribu, kteří doufali, že se mu podaří uspokojit neuspořádané poměry v jejich městě. V následujícím roce s nimi Muhammad uzavřel smlouvu v soutěsce al-'Aqaba, podle níž se jathribští zavázali, že ho přijmou jako proroka, budou ho poslouchat a chránit proti nepřátelům. Postupně všichni muslimové z Mekky přesídlili do Jathribu, těm se říkalo muhádžirové "přesídlenci", později něco na způsob islámské šlechty. Muslimové z Jathribu byli nazýváni ansárové "pomocníci", protože pomohli islámské obci v jejích nejtěžších chvílích. Obě skupiny se jmenují ashábové "druhové, přátelé Muhammadovi" a k jejich osobním jménům se přidává formule radíja iláhu 'anhu "nechť Bůh v něm nalezne zalíbení".

Mekkánská opozice se rozhodla při postupném odchodu muslimů Muhammada odstranit. Chtěli ho zabít v jeho domě, ale byl včas varován a ukryl se jinde. O jeho život usilovali i při jeho tajném odchodu z Mekky, odcházel jako poslední spolu s Abú Bakrem a jeho propuštěncem, museli se několik dní skrývat v jeskyni.

Korán, přeložil Ivan Hrbek, vyšel v edici Živá díla minulosti 1972
obsahuje jako úvod stostránkou studii o Muhammadovi a Koránu.
Denny F.M.: Islám a muslimská obec, Praha 2003

Města Mekka a Medína

Něco o přírodních podmínkách a společenském pozadí v Arábii před začátkem Muhammadova působení

Přírodní podmínky na Arabském poloostrově vždycky byly drsné, ve své větší části je holý a neúrodný, skládá se z pouští a stepí. Podél rudomořského pobřeží je horká, dusná a neúrodná nížina Tiháma, která směrem do vnitrozemí je ohraničena horským pásmem Hidžázem, které se směrem od severu k jihu postupně zvyšuje a v jemenských horách má už přes 4000 metrů. Za Hidžázem terén klesá v terasách až k Perskému zálivu a tvoří centrální náhorní planinu Nadžd. Její hranicí jsou na jihu písečné pouště ad-Dahná' a ar-Rub'al-chálí, na severu poušť an-Nufúd. K zemědělství je vhodná jen malá oblast dnešního Jemenu a řídké pásy oáz, zejména ve středním Nadždu a v Hidžázu. Voda je nesmírně vzácná, oázy jsou odkázány na studně a prameny.

V takových přírodních podmínkách tvořili kočovníci převážnou část obyvatelstva. Živili se kočovným a polokočovným pastevectvím velbloudů, koz a ovcí. Kromě toho pěstovali domácí řemeslo, většinou pro vlastní potřebu, částečně také pro naturální směnu. S usedlíky v oázách měly kočovné kmeny mnohostranné vazby, většinou pokrevní. Základní jednotkou byl rod, několik rodů tvořilo klan, sdružení klanů, které měly společný původ tvořilo kmen. Kmenové svazy se tvořily většinou za určitým účelem a po splnění úkolu se zase rozpadaly. V takto uspořádané společnosti byl vůdce kmenu vždy volen díky svým osobním schopnostem. Sice se často stávalo, že po náčelníkovi nastoupil jeho syn, ale funkce nebyla dědičná. Pro všechny však platily nepsané zákony, na prvním místě solidarita rodů a klanů, která zajišťovala ochranu všem příslušníkům. Jedinec v těchto podmínkách neznamenal nic a neměl by šanci přežít. Loupežná přepadávání stád sousedních kmenů byla běžná a nepovažovala se za nic nečestného nebo nezákonného, přesto při nich nedocházelo k zabíjení, šlo jen o kořist a všichni si dávali pozor, aby na sebe neuvalili krevní mstu. Jakmile totiž došlo k zabití, dosahovala krevní msta stále širších rozměrů, které činily život celého klanu nebo kmene nejistý. Uvnitř kmene měli všichni svobodní mužové rovnocenné postavení, bylo samozřejmé pomáhat všem členům, kteří se octli v tísni nebo v chudobě. Dalším závazkem všech bylo pravidlo pohostinství, ochrana cizinců i ochrana svěřeného majetku. Závazky mezi kmeny i jednotlivci byly považovány za posvátné, porušení se rovnalo ztrátě cti. Mluvčími veřejného mínění byli básníci, kteří používali nadkmenový jazyk, rozdílný od jednotlivých arabských  dialektů. Tento jazyk, který byl považován za dokonalý vzor, byl srozumitelný všem. Všechny kmeny také spojovaly každoroční poutě do Mekky, v měsících, kdy se konaly poutní obřady, nesmělo docházet k přepadům ani k bojům.

Mekka leží v pustém a neúrodném údolí a její obyvatelé se nemohli živit zemědělstvím. Byla důležitou zastávkou na staré obchodní cestě, měla totiž bohaté studně. Po etiopské okupaci Jemenu byla jihoarabská obchodní konkurence vyřazena a obchod od 6.století přešel do rukou Kurajšovců. Z Mekky byly vysílané dvě velké karavany ročně do Sýrie, Mekka byla v období před vznikem islámu střediskem bohatství, obchodu a politického vlivu. Zároveň byla také kultovním centrem západní Arábie, stála tu Ka'ba, krychlová budova vystavěná nad černým meteorickým kamenem (původně to byl snad Saturnův chrám). V době Muhammadově tu byly umístěny sochy pohanských božstev. Ka'ba a další místa v blízkosti Mekky byly cílem každoročních poutí, spojených s rituálem, který později Muhammad přetvořil pro své náboženství. Při příležitosti poutí se konaly také velké trhy, na poutích i trzích obyvatelé Mekky bohatly. Uvnitř kurajšovského kmene rozvojem obchodu docházelo k bojům mezi slabšími a silnějšími klany a rody. V čele mekkánského městského státu stála rada složená z významných představitelů jednotlivých rodů, největší vliv v radě získaly nejbohatší rody. Rozhodnutí rady bylo třeba se podrobovat, jinak mohl být na neuposlechnuvší klan uvalen bojkot (zákaz obchodování a sňatků). Kurajšovci byli proslulí nejen svými obchodními a finančními schopnostmi, ale také jako diplomaté, kteří dávali před násilím přednost intrikám a kompromisům. To se projevovalo mimo jiné tím, že v době zarputilých bojů mezi Byzantskou říší a Persií zůstávala Mekka přísně neutrální. Bohaté město obchodníků bylo otevřeno cizím kulturním vlivům.

Na jihovýchodě od Mekky ležela úrodná oáza at-Tá'if, ješte jižněji byl Nadžrán, bohatá oáza s křesťanským obyvatelstvem a vlastním biskupem. Na sever od Mekky se táhl řetěz oáz, od Jathribu přes Wádí al-Qurá', Fadak, Chajbar až k Tabúku. Ve většině oáz byly arabské kmeny spolu s kmeny židovskými. Jathribská oáza byla zemědělská, arabské kmeny Aus a Chazradž byly jihoarabského původu, právě v době Muhammadova působení stály proti sobě nepřátelsky, v malém prostoru oázy se krajně nepříznivě projevoval zákon krevní msty, život každého jednotlivce byl ve stálém ohrožení. 

Korán, přeložil Ivan Hrbek, vyšel v edici Živá díla minulosti 1972
obsahuje jako úvod stostránkou studii o Muhammadovi a Koránu.

stránky Muslimské unie

Skončila jarní část semestru, podařilo se mi vyřídit všechny administrativní záležitosti a mám už povoleno studovat o jeden rok déle. Zkoušky, které mě ještě čekaly, latinu a islám, jsem si přeložila na září. A tak teď mohu v klidu studovat.

Zatím nabízím rozcestník na islámské materiály, které nabízí Muslimská unie.

Poutní místa v Iráku

Několik poznámek k poutním místům v Iráku.

Karbalá
Město ve středním Iráku, v jeho blízkosti 10.října 680, 10.muharramu 61 roku hidžry, zahynul se svou rodinou a částí doprovodu třetí ší'itský imám Husajn, syn Alího a Fátimy. Na místě Husajnova hrobu bylo postaveno mauzoleum. Roku 850 bylo abbásovským chalífou al-Mutawakkilem zbořeno a zatopeno, roku 979 ší'itskými Bújovci obnoveno a rozšířeno. Roku 1801 bylo opět zničeno wahhábovci, později znovu postaveno. Dnes tvoří spolu s madrasou velký komplex a nejproslulejší poutní místo ší'itů. V době výročí Husajnovy smrti je dějištěm smutečních slavností ášurá. Vrcholem ášurá je smuteční procesí, které je doprovázeno recitací koránských veršů a achbárů (vyprávění, příběh, zpráva), výpovědí o výrocích a skutcích proroka Muhammada, v ší'itském islámu ekvivalent sunnitských hadísů. V Karbalá znázorňují předání Husajnovy hlavy umajjovskému chalífovi Jazídovi a její opětné vydání rodině. Tradice ášury se rozvinula zhruba od 10.století, kdy se konaly první tryzny.

Nadžaf
Podle tradice místo posledního odpočinku Muhammadova bratrance a zetě Alího. Zřejmě jde o fikci, Alí byl zavražděn v Kúfě a sunnitská tradice tvrdí, že byl pohřben na hřbitově tamní mešity. Přesto historicky ne zcela doložená informace uvádí, že v Nadžáfu na předpokládaném místě Alího úmrtí dal abbásovský chalífa Harún ar-Rašíd (786-809) postavit hrobku, kterou 977 rozšířili ší'itští Bújovci. V 10.století byla sice hrobka zničena karmaty, ale byla znovu vybudována. Od 19.století se v Nadžafu soustředili mudžtahidové (znalci islámské právní vědy s nejvyšší autoritou a oprávněním vynášet samostatné rozhodující výroky ve věcech teologie a práva) a vzniklo středisko výuky ší'itského reformního islámu. V nadžafském centru působil v 60.letech 20.století i imám Chomejní a další přední ájatolláhové, pozdější ideologové islámské revoluce v Íránu.

Slovník judaismus, křesťanství, islám, Olomouc 2003

Mu'tazila

Taky jste se mysleli, že islám je mnohem jednolitější ve svým myšlenkových směrech než ostatní monoteistická náboženství?

Já ano. Proto mne docela překvapila myšlenková škola, která se jmenuje mu'tazila. Slovo je z arabského i'tazala – oddělit se. Školu založil Wásil Ibn Atá (zemřel 748) a Amra Ibn 'Ubajd (zemřel 762). Stoupenci se označovali jako lidé spravedlnosti a jedinosti ahl al-adl wa't-tauhíd. V té době se díky četným překladům šířila znalost aristotelské a hlavně novoplatónské filosofie a rozvíjel se vlastní spekulativní kalám jako metoda teologického myšlení.

Mu'tazilité používali jako kritéria ve věroučných věcech rozumu a to i při formulaci pojmu tawhíd, Boží jedinost. Představu Boha metafyzicky i eticky zduchovněli. Stavěli se proti antropomorfnímu a doslovnému pojímání Božích atributů, které podle nich nejsou odlučitelné od Boží podstaty, v boji proti antropomorfním představám používali symbolické výklady. Odmítali, že by bylo možné spatřit Boha, a to i v ráji, protože je svou podstatou spirituální. Bůh je příliš vznešený, přesahuje naši představivost. (V křesťanství je analogií negativní teologie).

Škola mu'tazily byla přesvědčena o svobodě lidské vůle, svobodnou vůli člověka chápali jako nutný předpoklad Boží spravedlnosti. Lidské konání je zcela v moci člověka, který je za své činy zodpovědný. Spáchá-li člověk hřích, musí být potrestán. Rozhodně popírali absolutní predestinaci. Toto přesvědčení o odpovědnosti lidí vedlo v praxi ke vzniku inkvizice, která fungovala od první poloviny 9.století, kdy abbásovský chalífa Ma'mún (813-833) přijal mu'tazilu za oficiální doktrínu státu.

K nejvýznamnějším postavám vrcholného období patřil Ibrahím an-Nazzám (zemřel 843), který stvoření vysvětloval teorií skrytosti. Bůh stvořil svět v jeho plnosti v jediném okamžiku, vše pak postupně přirozeně a zákonitě vystupuje ze skrytosti navenek. Tato teorie ovšem odporovala stanovisku islámské ortodoxie, podle něho totiž Bůh neustále přímo tvoří každý čin. Polemiku s ortodoxií vyvolal také postoj mu'tazily k otázce vzniku Koránu. Podle ortodoxie je Korán slovem, které patří jako atribut k Bohu a existuje tedy od věčnosti. Mu'tazila hájila názor, že Bůh je neproměnný a jeho slovo ve své rozmanitosti a časové podmíněnosti nemůže být nestvořené.

Za chalífy al-Mutawakkila (847-861) byla znovu zavedena ortodoxie a mu'tazila ztratila svůj tvůrčí a polemický vliv, prvky jejího myšlení se ale uplatnily i později v teologických konstrukcích šíitů a cháridžovců a některé metody si osvojila dokonce sama ortodoxie.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha 2003
Slovník Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc 2003

Muslimské šátky

V Evropě se před nedávnem debatovalo o šátcích muslimských děvčat ve školách. Obě strany sporu braly zahalování jako náboženský symbol. Chci k tomu dodat něco z toho, co se právě učím.

Hidžáb, rouška, kterou si muslimka zakrývá obličej, je nařízení právní vědy fikh, nevyplývá z koránu (33:59, 24:31) ani z tradice sunna. Raně islámský pohled na ženu byl tolerantnější než pozdější právní interpretace, archetyp vzdělané, ambiciózní a přesto oddané ženy se ale neprosadil.

Právní věda ilm al-fikh se zabývá formulací a výkladem šarí'y. Fikh vznikl v průběhu 2. a 3.století hidžry jako reakce arabskoislámského chalífátu na problémy stále složitějšího společenského, státního a správního mechanismu. Fikh se rozvíjel ze čtyř zdrojů: Korán a sunna měly charakter boží zvěsti, resp. modelu chování prvních členů muslimské obce věřících. Další zdroje, analogie a konsensus, jsou už chápány jako výtvor lidského racionálního úsudku. Vznikaly různé právní směry mazhaby, sunnitský islám uznává čtyři mazhaby, nazvané podle zakladatelů.

Hidžáb řešily různé mazhaby různě. Současný islámský fundamentalismus hidžáb opět prosazuje a jeho nošení se stává formálním projevem protestu proti sekulární moci, jinde je jeho nošení součástí dobrovolné identifikace mladých žen s kulturními kořeny, projevem odporu vůči západní kulturní globalizaci.

Nejzajímavější na konec. Podle dr. Mendela, který nám islám přednáší, se setkali muslimové se zahalováním žen při své expanzi do oblastí ovlivněných byzantskou kulturou. Neznám zvyky byzantské říše v 7. a 8.století našeho letopočtu. Mohu jen posloužit textem, který je o dost starší, Pavlovou epištolou Korintským 1Kor 11,2-16. Text je autentická Pavlova epištola, doba vzniku je nejpravděpodobněji na jaře roku 54.

Citace ze slovníku Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc, 2003

Ze zdravotních důvodů moje osobní omluva. V poslední době jsem toho mnoho do blogu nenapsala a nevím, kdy se to změní k lepšímu. Myslete na mne, prosím.

Vybrané súry z 1.mekkánského období

K předchozímu oddílu Muhammad I jsem přepsala několik súr z prvního mekkánského období.

Súra 93
Denní jas
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Při denním jasu
a při noci, když je tichá,
Pán tvůj tě neopustil ani tebou nepohrdá!
A bude pro tebe poslední věru lepší než první
a Pán tvůj tě zajisté obdaří k tvému uspokojení.
Což nenašel tě jako sirotka – a v útulek tě nepřijal?
Bloudícím tě nalezl – a správnou cestu ti ukázal,
nuzákem tě nalezl – a bohatství ti věru dal!
Co sirotka se týče, toho neutiskuj,
co žebráka se týče, toho neodstrkuj,
však o dobrodiní Pána svého jiným vypravuj!

Súra 94
Otevření
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Což jsme ti hruď tvou neotevřeli
a nesňali s tebe tvé břemeno,
jež záda tvá tak tížilo,
a pověst tvou jsme do výše nezvedli?
Vždyť se strastmi i úleva přichází!
A až se uvolníš, pak dál se namáhej
a k Pánu svému v touze spěj!

Súra 99
Zemětřesení
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Až se země bude otřásat svým zemětřesením,
až země svá břemena vyvrhne,
člověk se zeptá: "Co se s ní děje?"
V ten den bude země vyprávět své děje
podle toho, jak jí to Pán tvůj vnukne.
V ten den se lidé vynoří v houfech, aby jim byly ukázány jejich činy.
A kdo učinil dobra jen za váhu prášku, uzří je,
a kdo učinil zla jen za váhu prášku, uzří je.

Súra 82
Rozpuknutí
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Až se nebe rozpukne,
až se hvězdy rozptýlí.
až se moře rozlijí,
až se hroby převrátí,
pak pozná duše každá, co učinila zavčas a co zmeškala.

Súra 103
Osud
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Při osudu!
Věru že člověk spěje v záhubu!
Kromě těch, kdož uvěřili a zbožné skutky konali a vzájemně se k pravdě a neochvějnosti nabádali.

Súra 107
Podpora
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Co soudíš o tom, jenž nazývá náboženství lží?
To je ten, jenž sirotka odhání
a k nakrmení chudáka nepobízí.
Běda těm, kdož při modlení
o modlitbu svou se nestarají,
kteří chtějí být jen viděni
a dávat podporu odmítají.

Korán. Z arabštiny přeložil Ivan Hrbek. V edici Živá díla minulosti vyšel v roce 1972.

Muhammad I

Nepochybná data v Muhammadově životopise známe až pro dobu jeho působení v Medíně v letech 622-632. Předtím asi deset let se snažil prorocky působit v Mekce, své prorocké vystoupení zahájil zhruba ve čtyřiceti letech, podle starších tradic se za datum jeho narození považuje rok 570, ale podle novějších poznatků mohl být mladší, narozený v roce 580.

Po otci patřil k rodu Hášimovců, který v té době zchudl. Muhammad byl brzy sirotkem, otec mu zemřel ještě před jeho narozením, matka v jeho šesti letech. Nejdřív se o něho staral dědeček Abdulmuttalib, později strýc Abú Tálib. Jeho zážitky z dětství se odrážejí i v jedné z nejstarších mekánských súr (93:3-11). Ale text zmiňuje i příznivý obrat v jeho životě. Tím tradice chápe jeho sňatek se zámožnou vdovou Chadídžou, pro kterou předtím pracoval. Chadídža byla starší o patnáct let, ale byla Muhammadovi oporou nejen hmotnou, ale i duchovní, podporovala ho oddaně od začátku jeho prorockého působení. Chadídža Muhammadovi porodila čtyři dcery a dva syny, synové ale umřeli už v dětství.

Muhammad znal dobře starý pohanský kult soustředěný v Mekce kolem Ka'by. Při svých obchodních cestách se zřejmě seznámil i s učením křesťanů a židů. Věděl o Tóře i evangeliích, ale sám je nečetl. Muslimští teologové zdůrazňují jeho negramotnost ummí, jak je uvedeno přímo v Koránu (7:158) a vidí v tomto faktu potvrzení božského původu Koránu. V původním slova smyslu ovšem může ummí znamenat "neznalý svatého Písma", takže o Muhammadově negramotnosti se nedá rozhodnout. Každopádně se velice zajímal o náboženství, zvlášť o monoteistická učení.

Po vizích v osamění došel Muhammad k názoru, že ho Bůh vyvolil hlásat Jeho slovo jako prorok nabí a posel rasúl. Počátky zjevení bývají datovány do roku 610, veřejná vystoupení do roku 613. Jeho poselství se krajané nejdřív posmívali, později se stali vyloženě nepřátelští, nazývali ho bláznem madžnún, káhinem, čarodějem, věštícím básníkem nebo dokonce podvodníkem. Muhammadův zápas prvního mekkánského období je zachycen v súrách z tohoto období, krátkých a extatických. Odpůrci z řad Kurajšovců chtěli, aby do své nauky zařadil i stará v Mekce uctívaná božstva. V jedné chvíli byl dokonce Muhammad ochoten al-Lát, al-'Uzzá a Manát zařadit jako určité přímluvce, napsal o nich tzv."satanské verše", později vypuštěné, protože zřejmě poznal nebezpečí takového kompromisu širk. Přiklonil se k naprosto rozhodnému monoteismu, jak svědčí súra Upřímnost víry (112)

Rci: "Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě je věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven."

Kurajšovské přední rody potrestaly Hášimovce za podporu proroka dvouletým obchodním a společenským bojkotem. Muhammada nezlomili. V roce 619 ale umřela Chadídža i strýc Abú Tálib. V čele Hášimovců ho vystřídal Abú Lahab, který byl Muhammadovým odpůrcem, bylo tedy zřejmé, že krajany nepřesvědčí, ani v blízkém Táifu neuspěl. Tehdy mu několik předáků z města Jathribu nabídlo přesídlení. Muhammad s nimi v soutěsce al-'Aqaba uzavřel smlouvu, že ho přijmou jako proroka a budou ho chránit.

To byla hidžra, odchod Muhammada a jeho stoupenců z Mekky do Jathribu, který pak byl přejmenován na Madínat an-Nábí "město Prorokovo". Hidžra probíhala postupně, sám Muhammad odešel s Abú Bakrem jako poslední, do Medíny dorazili 24.září 622. O sedmnáct let později za chalífy Umara bylo toto datum stanoveno jako počátek islámského datování.

L.Kropáček: Duchovní cesty islámu, Praha, Vyšehrad, 2003

Muhammadova rozsáhlá rodina

Musím se přiznat, že při řetězení vět jsem měla taky velkou chuť švindlovat. A tak tu část, která mne nejvíc zaujala a byla pár vět před požadovanou pátou větou na straně 23, opíšu teď:

Křesťanská polemická literatura se po století rozhořčovala nad Muhammadovou údajnou smyslností. Po smrti Chadídži, v době přibývajících politických úspěchů, se Prorok postupně oženil s devíti dalšími ženami. Hlavní důvody sňatků byly ovšem politické a někdy sociální. Muhammad uzavíral sňatky s dcerami významných prvních muslimů (jako byla Á'iša, dcera Abú Bakra nebo Umarova dcera Hafsa) a kmenových náčelníků a také s vdovami po padlých muslimských bojovnících. Je příznačné, že se neoženil s žádnou ženou z Medíny, aby neporušil svou neutralitu vůči tamním rodům. Vedle zákonných manželek měl ještě tři konkubíny: koptskou křesťanku Máriji, kterou dostal darem od egyptského místodržícího, a dvě židovky. Muhammadova rozsáhlá polygamní rodina jeho současníky rozhodně nepohoršovala, ale byla naopak chápána jako chvályhodný doklad jeho mužnosti, schopnosti a postavení. Evropským kritikům odpověděl v moderní době Egypťan al-Aqqád, že Muhammadova široká rodina nesvědčí o přemíře sexu, stejně tak jako skutečnost, že se Ježíš neoženil, nesvědčí o jeho nedostatku.

L.Kropáček: Duchovní cesty islámu, Praha, Vyšehrad, 2003, str 22-23