Předsevzetí

Nebýt zbabělec.

NEKŇUČET! 

Příbytky Boží

Z výletu do Toskánska a Assisi...

Bůh má absurdní smysl pro humor. Nebo lidé absurdní představu o Bohu.

Letnice

Všem přeju pěkné svatodušní svátky

"Stvoř srdce čisté, Bože, mi a ducha přímého

ať v míru žiji se všemi, zbav sám mne od zlého!" 

Nadčasový povzdech

Dnes jsem si do čekárny před ordinací na Žluťáku, byla jsem tam na běžné kontrole, vzala knížku Kámen do voda. Je to malá antologie české naivní poezie 20.století, vydaná v roce 2005. Všechny básničky jsou půvabné, ale jedna mě přece jen nejvíc zaujala, z roku 1956.

Celý článek

Doma

    Pomalu se vracím...

Píseň chval

Chval Pána svého písní a jásej s radostí,
že z trápení a tísní své stádce vyprostí.
Když voláš k němu v bídě a v protivenství čas,
on na pomoc ti přijde a sílu dá ti zas.

Píseň z německého bratrského kancionálu 1544

Oznamuji všem svým věrným čtenářům, že dnešní kontrolní vyšetření dopadlo naprosto fantasticky. Po čtyřech absolvovaných chemoterapiích moje paralelní organizační struktura úplně vymizela.

Paralelní organizační struktury a vyhladovělé slepice

Něco o střetu buněčných kultur

Celý článek

Žalm 103

Při každé chemoterapii přemýšlím o žalmu 103. Přemýšlejte dnes se mnou, prosím.

    

Spěch nehodný filosofa

Zapojte svou představivost.

Oříškové oplatky

I když se snažím tvářit jako zapřisáhlý bořič vánočních mýtů, přesto zůstávám věrná některým vánočním tradicím. Jednou nesporně je pečení vánočního cukroví (ale rozhodně to nijak nepřeháním).

Celý článek

Stvořitelská vzpomínka

K diskusi, kterou jsme vedli o teorii ID, přidám jednu osobní vzpomínku.

Před několika lety v zimě jsem se rozhodla rychlit zeleninovou řeřichu. To je velice prostá záležitost, na tácek s vatou se vyseje patřičný počet semínek, zaleje vodou, a pak se jenom čeká, semínka během týdne vzejdou a utvoří pěkný zelený kobereček, ten necháte chvíli růst a pak si odstřihujete mírně štiplavou čerstvou zelenou pochoutku. Když to děláte s citem, máte je dokonce na delší čas.

Přesně tak to taky probíhalo až do momentu, kdy jsem na řeřichy nemyslela a nedodala jim vodu. Všimla jsem si své chyby ve chvíli, kdy někteřé řeřišky už vadly. Vodu jsem dodala, ale bylo už pozdě, část se narovnala, ale ostatní padaly pořád, protože jsem je vysela moc hustě, nemocné s sebou strhávaly i ty, které byly relativně v pořádku. Budete se mi možná smát, ale tehdy jsem vnímala, jak rostlinky živé i umírající volají o pomoc a stěžují si na svůj nezasloužený úděl. I Stvořitel/ka může mít černé svědomí. Vzala jsem párátko a snažila jsem se zoufale zachránit aspoň ty, které měly šanci přežít. Byla to naprostá bezmoc a marná snaha, nakonec celý tácek s řeřichami skončil v odpadkovém koši, ale vzpomínka zůstala...

Zkouška

Převzatá povídka Daniela Novotného. Moc se mi líbí.

Celý článek

Info

Informace o blogu i o mé osobě pro nové čtenáře

Celý článek

Teokracie

Pokusím se osvětlit, proč považuji každou snahu o zavedení teokracie jako společenského uspořádání za rouhání se proti Boží svrchovanosti.

Celý článek

Vlasy

Jak jsem slíbila, popíšu teď, jak bakářky probíhaly.

U nás se skládají ze čtyř kusů, z obhajoby bakalářské práce, a z ústní zkoušky před tříčlennou komisí, zkouška má taky tři části, obecnou a metodologickou, západní náboženské tradice a východní náboženské tradice. Okruhy otázek jsem už uveřejnila před časem, můžete se pokochat...

Zadávání otázek je zcela v kompetenci zkoušejících, takže celkem hodně záleží na tom, koho v komisi dostanete, protože každý zkoušející učí jiný předmět a dá se usuzovat, že se bude ptát hlavně na to svoje. Komise byly dvě, přiřazení ke komisím bylo takové, že jsme většinou byli tam, kde jsme měli svého vedoucího práce, pokud v komisích nebyl, tak do komise, kde byl oponent. Já jsem měla v komisi vedoucího své práce, oponentka se nemohla účastnit, protože právě zkoušela v druhé souběžné komisi. O práci jsem tu už psala celkem hodně, obhajoba proběhla v pohodě. Z obecných věcí jsem dostala evolucionistickou teorii vývoje náboženství, v západních tradicích vznik monoteismu v Izraeli (to mi dal vedoucí mé práce a patří mu za to vřelý dík, už jsme o tomto tématu diskutovali, chci se mu věnovat v další etapě svého studia a on to samozřejmě dobře věděl, protože je i nadále vedoucím mé práce), ve východních Buddhu i buddhy. Mohu shrnout pocit nejenom ze svých otázek, že se zkoušející nesnažili nikoho potopit, ale že k daným otázkách chtěli docela dost podrobností.

Nejzábavnější byla diskuse o buddhismu, dostali jsme se nějak k tomu, že buddhistické chápání reality je blízké moderní biologii. Nevím, nedovedu ani podrobně popsat, jak se stalo, že jsme začali diskutovat o možnosti klonování z vlasů. O vlasech, které jsou skoro ve všech náboženských systémech považovány za něco výjimečného, takže jsou světci buď zcela vyholení nebo se naopak nemohou stříhat. No, je pravda, že každá buňka, tedy i ta odpadlá, jako ostříhané vlasy nebo taky nehty, obsahuje v sobě celou genetickou informaci o daném jedinci. Z tohoto hlediska by byl pochopitelný strach předliterárních kultur, nechávat nějaký materiál volně nepřátelům napospas. Ale řekněte mi, jak je možné, že o této, i dnes pořád jen teoretické možnosti, lidé odjakživa "věděli". Prostě úžas, od včerejška nad tím dumám a nevím.

Myslím, že by bylo potřeba konfrontovat náboženské představy a příkazy ne mezi sebou navzájem, ale spíš s tím, co nového víme v přírodních vědách, hlavně tam, kde samy vycházejí za hranice "zdravého" lidského rozumu.

Ale zpět ke studiu. Složením zkoušky jsem pokročila do období magisterského studia, kde mám specializaci na starověká náboženství. Milí čtenáři už dobře ví, že to je moje nejoblíbenější "parketa". Na dějiny křesťanství už mohu tedy zapomenout, v dané specializaci se vyskytuje jen jejich starověký začátek. V tomto semestru mám zapsanou sociologii náboženství, magické myšlení, stará indoiránská náboženství, náboženství a nacionalismus a náboženské souvislosti izraelsko-arabského konfliktu. A taky povinný jazyk, budu pochopitelně pokračovat v hebrejštině.

Je to legrační, mám pořád hodně práce, na zkoušky jsem se z práce vlastně "ulila", ale udělalo se mi teď jakési vnitřní prázdno, a kupodivu to není až tak skvělý pocit...

Povzdech nad vlastní pitomostí

Nakonec bývá většinou všechno jinak.
Tak si vzpomínám, jak jsem na začátku prázdnin po odevzdání své bakalářské práce slibovala, jak se budu pilně učit ke státní závěrečné bakalářské zkoušce a zpracované otázky budu uveřejňovat na blogu. Jistě jste si povšimli, že jsem se naopak skoro nevyskytovala. Práce, která je mou profesí, se ukázala silnější. Projekt, který jsme vytvářeli v první půli roku a odevzdávala jsem ho koncem července, se při testování ukázal být špatný koncepčně. Mea culpa, mea maxima culpa. Teď ovšem už čas opravdu kvapí tryskem k dalšímu odevzdávání do zkušebního provozu u uživatelů, vlastně už celá věc měla být na jejich počítačích nejlépe včera. A já musím narychlo svůj program přepracovat směrem k větší obecnosti, abych dostála všem, i na poslední chvíli, formulovaným požadavkům. Prostě hrůza...
Kdesi v podvědomí hlodá také červík výčitek, že se nestačím věnovat i studiu. Ale s tím červíkem špatného svědomí jsem se nakonec rozhodla rázně skoncovat. A proto taky ta moje veřejná zpověď. Jsem už postarší studentka, studijní bič jsem si na sebe upletla dobrovolně a s radostí. Nenechám si teď přece svoji oblíbenou zábavu pokazit výčitkami. Takže můj závěr vzhledem ke zkoušce: Ke studování jsem se rozhodla proto, že jsem chtěla pochopit nejrůznější souvislosti a právě toto zaměření studia jsem při všem svém čtení chytrých knih a chození na nejrůznější přednášky preferovala. Nedám se teď vtáhnout do biflování faktů, které si mohu v literatuře bez problémů najít, pokud je budu potřebovat. Navíc na to opravdu nemám dost času. Půjdu na zkoušku vlastně bez přípravy, myslete na mne příští pátek odpoledne.
P.S. No, snad se mi přece podaří něco sem dodat, ale nevím, nevím...

Návrat

Návrat aneb co by na blogu mohlo (a mělo) být o prázdninách

Rostliny neprávem opomíjené

Moje objevy...

Likvidace

jako počátek rekonstrukce...

Bydlíme v domě se zahradou. Jsem na ni patřičně pyšná, mám ji ráda, před lety letoucími jsem si ji sama navrhla a starala se o ni v každé své volné chvíli. Ale v posledních několika sezonách jsem na zahradě pracovat nemohla a péči o ni převzal můj muž. Musím ho pochválit, v jeho pojetí a péči zahrada na půvabu rozhodně získala, všemu se daří a jako celek zahrada vypadá skvěle. Můj muž se ukázal jako praktický a usilovný zahradník (nikdy bych to nečekala), zvládá péči o stromy, keře, růže, květiny, jahody i zeleninu ve skleníku, Jen na skalku si netroufl, vytahoval jen ty plevele, o kterých bezpečně věděl, že to plevele jsou a zbytek nechal na přírodě. Byl to každopádně zajímavý experiment, na skalce vznikl rovnovážný ekosystém, který ovšem se skalkou už měl jen vzdálenou podobnost, vitálnější rostliny vytlačily ty méně životaschopné, máme teď místo skalky hlavně kameny prorostlé konvalinkami a lesními jahodami, taky spoustou jarních cibulovin jako ladoněk, ladoniček, modřenců a malých botanických tulipánů, nějaká skalnička jako iberis, tařičky, rožce a mateřídoušky by se tam taky našla. Letos jsem se už znovu mohla částečně zapojit do práce. Po důkladné obhlídce terénu jsme se rozhodli po odkvětu těch cibulových drobátek přikročit k likvidaci asi dvou třetin skalky, vytahání kamenů a zrytí terénu. Stěhujeme ty rostliny, které chceme zachovat, na jiná místa v zahradě a necháme celou tu planinu až do příštího roku odpočívat a budeme ji průběžně zbavovat plevelů, abychom si mohli skalku nově postavit. Totiž na tom místě nic jiného nemůže být, je to přezahrádka u vchodu do domu ve svahu.Teď tam vzniká holá pláň a vedle ní něco na způsob kamenolomu (ale naše kameny jsou moc krásné, jsou u domu už přes 80 let a jsou to vápencové velké kameny porostlé mechy).

Tím taky částečně omlouvám svou častou nepřítomnost na blogu. Tak jsem se zahrabala do přemýšlení o květinách, že religionistika v poslední době přichází zkrátka.

Kvetoucí kaštany

Všude kolem mne všechno kvete, i moje oblíbené kaštany, tedy jírovce. Loni jsem se jejich kvetením nemohla kochat, byla jsem v nemocnici, letos si proto jaro obvzlášť užívám. Nedovedu ani vyjádřit, jak strašně moc jsem vděčná, že mohu všechnu tu nádheru vnímat. Mám ráda život (i svůj vlastní)

Nebesa

Když jsem psala minulý příspěvek o pozadí sikhismu, zaujala mne věta o transcendentnosti i imanentnosti pojetí Boha, a hlavně to, že je právě toto podvojné pojetí víceméně zřetelně obsažené ve většině, nebo možná všech, mystických proudech různých náboženství. Takové pojetí mi totiž připadá velice logické, jen transcendentní Bůh by byl od světa vzdálen tak, že by k ničemu nebyl, jen imanentní se zase ve světě zcela rozplyne. Nikdy mi to nepřipadalo nijak mystické, ale asi jsem měla o mystice zkreslenou představu, zdá se, že právě mystické proudy jsou lidem nejpřívětivější, prakticky angažované a schopné se navzájem domluvit.

Přidávám některé citace z včerejšího kázání, které měl ke dni Nanebevstoupení v našem sboru švýcarský host.

V textu vyznání víry říkáme, aniž bychom o tom valně přemýšleli, "vstoupil na nebesa". Taková formulace prošla dřív, ale dnes, v době satelitů, meziplanetárních sond a raket je těžké ji přijmout. Kdysi se věřilo v obrovský palác, rezidenci Všemohoucího uprostřed zahrad jakéhosi ráje. Ale dnes?  Nepotřebujeme astronautiku, abychom věděli, že nebe začíná u našich nohou. Říkáme-li, že Ježíš vstoupil na nebesa, znamená to pro nás, že je zde mezi námi, protože to naše nebe nás vlastně obklopuje. Když Ježíš vstoupil na nebesa, neopustil nás. Ježíš není nepřítomný, je jen ukrytý našim očím, a není o nic méně přítomný těm, kteří neobracejí oči k nebi, ale dívají se směrem ke světu, který nás obklopuje. Existuje sterilní postoj mnoha mužů i žen, kteří ztrácejí kontakt s realitou, žijí v neustálém hledání Boha sídlícího na nebesích, kteří chtějí žít v neustálém zbožňování. "Co tu stojíte a hledíte k nebi?" To je pozvání a výzva, abychom hledali Boha tady mezi lidmi. Přítomnost nepřítomného dokazuje Ježíš ve svých slovech, je ve světě s námi, je přítomen v ubohém, chudém, zavrženém, pronásledovaném, vyhostěném, v přistěhovalci. V každém, koho přijmu, ale i v tom, kterého zavrhnu a jímž pohrdám... a také v každém, kdo přijímá mne. Přítomnost nepřítomného – jestliže jsem vyhlásil několik oblastí, kde je Kristus přítomen, musím říct, že jejich počet není limitovatelný. Jakým právem bychom mohli rozhodovat, kde je Kristus přítomen a kde není? Církev nedisponuje žádným výhradním právem. Jestliže sám Kristus uměl překvapit učedníky a přátele svou nepředvídanou a neočekávanou přítomností na mnoha místech, musíme i my být připraveni jej potkat tam, kde je, spíš než tam, kde ho předpokládáme potkat. Kristus, který vstoupil na nebesa, je přítomen všude, ve všem a ve všech. Pravá víra je v rovnováze, která jedině nám dovolí potkat Krista živého a takového, jaký je a kde je, namísto abychom se zbytečně drželi hledání Krista, jakého my chceme a kde chceme nalézat.

Chvála letního času

Jdu proti proudu, jsem zastánce změny času na letní.

Musím se přiznat, je to k nevíře, ale já jsem skalním přívržencem letního času. Vyhlížím změnu času jako žalmistův strážný vyhlíží jitro. Nemám totiž nijak v lásce zimu, hlavně nedostatek světla mne přímo deptá, za nejkrásnější období roku považuji dobu od jarní rovnodennosti do letního slunovratu a přibývající světlo mi dodává spoustu energie.

Na zahradě se začalo všechno zelenat, na všech stranách něco kvete, pomalu nestačím sledovat všechny novinky, z verandy vysvobozuji čmeláčice, které si usmyslely, že nejlépe by se jim bydlelo v naší těsné blízkosti. Včera jsme už dokonce stěhovali převislé muškáty, řádně ošetřené, postříkané proti nájezdu mšic, na umytá okna, a věšeli vyprané záclony a závěsy v pozdním večeru, po osmé hodině, a ještě bylo světlo. (Vím, že se správně má gruntovat před svátky, aby se zamezilo vpádu zlých démonských sil, ale jako religionistka jsem v tomto ohledu poněkud skeptická, a uklízím tehdy, když se mi na to zdá počasí vhodnější).

Musím se tady pochlubit, že jsem skoro profesionální zemědělec. V dobách, kdy jsem studovala na Střední všeobecně vzdělávací škole, se na ministerstvu školství rozhodlo, že je třeba budoucí pracující inteligenci víc přiblížit pracujícímu lidu. A tak jsme měli jeden den v týdnu vyhrazený přípravě na nějaké dělnické povolání, dokonce nám slibovali, že dostaneme výuční list. Naše třída byla obětována našemu socialistickému zemědělství, v praxi to vypadalo tak, že nás v zimě každý pátek učil profesor ze Zemědělské technické školy, byl ostatně hrozně fajn, a měli jsme ho všichni moc rádi. Usoudil, že nemá moc smysl nás učit o kravách a tak jsme se učili, jak chovat ryby, slepice, králíky, kožešinová zvířata, dověděli jsme se i jiné podobně poutavé věci. Na podzim a na jaře jsme trávili pátky na zelinářské šlechtitelské stanici praktickou činností, dovedete si například představit soutěž v sázení mrkve na semeno do řádků, leckteří soutěžící sázeli rukama i nohama, ovšem kvalita byla tvrdě kontrolovaná. Myslím, že domácí pracovnice z nás měly dílem legraci, dílem se zlobily, protože jsme jim z furianství kazili normu. Mělo to jednu výhodu, stanice nás nemohla zaměstnat zadarmo, takže nám dávala jakousi symbolickou odměnu, která byla tak malá, že jsme si ji nerozdělovali, ale spořili v třídní kase. Nakonec jsme si za ten obnos pronajali na maturitní večírek celý hrad Helfštejn. Výuční list nám ovšem nakonec stejně nedali, později mne to docela mrzelo, když jsem nějaký čas v době svých vysokoškolských studií pracovala v zahradnictví, byl by se mi hodil, měla bych větší plat. Zahradničení ale zůstalo i tak mou první vášní, sice o mně moje sestra, profesionální zemědělec, škodolibě tvrdí, že když se rozhodnu vypěstovat řádek mrkve, tak si na to pořídím vysokoškolskou učebnici, a výsledek stejně nestojí za nic ( a má pravdu), ale přesto si myslím, že o květinách vím docela dost. Naše zahrada je opravdu moc pěkná, ale to je spíš zásluha mého muže, který se o ni v posledních letech sám staral svým skvělým praktickým přístupem.

Teď se ale mohu zapojit znovu i já a tak vyhlašuji, že se budu častěji zdržovat mimo didactylí sud (už jste to zřejmě taky poznali). Nejen studiem živ je člověk, venku je příliš pěkně. Vyhrazuji si právo se za Vámi podívat v hluboké noci, za jarních lijáků a při podobných, pro zahradničení nepříhodných, příležitostech. Mějte se. :o))

Druhé přikázání

Osobní povzdech

Celý článek

Já chtěl bych, Bože můj

Píseň 500

Celý článek

Velikonoce

Stručné shrnutí Matoušova podání

Celý článek

Píseň

Zaujala mne dnes píseň 190 evangelického zpěvníku, podělím se o některé její sloky...

Celý článek

Nový rok vážně

Píseň z doby třicetileté války...

Celý článek

Vánoce v Zeměploše

Rozhovor Smrtě s vnučkou Zuzanou

Celý článek

Vánoční píseň

Buď naše utěšení v čase nebezpečném,
neb zlost se rozmnožila, v lásce velmi stydnem;
pravda malé místo má všudy po všem světě,
ó dejž pomoc, Nejvyšší, ať nezahyneme.

Jakkoli jsem zhřešili, za milost prosíme,
již jsme nezasloužili, k tobě se modlíme;
učiň pro své vtělení, všemohoucí Pane,
ať s čistotou srdečnou tebe tak čekáme.

Jakub Písecký 1522

Přichází

Vánoční pozdrav ctěnému čtenářstvu, všem společně...

Benedictus, qui venit in nomine Domini.

Mt 21,9 

Ž 118,26

Vyznání lásky

K poznámkám o polštině, které byly v komentářích u Pracovních brýlí, chci Johance slíbit, že materiály dohledám a uveřejním nebo sama napíšu.

Ale polština není můj rodný jazyk, je mým druhým milovaným jazykem, protože je rodným jazykem mého muže.

Když jsme měli před lety svatbu, málokdo by byl ochoten si na trvalost našeho manželství vsadit i tu příslovečnou zlámanou grešli, zčásti proto, že kdybychom jako pár soutěžili o prvenství pro dvojici, která se k sobě po všech myslitelných stránkách nejvíc nehodí, jistě bychom hravě zvítězili. Přesto jsme spolu už skoro třicet let, i přes těžké životní chvíle rozhodně víc v pohodě než většina těch, kteří nám nevěřili. Hlavně proto, že oba víme, že společné žití je umění, kdy talent je jen 1% úspěchu a je potřeba každodenní pečlivý a trpělivý trénink.

Jedna z námitek se týkala rozdílnosti toho kulturního povědomí, které si každý z nás nese z nejbližšího okolí a škol všech možných stupňů. Ale právě v tom bylo velké obohacení, rozšíření obzorů o další zemi, jazyk, kulturu. Přiznejte si popravdě, kolik toho o našich severních sousedech víte. Nejspíš velice málo, pro mne bylo velice zajímavé dokonce i různočtení společné historie v hodinách dějepisu na základních školách obou států, plné předsudků na obou stranách a proto svádějící k smíchu. Mám určitě ještě hodně co dohánět, hlavně co se týče literatury, ale i sledování obojího běžného politického života dává skvělý nadhled a zdravou skepsi. Jsem velký zastánce multikulturality.

Je zakázáno kouřiti v kleci

Zkuste si politický kompas. 

U Adamma jsem narazila na test, zjišťující politickou orientaci ekonomicko levo-pravou, sociálně konzervativně-liberální. Zjistila jsem to, co jsem věděla a čeho jste si asi sami už taky všimli, jsem přesně ve středu, ale extrémní liberál. Zkuste, je to rozhodně zajímavé.

P.S. Titulek jsem si půjčila z návodu k obsluze výtahu v jednom starém domě :o))

Povzdech

Promiňte, přátelé. tentokrát zcela osobně.

Nějak nestíhám, ani práci ani školu, viry na mne útočí, lidské, ne počítačové, venku je škaredě a ubývá světla, prostě takové to chmurné roční období, kdy mám vždycky pocit, že vůbec nic nestojí za námahu a závidím medvědům jejich zimní spánek.

Prosím, řekněte mi pěkně důrazně, že by to chtělo hlavně ten správný buddhistický vhled a odstup, zapomenout na časy minulé i budoucí. Čas je stejně  jen představa pomatené lidské mysli, která se opájí svou nejsoucí individuální existencí. Ostře a soustředěně vnímané přítomnosti je mi třeba...

Text první kapitoly De civitate Dei

Johance: máš ho mít, ale za překlad se docela stydím...

S.Aurelii Augustini episcopi De civitate Dei contra paganos libri XXII.

Liber I.,Caput I.

De adversariis nominis Christi, quibus in vastatione Urbis propter Christum barbari pepercerunt.

Ex hac namque existunt inimici, adversus quos defendenda est Dei civitas, quorum tamen multi correcto impietatis errore cives in ea fiunt satis idonei; multi vero in eam tantis exardescunt ignibus odiorum tamque manifestis beneficiis redemptoris eius ingrati sunt, ut hodie contra eam linguas non moverent, nisi ferrum hostile fugientes in sacratis eius locis vitam, de qua superbiunt, invenirent. An non etiam illi Romani Christi nomini infesti sunt, quibus propter Christum barbari pepercerunt? Testantur hoc martyrum loca et basilicae apostolorum, quae in illa vastatione Urbis ad se confugientes suos alienosque receperunt. Huc usque cruentus saeviebat inimicus, ibi accipiebat limitem trucidatoris furor, illo ducebantur a miserantibus hostibus, quibus etiam extra ipsa loca pepercerant, ne in eos incurrerent, qui similem misericordiam non habebant. Qui tamen etiam ipsi alibi truces atque hostili more saevientes posteaquam ad loca illa veniebant, ubi fuerat interdictum quod alibi iure belli licuisset, tota feriendi refrenabatur inmanitas et captivandi cupiditas frangebatur. Sic evaserunt multi, qui nunc Christianis temporibus detrahunt et mala, quae illa civitas pertulit, Christo inputant; bona vero, quae in eos ut viverent propter Christi honorem facta sunt, non inputant Christo nostro, sed fato suo, cum potius deberent, si quid recti saperent, illa, quae ab hostibus aspera et dura perpessi sunt, illi divinae providentiae tribuere, quae solet corruptos hominum mores bellis  emendare atquae conterere itemque vitam mortalium iustam atque laudabilem talibus adflictionibus exercere probatamque vel in meliora transferre vel in his adhuc terris propter usus alios detinere; illud vero, quod eis vel ubicumque propter Christi nomen vel in locis Christi nomini dicatissimis et amplissimis ac pro largiore misericordia ad capacitatem multitudinis electis praeter bellorum morem truculenti barbari pepercerunt, hoc tribuere temporibus Christianis, hinc Deo agere gratias, hinc ad eius nomen veraciter currere, ut effugiant poenas ignis aeterni, quod nomen multi eorum mendaciter usurparunt, ut effugerent poenas praesentis exitii. Nam quos vides petulanter et procaciter insultare servis Christi, sunt in eis plurimi, qui illum interitum clademque non evasissent, nisi servos Christi se esse finxissent. Et nunc ingrata superbia atque impiissima insania eius nomini resistunt corde perverso, ut sempiternis tenebris puniantur, ad quod nomen ore vel subdolo confugerunt, ut temporali luce fruerentur.

O odpůrcích jména Kristova, které barbaři pro Krista při plenění Města ušetřili.

To jsou totiž nepřátelé, proti kterým je třeba hájit Boží obec. Mnozí , poté co napravili omyl své bezbožnosti, byli pro ni učiněni způsobilí, mnozí ale v sobě tak planou ohni nenávisti a tak prokazují nevděk dobrodiní svého vykupitele. Pokud proti němu dnes nemluví, zda-li  ne proto, že našli život proti letícím šípům nepřátel v místech jemu svatých, nad která se povyšovali. Zdali také tito Římané, kteří nejsou pevni v Kristově jménu, nebyli barbary pro Krista ušetřeni? Dokládají to místa mučednictví a chrámy apoštolů, které přijaly při plenění  Města k sobě utíkající své i cizí. Až sem řádil krví potřísněný nepřítel, tam byly meze vražedné zběsilosti, tam byli shromážděni slitovnými nepřáteli, kteří i vně takových míst šetřili, nedovolili vejít vlastním, kteří podobný soucit neměli.. I ti však také jinde zuřící, divokého mravu, jakmile takovým přišli, kde bylo zakázáno, co jinde je dovoleno válečnému právu, všechněch bojujících zkrocena byla krutost  a žádostivost zajímání byla zlomena. Tak vyvázli mnozí, kteří nyní křesťanské časy zlehčují a zla, která obec vytrpěla, Kristu vyčítají, dobra ovšem, která je udržela naživu kvůli Kristově slávě, nepřičítají Kristu našemu, ale svému osudu. Jestliže se domnívají, že to drsné a kruté, co od nepřátel vytrpěli, přiřknou božské prozíravosti, která má ve zvyku mravy člověka zkaženého opravit a válkou zničit a stejně práva života smrtelného chvályhodného i pokořeného zachovávat, jak v lepší přenášet, tak ještě k této zemi poutat. Jak kdekoliv v Kristově jménu, tak hlavně v místech Kristovu jménu nejvíc svatých a zasvěcených a pro zvětšení milosrdenství ušetřili drsní barbaři i přes válečné způsoby velké množství vybraných. Zde vyznávají křesťanské časy, odsud je dávat Bohu chválu, v jeho jménu bohabojně běžet, aby unikli trestu ohně věčného. Jméno jejich si mnozí neprávem přivlastňují, aby unikli trestu současné smrti. Nyní vidíme drze a posměšně vysmívat se sluhům Kristovým nejčastěji ty, kteří by ze záhuby a pohromy nevyvázli, kdyby nepředstírali být sluhy Kristovými. A nyní nevděčná pýcha a nejbezbožnější pošetilost uváznou v srdci zvráceném, aby bylo trestáno věčnými temnotami pro to jméno, kam se lstivě uchylovali, aby se těšili z časného světla.

Latina

Tak jsem včera ukončila jarní semestr zkouškou z latiny.

Přiznám se bez mučení, že jsem vyvázla jen tak s odřenýma ušima, latinu jsem se učila kdysi na střední škole a všechno už zapomněla, a i když jsem si slibovala, že si ji pořádně zopakuji, nakonec k tomu nedošlo. Pokusila jsem se přeložit zadaný text a myslela, že ho nejdřív jen zkonzultuji, protože můj překlad nedával moc smysl, ale nakonec jsem dostala i ohodnocení a mým povinnostem bylo tedy učiněno zadost. (Hu, souvětí, které se rozkládá na půl stránky a je třeba ho rozplétat jako zašmodrchané klubíčko vlny, to asi není zrovna pro mne).

Ale text je to rozhodně zajímavý. Měla jsem přeložit první kapitolu knihy svatého Augustina O obci Boží, která jedná o tom, jak některé odpůrce Kristova jména barbaři ušetřili právě kvůli Kristovi při plenění Říma. Svůj překlad tu neuvedu, je hrozně kostrbatý.

Nic nového pod sluncem. Augustin totiž praví, že při barbarském nájezdu hledali lidé útočiště na hrobech mučedníků a v kostelích, oboje bylo chápáno jako místo útočištné v době válečného běsnění. Tak to chápali i nájezdníci, dokonce někteří měkkosrdcatější prostor rozšířili, aby se do něj vešlo víc zájemců a sami je v tomto rozšířeném areálu bránili před méně soucitnými spolubojovníky. Někteří takto zachránění vůbec nebyli vděčni, že ušli záhubě, ale dál se Kristovi posmívali a všechno zlé svalovali na něho, přesto, že byli ušetřeni jen kvůli svému účelovému prohlášení se za křesťany.

Tak to vidíte, pragmatismus světem vládne a nic se od čtvrtého století nezměnilo :o) 

Dvojí metr

Je mi smutno a mám výčitky svědomí...

Před léty jsem na zahradě mezi naším a sousedovic domem vysadila několik jehličnatých stromků. Proto, aby zabránily pohledu z ulice do hloubi naší zahrady, ale hlavně proto, že máme všichni stromy rádi. Radovali jsme se z jejich růstu a ochraňovali je před škůdci a chorobami, ve velkoměstském prostředí se stromům nedaří vždycky nejlíp. Teď už některé stromy přerostly náš dům. Ale nasázela jsem je příliš hustě. Sice se snažily nějak vyrovnat s omezeným prostorem, jedna borovice, která rostla nejblíž domu, se ale od začátku svým kmenem vychylovala k domu příliš. Rozhodli jsme se nakonec, že ji budeme muset skácet.

Celý dospělý život zahradničím a v člověčí arogantní pýše často rozhoduji, který z mých rostlinných spolubližních má právo na život a který ne. Proč mi vlastně tak moc vadí, že jsem nechala zabít borovici a nevadí mi smrt pampelišek, svlačců a jiných "plevelů"?

Modlitba ve stylu siduru

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž nám dává sílu žít plně po celý vyměřený čas.

Ale stejně se bojím. Zítra budou lékaři zkoumat, jestli mne zbavili všech mých buněk nerespektujících řád.

Domácí mazlíčci

Soudím, že se musím omluvit Bennyho příznivcům, že jsem je svým povzdechem uvedla na špatnou stopu, asi nenašli na nočních úvahách to, co je zajímalo. A zároveň mne to přimělo, abych trochu osvětlila svůj přístup k domácím mazlíčkům.

Jsme pravděpodobně jedna z mála domácností, která bydlí v domku se zahradou a přitom nemá žádné vlastní domácí zvíře. Není to tím, že bychom neměli zvířata rádi, dokonce to není ani tím, že bychom o ně nechtěli nebo neuměli pečovat. V průběhu našeho žití jsme také i někdy nějaká zvířata měli, nejdelší čas kočky. Je to hlavně tím, že se nedomníváme, že by člověk měl zvířata, dokonce ani rostliny, vlastnit, nejsou přece věc, ale živý organismus s vlastní nezadatelnou identitou.

Další můj postoj bych možná vznešeně mohla nazvat odporem proti modlářství, pak by to mohla být i jakási profesionální pochopitelná deformace, ale popravdě řečeno jen nemám ráda jakékoli závislosti. Snažím se žádné závislosti nepropadat a nejvíc mne děsí, když je někdo závislý na mně. Kdyby mi kdokoli kdykoli řekl, že beze mne nemůže žít, dočkal by se nejpravděpodobněji mého zděšeného útěku. Naštěstí mám muže, který má "kočičí" náturu.

I ze zvířat jsme tedy vždycky preferovali zvířata povahy nezávislé, která vám dovolí sdílet svoje doupě, případně vám velkomyslně dovolí se o ně starat, takové jsou právě kočky. Měli jsme kočky dlouhou řadu let, a dokonce i teď, kdy už žádné nemáme, kočky ze sousedství považují naše teritorium za nejlepší místo svých milostných dostaveníček i nejrůznějších veledůležitých sněmů. Didactylův sud, moje suterénní pracovna, musí mít na noc zavřené okno, aby se kočky z okolí neprocházely na mém pracovním stole. Ve dne jsou vítané návštěvy sousedovic koťat při jejich prvních výzkumných výpravách do okolí.

Ale postupně jsme dospěli do stadia, kdy obdivujeme zvířectvo raději v jeho přirozeném prostředí. Bydlí s námi (na zahradě) ze savců kuny, ježci, veverky, z ptactva (které je dokonce hodně drzé) kosi, drozdi, strakapoudi, sýkory koňadry a modřinky, zvonci, zvonohlíci, rehci, pěnkavy, pěnice, hrdličky i stehlíci, někdy se poštěstí pozorovat i to, jak ubozí malí pěvci vychovávají kukaččí mládě. Také jsme už mohli pozorovat ještěrky a žáby, v druzích se bohužel nevyznám. Ježka má nejvíc ochočeného manžel, protože mu před časem pomohl, když ježek, ještě jako nerozumné mládě, spadl ze skalky na schody a sám se odtud nemohl dostat. Je to už několik let, přesto je zajímavé, že ježek dovoluje manželovi přiblížit se k němu na kratší vzdálenost než ostatním členům rodiny. Také jsme poblíž domu měli malé potkaně, ale to manžel zabil. Pokud je potřeba zabíjet, zůstane to vždycky na něm, já bych to asi nedokázala ani když se jedná o "škodlivá" zvířata. Zabíjíme i některé druhy hmyzu, které škodí naší domácnosti, případně některým rostlinám na zahradě, mohu vyjmenovat moly, potravní obaleče, mšice na pokojových a balkonových rostlinách i na zahradě, také škůdce chřestu, kosatců a růží. I plžům ve skleníku jsme nedovolili sežrat salát. Ale snažíme se i v tomto případě omezovat svoji zabíječskou činnost na nezbytné minimum. Z našich oblíbených hmyzů mohu vyjmenovat superkolonii mravenců, kteří obsadili celou podezdívku domu, oblast pod schody, pod kameny ve skalce a pod celou cestičkou v zahradě. Kromě nich u nás pobývá hodně včel a určitě bydlí, ale nevím přesně kde, tři různé druhy čmeláků. O mnoha druzích hlemýžďů jsem už psala, jejich "drzost" taky nemá žádné meze, před několika dny jsme museli dávat veliký pozor při odchodu z domu, protože souložili přímo na schodech a vůbec nás nevnímali.

Říkáte si jistě, že jsem poněkud praštěná, ale to ještě není všechno. Vždycky jsem raději než zvířata měla rostliny, také o rostlinách všech druhů mnohem víc vím. I o nich platí, že je třeba je respektovat jako živoucí organismy. Mám sice doma vázu s květinami, ráda dostávám i dávám kytice, ale přesto to nepřeháním, květiny jsou lepší živé, nejraději na zahradě, protože i když mám také pokojové a balkonové květiny v květináčích, myslím si, že je to pro ně přece jen jistý druh trápení. Přes svoji náklonnost ke květinám se snažím pěstovat spíš zahradu jako celek, k japonským zahradám i k anglickým parkům to má sice daleko, ale sadovnická snaha by tu byla (nevím, jak dalece úspěšná). Nejraději bych měla arboretum, stromy se mi vždycky líbily nejvíc, ale na to je naše zahrada příliš malá. Byly kdysi doby, kdy jsem zkoušela pěstovat i zeleninu, v našich půdních podmínkách dost zbytečná snaha, ale pamatuji si, že jsem se při sklizni plodů okurek nakladaček rostlinám okurek omlouvala, když jsem na ně šlápla. U okrasného rostlinstva člověk alespoň nemusí tak často trpět výčitkami svědomí.

Zázraky

Skvělé, zázraky se dějí nustále!

Tak mám v ruce výsledky histologie z druhé operace a všechno je negativní. Nečeká mne žádná další onkologická léčba, jen běžné sledování.

Ale zázraky jsou hlavně lidé kolem nás. Myslím, že si většinou neuvědomujeme, nebo dokonce ani nechceme uvědomovat, jak jsme spolu propojeni. Moje díky teď patří oběma pracovištím Masarykova onkologického ústavu, kde jsem v poslední době pobývala. Ale hlavně operatérovi hned u té první operace. Přijímal mne s jinou diagnózou, ani podle předběžných vyšetření, ani dokonce při přímém pohledu na ten nádor nikdo nepředpokládal, že by šlo o nádor zhoubný. Přesto ho odstranil tak pečlivě a opatrně, že neporušil jeho pouzdro a uchránil mne tak před dalšími potížemi v budoucnosti.

Buďme si všichni navzájem oporou tím, že jsme, jací jsme, co a jak děláme. Záleží i na zdánlivých maličkostech.

Píseň díků

Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít,
člověku ten dar od Boha je těžko vyjádřit.

Často však světlo svítání zastře strach z večera,
když člověk pozná zklamání a zmizí důvěra.

Víc nežli smutek loučení je jenom tichý hlas,
který náš život promění a neopustí nás.

Ten tichý hlas nám zvěstuje, že život má svůj cíl,
a kdo v životě miluje, u Boha zvítězil.

Zvítězil, i když umírá a jde vstříc setkání,
nový věk se mu otvírá a píseň nová zní.

Dej, Bože, ať umíme přát všem lidem kolem nás
tu sílu, kterou mít a znát nás naučil tvůj hlas.

Hlas, který přišel na zemi a zazněl na kříži,
hlas, k němuž všechno stvoření nevědouc vyhlíží.

Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít.
písněmi ten dar od Boha můžeme vyjádřit.

Podle P.Gerhardta P.Pokorný

Svatodušní píseň

Jsou svatodušní svátky, tak přidávám svou oblíbenou píseň.

Studně nepřevážená
všech božských milostí,
k tobě úpí duše má,
tvých žízníc sladkostí,
Bože, Duchu svatý,
jenžs posavad v darech svých
předrahých a rozkošných
přehojně bohatý.

Vladaři můj výborný,
braň a posilň mne sám,
by libý neb odporný
vítr sem ani tam
mnou nemoh viklati,
nýbrž ať v každé době
důvěřuji se tobě,
rač mi pomáhati!

Jan Amos Komenský 1659

Vzdor

V současné době se mi zdá nejtěžší zvyknout si na nemoc, vědět, že už bude stále přítomná, někdy míň, někdy zřejmě víc. Ale posledních pár dní, kdy jsem se už cítila fyzicky docela dobře, ale nebyla jsem schopná nic rozumného dělat, mne docela naštvalo. Máte pravdu, plánování se raději nevzdám, protože přežívat ve zbývajícím čase, o kterém nevím, jak bude dlouhý, jen s obavami o život, je prostě hrozně nepříjemné.

Takže včera jsem se sestrou, která přijela na návštěvu, tak trochu pracovala na zahradě, nechala se ostříhat, zahrála si s dětmi scrable. A dnes jsem vyrazila sama bez doprovodu do víru velkoměsta. Zjistila jsem, že mezitím odkvetly kaštany na zastávce tramvaje, škoda, takže se jejich květenstvími budu kochat až příští rok. Je krásné počasí a rododendrony na všech stranách velice usilovně kvetou. Koupila jsem si miniaturní gloxinii, takovou jsem zatím nikdy neviděla, vyřídila pár potřebných věcí, aby rodina v době mé nepřítomnosti nemusela navštěvovat různé nezáživné instituce.

Konečně jsem se omluvila ze zkoušek, jejichž termíny nemohu stihnout a přihlásila se na ty, o kterých si myslím, že bych je stihnout mohla. Budu si muset vzít do nemocnice znovu knížky o islámu, protože termín je 22.6. Taky vám ještě něco z islámu do blogu přidám. A přišla mi pozvánka k přijímacímu řízení do navazujícího magisterského studia. Nad tím tedy docela váhám, je totiž taky už 23.6. a navíc nevím, jestli do září, do konce jarního semestru, dokážu za daných podmínek napsat bakalářskou práci a připravit se k bakalářským zkouškám. Ale zatím jsem to nevzdala, odhlásit se mohu i později. Udělám to až tehdy, když bude zřejmé, že to prostě zvládnout nelze.

Jen doufám, že mě ten vzdorovitý elán hned zase neopustí.

Tvorba životního itineráře a Boží navigování

Promiňte, přátelé, dnes si z blogu udělám vrbu.

Už týden jsem doma. Obří, skvěle zašitý šev se tak fantasticky zhojil, že si operatér včera při vytahování stehů povzdechl nad tím, že ho bude muset znovu otevřít. Ano, je to tak, pouštěli mne z nemocnice s tím, že se k nim na začátku června vrátím a úklid bude pokračovat, protože histologie byla pozitivní. Snad je útěcha v tom, že vzhledem k poměrně dramatickému průběhu se na onemocnění přišlo včas a prognóza je tedy příznivá.

Ale k tomu nadpisu. Jsem z rodiny, která je ve všech svých větvích až do sledovatelné minulosti protestantská, s největší pravděpodobností s kořeny v ilegální Jednotě bratrské. Když se blížila moje konfirmace (na vysvětlenou, je to přihlášení se dospívajícího k vlastnímu křtu, křestní sliby totiž skládali rodiče a kmotři a nemluvně nemohlo rozhodovat o ničem) bylo mi čtrnáct a usilovně jsem zápasila s rodinnou tradicí i hodnotami. Přesto jsem konfirmována byla a tatínek farář mi vybral jako konfirmační verš Př16,9. "Srdce člověka přemýšlí o cestě své, ale Hospodin spravuje kroky jeho." Ve svém vzdoru jsem tento výběr chápala jako otcovskou výčitku, teprvě později jsem pochopila, že to bylo pokorné vyznání o tom, že ani milující otec a farář k tomu, nemůže svému dítěti předat to, co považuje za nejvzácnější, totiž svoji víru. Čas šel dál, životní uzliny mne později přivedly zpět k víře mých předků a já jsem se mnohokrát přesvědčila o pravdivosti hesla, které mi tatínek na cestu životem vybral.

Sami jste si jistě všimli, že jsem věřící krajně neortodoxně, k poslušnosti Karafiátových broučků mám hodně daleko (taky mě jejich postoj vždycky hrozně štval), spíš se se svým Bohem neustále hádám, ale na tom, myslím, zrovna nezáleží. Jednu zásadní nectnost ale přiznávám. Mám sklony plánovat si život, organizovat, aby se dalo co nejvíc stihnout, mám tendenci spoléhat na svoje síly a schopnosti. Často zapomínám, že nejenom nejsou moje, dokonce mi ani nejsou darované, ale jsou mi jenom svěřené, půjčené jako ty hřivny v podobenství, abych s nimi zacházela, jak dovedu nejlíp.

Mám pěkný život a děkuji za něj Bohu i všem lidem kolem sebe. Jsem nenapravitelný optimista a tak doufám, že i tentokrát všechno dopadne dobře. Protože opravdu ráda žiju, napnu svěřené síly; ale tentokrát si netvořím sama dopředu životní itinerář, ale nechávám výsledek na Božím navigování.

Dobře staví

Dobře staví, kdo zná a ví,
jak má v Boha doufati,
a kdo věrně, neochvějně,
s Pánem hledí bývati.
Protož v tobě v každé době
naději svou zakládám;
základ stálý, dokonalý
živ i mrtev v tobě mám.

Joachim Magdeburg, Erfurt 1572

Díky všem za pozdravy a podporu.

Sol efficit ut omnia floreant

Slunce způsobuje, že všechno kvete.

Právě jsem se vrátila z lekce latiny, tahle věta se tam objevila. A opravdu, na dvoře filozofické fakulty před novou knihovnou kvete nově zasazená magnolie a v rohu dvora se chystá rozkvést obří sakura sahající svými větvemi až k nejvyšším poschodím budovy. V tomto období se nedá ani stihnout sledovat, co nového vyrašilo, vykvetlo nebo dokonce už i odkvetlo. Je to taky čas, kdy mne zrovna netěší moje suterénní pracoviště a táhne mne to ven.

Souhlasím s Karlem Čapkem, že právě toto období je nejkrásnější v celém roce, protože ještě zajímavější než květy jsou právě rašící rostliny. V neděli před Velikonocemi přišly k nám na návštěvu Laura s Johankou, kromě svého podzemního "sudu" se spoustou knih jsem se pochlubila probouzející se zahradou. U terasy už kvetla meruňka, věkovitý strom, který zažil svatbu mých rodičů před sedmdesáti lety. Ještě jednou děkuji Arsinoe, že uspořádala Brblog a mohla jsem tak Lauru s Johankou poznat. Zdravím obě, taky Martina zahradníka v jeho horském působišti.

V Brně kvetou na každém rohu magnolie všech barevných odstínů, připomínám Dupemu jeho kožíškový strom, slíbil, že pořídí jeho fotografie v plném květu.

A s Shanem můžu jenom souhlasit v jeho chvále tepla. Taky jsem si kdysi plánovala, že se na penzi odstěhuji do teplejších krajin, napsala si požadavky, které bych měla na nové bydliště. Ale nakonec jsem zjistila, že jsem brněnský patriot a Brno mi ve všech svých parametrech vyhovuje. Jen by mohlo být trochu jižněji a mít blízko moře.

Pěkný jarní víkend všem!

Bakalářky

V těch několika volných dnech jsem se podívala na to, co mne čeká a nemine.

Celý článek

Pracovní Mahábhárata

Velký bratrovražedný boj

Zase vás budu otravovat s něčím osobním, ale prostě si musím aspoň takhle virtuálně popovídat. Dnes mám narozeniny a nadělila jsem si k nim výpověď.

Většina vás asi ví, že jsem profesí programátorka, taková ta správná vykopávka, která začala programovat na sálových počítačích, uměla svého času opravovat i děrné pásky (mladší už ani neví, co to bylo), přímo přístrojkem zvaným děrovátko. Jsem vystudovaná fyzička a vždycky jsem pracovala ve výpočetních odděleních výzkumných ústavů nebo ve vývojových odborech a páchala něco na pomezí správy naměřených dat a z nich prováděných vědeckotechnických výpočtů . V roce 1990 jsem se sice osamostatnila neb jsem se potřebovala starat o děti, které byly malé, a rodiče, kteří už tehdy byli dost staří, ale jako jednoosobová firma jsem vlastně dál dělala podobné věci jako externí spolupracovnice. Nejen pro své původní pracoviště, ale postupem času i pro jiné firmy, které potřebovaly programovat podobné věci.

Tak jsem taky před deseti lety začala pracovat pro jednu velkou, ba mamutí, firmu s celostátní působností. Pro jednu část, lépe jeden kolektiv, jejího vývojového oddělení jsem celou tu dobu dělala zpracování dat do semigrafické podoby podle jejich interních předpisů. Nebudu vás zahlcovat detaily. Navržené, naprogramované a zkoušené aplikace dostává jiné pracoviště stejné firmy k testování a připomínkám a pak uživatelé na několika desítkách pracovišť do rutinního provozu.

Až potud by to bylo celkem normální. Ale před několika lety jedna naše spolupracovnice, která odpovídala za metodickou stránku problému a byla vlastně takovým milým nárazníkem mezi oběma skupinami, vážně onemocněla a odešla do invalidního důchodu, (brzy pak zemřela, moc na ni vzpomínám). Spolupráce obou těchto pracovišť se začala velice kazit, lidé z nich začali dělat na sebe navzájem nejrůznější podrazy a vyčítat si nejenom pracovní nedostatky, ty jsou při takové práci dost obvyklé, ale nakonec snad i to, kdo se na koho křivě podíval, co kdo řekl, napsal a co tím vlastně myslel. S oběma skupinami jsem se v té době už dobře znala a všechny lidi v obou jsem vždycky měla ráda, snažila jsem se působit mírotvorně, jak jsem jenom mohla. Naší společné práci takové napětí zrovna moc neprospívalo a nejhůř byli nakonec vždycky biti chudáci koncoví uživatelé, kteří za nic nemohli a kterých je mi upřímně líto. Můj díl práce byl vlastně jednou z koncových aplikací, takže krutě závisel i na předchozích stupních, přitom právě jeho podoba ovšem pomáhala odhalit chyby při prvotním zpracování ukládaných dat.

Nebudu to protahovat. Nakonec mne jejich velký bratrovražedný boj přece semlel. A dnes jsem si tedy nadělila oznámení šéfům, že v letošním roce končím, obrázky předám do péče někoho jiného. Fantastické, to je vám taková úleva, nečekala jsem to. Práce to sice ještě bude jako na kostele, protože bych to chtěla předat tip top schopné rutinního provozu, určitě ještě přijdou horké chvíle, ale rozhodnutí už padlo.

Noční směna

Předem se chci omluvit, že v poslední době píšu skoro nejvíc jen osobní věci. Ale tohle možná trochu souvisí s tradicemi, které teď probíráme.

Ve čtvrtek ráno jsem se nechala přemluvit, že se pokusím do dnešního rána dodělat jednu aplikaci tak, aby se toho mohl v následné fázi ujmout můj kolega a pak to na začátku příštího týdne mohlo být předvedeno našim zadavatelům. Pustila jsem se nejdřív s vervou do práce, byla to spousta i mechanického dloubání a úprav. Ale ráno, když už mělo být víceméně všechno hotové, fungovala z toho všeho sotva čtvrtina a já přitom naprosto nevěděla proč.

Nevím, jestli to bylo způsobeno únavou, ale prostě najednou se vypnula vědomá kontrola myšlenek a začaly pracovat nějaké hlubší roviny myšlení, něco jako práce na pozadí. Nevím, jak to přesně popsat, ale ten pocit docela dobře znám ze dřívějška, je podobný pocitu z relaxačních nebo meditačních technik, jaksi se ztrácejí hranice individuality a nastolí se takové všeobjímající prázdno, ve kterém se individuální člověčí entita stává jakousi organickou součástí mnohem většího, ale nepopsatelného celku. Myslím, že to asi zná každý, kdo se věnuje nějaké tvůrčí činnosti, možná, že k takovému vnímání mají blíž umělecké profese, zvlášť vhodná mi vždycky připadala hudba, protože je zakořeněná hlouběji než slovní projev.

No, nebudu vás napínat, ono to asi opravdu funguje, protože po chvíli do vědomí vyplynula myšlenka, byla to správná příčina. A stačilo už jenom vyzkoušet, doladit, zabalit a poslat, což byly zhruba další tři hodiny obyčejné práce.

A proč o tom píšu? Už jednou jsem tady na blogu uveřejnila něco o pojmu wu-wej "nečinění". Je to původně taoistický termín, který později přijala za svůj i čchanová tradice buddhismu. Takové to, kdy činíte, jako kdybyste nečinili, protože se to činí jaksi samo, bez vašeho vědomého ovlivňování.

Tak si myslím, že jsem ho zase znovu zažila ve své vlastní evropské kůži.

Pomalá práce

Když jsem dnes začala bědovat nad množstvím práce, které mám dohánět v práci, nad zkouškovým obdobím, na které nejsem vůbec připravena, a nad svou pomalostí, se kterou své úkoly zvládám, vzpomněla si moje dcera na krásnou vitnamskou pohádku a dala mi ji přečíst. To mne opravdu rozesmálo a tak vám ji taky předhodím, třeba se vám bude hodit. Koho ale poprosíme na jaře o návrat zimy my?

Ban

Jednou z četných dcer Nebeského císaře byla i Ban. Byla ze všech dcer nejpomalejší. Přesto ji rodiče nesmírně milovali a ještě ji navíc rozmazlovali.

Ban se brzy provdala a svého manžela velmi milovala. Přišla zima, a proto se Ban rozhodla, že manželovi ušije teplé šaty. Nic si předem nepřipravila, a kromě toho nebyla ani dobrá švadlena. Chtěla prostě udělat radost svému milovanému muži. Od prvního zimního dne vysedávala nad šitím, ale práce jí nešla od ruky. Jaro se nezadržitelně blížilo a Ban měla hotové jenom rukávy. Ale šila a šila, a když byla konečně s prací hotova, zima byla pryč.

Vydala se tedy Ban za svým otcem a prosila jej, aby vrátil na chvíli zimu, jan co by manželovi zkusila nové šaty, které mu sama ušila. Nebeský císař se nad dcerou slitoval a na několik dní zimu vrátil. Ban tak mohla zkusit manželovi šaty a velice se radovala, jak mu pěkně padnou.

Od těch dob se v březnu, kdy už bývá teplo, vždycky ještě na několik dní ochladí. Tomuto chladnu se říká "Baniny chladné dny".

Vietnamské pohádky, Praha, 1974

Adventní píseň z roku 1420

Hezké Vánoce všem.

Navštiv nás, Kriste žádoucí, Pane světa všemohoucí, dej nám se v srdci poznati, bez hrůzy tebe čekati.

Didactylův sud

Přestěhováno. Dost už ušlechtilých citů, raději něco veselejšího.

Jak asi vypadá Didactylův sud?

Bydlíme v domě, který před 80 lety postavil můj dědeček. Didactylova pracovna je provedena v suterénu v místě bývalého "ovocného sklepa". Představte si místnost asi 2,3x4x2,3m, v té kratší části je u stropu okno a jinak je skoro celá místnost od podlahy ke stropu na všech stranách vyplněna policemi s knihami. Jinak je tam jen velká pracovní plocha s počítačem a otáčivé pracovní křeslo a v něm si lebedím já. Když cokoliv potřebuju, stačí jen natáhnout ruku.  Ráda jsem se po dvou letech vrátila na toto svoje milované pracoviště, je příjemné jako dobře vyšlapané staré boty. Všichni jste srdečně vítáni, skládací křeslo pro návštěvníky i spousta zajímavého čtiva se vždycky najde. Možná i chápavý posluchač vašich starostí :o)

A po krátké přestávce zase pokračujeme od zítřka odborně a seriozně.

1Tes 5, 16-18

Věřím, že rodiče jsou znovu spolu jako byli těch skoro 70 let společného života. Není mi ještě moc do psaní, tak přidám kázání, které letos na podzim napsala má starší sestra.

Celý článek

Zkouška z křesťanství

V reakci na vaše komentáře chci přičinit jednu svou osobní vzpomínku.

V prvním ročníku religionistiky jsou tři postupové zkoušky, z úvodu, to jsou obecné pojmy a metodologie, to je hned v prvním semestru, po dvou semestrech pak z buddhismu a z křesťanství. Postupové zkoušky se skládají před tříčlennou zkušební komisí. Studovala jsem jako vetřelec, mimořádná studentka, už třetím rokem a některé zkoušky už jsem měla hotové, věděla jsem, že mne přijali k řádnému studiu, ale chtěla jsem si zkoušku z křesťanství udělat tehdy, kdy jsem navštěvovala příslušný kurs. (Později mi moje mimořádné zkoušky na moji žádost uznali.) Všichni tři zkoušející byli maximálně milí a vstřícní, snažili se nahrát mi takové otázky, které by mi mohly vyhovovat. Se starověkem nebyl žádný problém, počátky křesťanství mne vždycky fascinovaly a přednášející to dobře věděl, takže tato část byla ok. Na středověk jsem dostala františkány, každý z mých kolegů by jistě zajásal. To celkem taky ještě ušlo, i když jsem si nemohla v ten moment vzpomenout, koho z františkánů zařadit kam ve sporu realistů s nominalisty. Ale jaktakž to nakonec prošlo. Poslední zkoušející, z novověku, která věděla, že jsem dcera evangelického faráře, mi to chtěla ulehčit nejvíc a tak mi dala pietismus. To byl můj konec. Bruslila jsem v tom jako koza na ledě, nebyla si schopná vzpomenout na vazby mezi představiteli, na názvy jejich děl, na jejich sociální projekty, no prostě hrůza. Myslela jsem, že mě od zkoušky docela jistě vyhodí, ten den všichni kolegové odpadávali jak na běžícím páse. Nakonec byli zkoušející shovívaví, mám tu zkoušku dokonce za dvě, ale jsem přesvědčená, že mi přidali, sama bych se asi vyhodila. Svou roli hrály asi ty zvládnuté počátky ve starověku.

Zůstal mi děsně trapný pocit a do budoucna docela strach. Vzhledem k tomu, že bakalářku píšu z počátků křesťanství, tak státnice budu mít ze západních tradic. Starověká náboženství jsou totiž jako specializace možná až na magisterském stupni. Takže znovu se pokusím našprtat středověk a novověk, aby to v červnu, pokud ovšem všechno půjde jak náleží, nedopadlo hůř než tehdy.

Myslím, že na jaře budu svůj blog zneužívat i k tomuto účelu, pokud to ovšem ctěným čtenářům nebude vadit.

Vánoce jinak

(Apokryf, který jsem sesmolila před pěti lety, když jsem psala na stejné téma svou první religionistickou práci)

Tak vám povím, co se u nás v Betlémě nedávno stalo. Starý tesař Josef, myslím, že ho znáte, se po smrti své manželky zasnoubil s dcerou svého příbuzného Jakuba Mirjam. Taková mladá, nenápadná putička to byla. Zaplatil za ni Jakubovi řádně, věno bylo dost velké, ještě jsme si říkali, kde na to vlastně bere, ale než Jakub vystrojil svatbu, koukáme, Mirjam je v tom. Josef se zlobil, to se ví, ale on je to takový zbožný člověk, pořád si čte v Zákonu, ten zná snad všechny předpisy, tak hned věděl, co má dělat. Udal Mirjam na Radě starších města. No, provinění Mirjam bylo už tak očividné, že se ji ani Jakub neodvážil hájit, vrátil Josefovi věno bez řečí. Jen Mirjam plakala a drmolila cosi o Božím andělu. To si ale dala. Rada jí kromě smilstva přišila navíc ještě rouhání. A tak tam stála u dveří Jakubova domu a modlila se dvaadvacátý žalm, když se na ni snesla sprška kamení. Každý bohabojný betlémský muž jedním hodil, aby pomohl vymýtit zlo z našeho středu. On i Jakub je velice zbožný, tak mrtvolu ještě ten den pohřbil a pak se řádně očišťoval. A to se stalo tehdy, když nad Betlémem svítila ta velká hvězda. A pak přišli ti východní mágové a hledali u nás v Betlémě právě narozeného krále. U nás v Betlémě. Takový Zapadákov. Kdo to kdy slyšel. To za časů krále Davida bylo všechno jinak.

Poslední neděle a podobenství o hřivnách

osobní úvaha

Je poslední neděle v církevním roce, jsem doma s maminkou a posloucháme bohoslužby v rozhlase. A jako čteni je podobenství o hřivnách Mt25,14-30. Myslím, že ho asi všichni znáte a hlavní myšlenka je jasná. Komu je hodně svěřeno, má také povinnost se svěřeným zacházet tak, aby ve chvíli zúčtování byl vidět přírůstek.

Tahle myšlenka není jen v křesťanství, je vlastní i východní tradici. Ten, kdo má dobrou karmu, má žít a jednat tak, aby karmické následky jeho činů zlepšovaly anebo aspoň nezhoršovaly karmu jeho následníka v dalším životě, to je individuálně někdo jiný, takže má odpovědnost za budoucí kvalitu života jiného člověka. Má odpovědnost i proto, že sám ve svém životě využívá životní úsilí svého předchůdce.

Ale zpět k hřivnám. Na tom podobenství je zarážející spíš ten fakt, že poslední služebník byl pokárán a zavržen, i když se choval podle Zákona správně a nic nezpronevěřil, dokonce je mu doporučováno, aby se choval při snaze o zisk proti ustanovením Zákona, půjčování na úrok bylo totiž zakázáno Ex22,25 a jinde. Měl při své službě překonat strach, nebát se riskovat a dát se i nevyšlapanými cestami.

Myslím si, že patřím k lidem s dobrou karmou. Dostala jsem tolik dobrého, že se leckdy nestačím divit. Nemohu zmiňovat všechno, bylo by toho opravdu hodně. I to, že jsem tady ve vaší společnosti a mohu toto napsat, je dar. A mohu číst o životních radostech i starostech, zkušenostech ostatních. Leckdy je to úsměvné, ale někdy to bývají i velice bolestné věci, i takové, které jsem nikdy nemusela zažít. Čtu sice noviny a dívám se na zprávy v televizi, ale k tomu člověk časem otupí, kontakt na blozích je bezprostřednější. Taky komentáře i diskuse mne leckdy donutí k přemýšlení, přece jen trochu jinak než dřív, rozhodně míň akademicky.

Mám teď šílený pocit, že jsem tím líným služebníkem, který se bál riskovat, choval se celý život podle Zákona a k rozmnožení hřiven možná právě proto nedokázal nijak přispět.

Tak jsem teď vykecala své špatné svědomí a příště zase věcně a odborně.

Vánoce 1

Začnu tím, že se omluvím. Rozhodně nejsem takový zlouš, jakého ze sebe dělám.

Vánoce mám moc ráda. Přesto, že už dávno nejsem dítě, vždycky znova se na ně těším. Byly u nás možná přece trochu jiné, jsem totiž dcera evangelického faráře, takže u nás nenaděloval dárky Ježíšek ani žádná jiná nadpřirozená postava, taky jsem nepěstovali žádné věštebné praktiky spojené se Štědrým večerem. Ale stromeček jsme měli, vlastně hned dva veliké stromy, jeden v kostele a jeden doma na faře, cukroví jsme pekli v míře veliké, protože ve sboru se taky poslední adventní neděli konala dětská vánoční besídka, všechny děti z nedělní školy dostaly malý dárek, většinou nějakou knížku, a taky balíček cukroví. Kdo z rodiny byl schopen trochu zpívat, ten s pěveckým sborem nacvičoval vánoční písně, které potom byly zpívány na vánočním koncertu a taky při slavnostních vánočních bohoslužbách. Tatínek měl od začátku církevního roku (tady vysvětlení (vůbec vysvětlení věcí, které byste nemuseli vědět, budou v závorkách): církevní rok začíná první adventní nedělí, 4 neděle před vánočními svátky, letošní první adventní neděle připadne na 30.11.)) plné ruce práce, protože se na všech stranách něco nacvičovalo, organizovalo, chystalo a množství bohoslužebných shromáždění a také potřebných kázání, silně narostlo. I pro faráře jsou vánoce nejpracovitější část roku, nejen pro obchodníky a účetní. I přes toto zvětšené množství práce a chvatu byla u nás vždycky pohoda a všichni jsme se z Vánoc radovali. Vánoce jsou prostě krásné svátky. Jeden odkaz, abyste si mohli počíst:
http://www.stripky.cz/svatky/vanoce/seznam.html

Ale zpět k mým výhrůžkám. Pro začátek si pomůžu znovu něčím osobním, nezlobte se na mne, příště už se pokusím být zase střízlivý religionista.

Nejenom můj tatínek, i můj synovec je farář, teď na sboru episkopální církve v Nové Anglii. Když nám loni posílal vánoční pozdrav, byl na tom zdravotně můj tatínek už opravdu hodně špatně. Synovec kromě přání dědečkovi a babičce také humorně popsal svoje adventní pracování, byl na svém novém působišti první Vánoce, takže měl i z tohoto důvodu trochu trému. A mimo jiné psal: "Chystám teď několik vánočních kázání, budu asi kázat na některé z osvědčených textů Iz53, Lk2,1-20 a Mt1,18-2,18. Copak můžu přijít a říct těm milým lidem, že Vánoce jsou vlastně pohanské svátky zimního slunovratu, že se začaly slavit až ve čtvrtém století, aby překryly tradici, která se nedala překonat, že je to vlastně politická objednávka, a v každé části říše bylo proto stanoveno jiné datum? A mohu prozradit, že si jsem sice skoro jistý historicitou Ježíšovou, ale zrovna tak jsem si skoro jistý, že datum narození neodpovídá nejenom dnem, ale ani rokem, že taky nevím, kde se narodil, ale skoro jistě ne v Betlémě. Že vůbec o jeho pozemském životě mám jen zprávy o generace pozdější zapsané z útržků vzpomínek ve třech různých teologických provedeních pro různé cílové skupiny posluchačů, tři různé helenistické biografie, které jeho postavu stylizují pokaždé jinak? To těm lidem prostě nemohu udělat."
A dovolím si uvést část své odpovědi: "Nemyslím si, že by mi to vadilo. Věříme, že ten historický Ježíš, o kterém toho mnoho nevíme, je zároveň Christos (řecky, hebrejsky mášiach, doslova Pomazaný, ve smyslu Vyvolený Boží), jeho příchod slavíme, a on k nám přichází přece každý den v lidech kolem nás  Mt25,35-40."

Tolik osobní vzpomínky a vyznání, od zítřka rozbory.

Musím si postěžovat

Usoudila jsem, že je dobrá věc, mít ICQ, a nainstalovala si ho.

Pravdivě jsem vyplnila všechny údaje, protože se domnívám, že nemám co skrývat. A těšila jsem se, že se můj adresář zaplní lidmi, které už z blogů znám a budu s nimi moci být v lepším kontaktu. Také svoje ICQ 272688229, nick didactylos, dávám tímto svým čtenářům ve známost.

Ale hned na začátku jsem byla překvapena tím, že se začali ozývat mužové, kteří na netu loví staré ženy a nabízejí se jim jako milenci. Tak nevím, zbláznila jsem se já, nebo oni? Pro všechny bohy starověku a novověku, jaký to má smysl? 

Dar Ameriky Evropě

Hádejte, které dary Ameriky Evropě byly v celé historii nejvýznamnější.

Ti, kteří odpověděli kukuřice a brambory, mají pravdu.
V našich zeměpisných šířkách jsou brambory důležitější než kukuřice, proto v dalším zahrnu svou chválou je, kukuřice by si ovšem chválení také zasluhovala.

Nevím, jak jste na tom s vařením, ale pokuste se představit si, že brambory nemáte k dispozici. Brambory vnímáme jako naprostou samozřejmost. A přitom jsou to právě ony, které zbavily Evropu pravidelně se opakujících hladomorů. (Zcela mimochodem: Víte, proč vznikla pověra, že nevěsta, která má svatbu v květnu, do roka umře? Protože případný porod hned po svatbě počatého dítěte připadl na nejhorší období v roce, konec zimy, kdy už docházely zásoby a nebezpečí pro rodičku i dítě bylo největší.)

Ale počítejte chvíli se mnou. Chtěla jsem zjistit, jak velkou plochu bych potřebovala na základní uživení se a srovnala jsem si údaje o bramborách a pšenici. Počítala jsem se základní denní dávkou 6000kJ, to je opravdu hodně málo, spíš taková redukční dieta. Brambory mají ve 100g 330kJ, potřebujete tedy na tuto denní kalorickou dávku 1,8kg, mají výnos asi 22-36t/ha, tedy potřebná plocha je 0,5-0,75 m2. Navíc můžete si brambory vypěstovat i na zahrádce, odpadají další technologické postupy při zpracování, jsou vlastně zeleninou, a tak vám dodají sice malé, ale nezanedbatelné množství vitaminu C. A teď pšenice, žito by dalo výsledky ještě horší. Chleba má, podle druhu asi 1000kJ v 100g. Potřebujete tedy 0,6kg. Na 1kg chleba spotřebujete 70dkg mouky. Výnos pšenice je 4,2-6t/ha, výtěžnost zpracování obilí na mouku je zhruba 65%, vychází tedy 1,1-1,55 m2. Výnosy žita jsou menší, tak by to bylo s žitným chlebem samozřejmě víc. Je absurdní myslet si, že by se dalo živit samotnými bramborami, stejně jako by bylo asi dlouhodobě neúnosné živit se jenom chlebem, ale i tento malý počtářský pokus přispívá k chvále brambor.

Navrhuji, abychom při příští konzumaci nějakého bramborového pokrmu s povděkem vzpomněli na ty, kteří i pro nás brambory domestikovali.

...a neuveď nás v pokušení

Bydlíme v přízemí starého rodinného domu se složitým půdorysem se spoustou výklenků a kamennou podezdívkou. V té podezdívce ve stěnách u koupelny a u kuchyně s námi bydlí mravenci, snad odjakživa. Většinou naše soužití probíhá mírumilovně. Před několika lety se ale mravenci rozhodli, že budou ve větší míře využívat naši kuchyni, respektive budou častěji navštěvovat naši kuchyňskou linku, aby se podívali, jestli tam nemáme něco dobrého. Všechna naše snaha domluvit jim po dobrém byla marná, hubení vším, co jsme mohli koupit v obchodech, i tím, co nám kdo poradil, byla bez výsledku. Zjistili jsme, že nemají rádi sladké, že jsou masožraví, nejvíc jim chutnala špinavá voda. Dodržovali jsme proto úzkostlivou hygienu, aby pro ně nic nezůstávalo, nikdy předtím ani potom jsme asi tak uklizeno v kuchyni neměli. Až jednou se převrhla sklenice od piva a na lince zůstala docela malá loužička. Netušila jsem, že by mravenci mohli mít rádi pivo. V okamžiku byla loužička piva plná mravenců.

Pohled na opilé mravence byl dílem směšný, dílem hrůzný. Někteří se potáceli na všech svých hmyzích nohách, ti, kteří ještě mohli chodit, se pohybovali krajně zmateně, zcela rozdílně od své normální cílevědomosti. Zkrátím své líčení. Většina to nepřežila. Byli zřejmě i takoví, kteří intoxikaci alkoholem přežili, po vystřízlivění podali doma zprávu. A najednou jsme měli od mravenců pokoj. Už se neobjevili. Víme, že s námi bydlí dál, protože jejich okřídlený dorost, který má v hlavách jen to jediné, u nás v koupelně i v kuchyni za teplých červnových nocí pořádá svoje nálety. Ale jinak nic, přestože už nemůže žít žádný pamětník pivní ochutnávky.

Mravenci jsou prostě inteligentní.

Posvátná svatba

Dnes se chci věnovat novoročnímu rituálu v Sumeru, hieros gamos neboli posvátné svatbě. Při něm panovník na vrcholu chrámu veřejně souložil s bohyní plodnosti zastupovanou nejvyšší kněžkou. Byla to samozřejmě radostná slavnost, ale taky velice vážná věc, protože na ní záležel prospěch celého společenství v následujícím roce, zaručovala plodnost polí, zvířat i lidí v celém příším vegetačním období. 

Já jsem hrozný šťoura, takže mne hned napadlo několik kacířských otázek. Co když panovník při aktu selhal. To by jistě znamenalo tragedii pro celý národ, ale někdy by asi nebylo se co divit, panovník, když se stal panovníkem, už nemusel být nejmladší, mohl být nemocen, taky ho možná nejvyšší kněžka už nemusela vzrušovat, také ona při svém vysokém postavení mohla patřit do starého železa, (pardon, železo tehdy ještě neznali)....

Chtěla jsem vědět, jestli panovník mohl být zastupován, jestli byl za případný neúspěch celé akce volán k odpovědnosti. Zdá se, že bližší podrobnosti už nejsou známé. Škoda.

Představte si však aktualizovaný rituál v dnešních IT podmínkách. Místo novoročního projevu prezidenta celý národ v televizi fandí svému prezidentovi při hieros gamos s vybranou představitelkou některé státem uznávané církve, máme jich 22 první kategorie.

A možná ve výběru té představitelky by byl největší háček. Vybral by si ji prezident sám? Pak by byl jistě obviněn z politické stranickosti a z nadržování. Byla by vybrána podle početnosti zastoupení v populaci? Nevím, koho by mohla římskokatolická církev delegovat a přitom se nezpronevěřit svým zásadám. Vybírali by podobně jako pro nedělní bohoslužby v rádiu? A co na to církevně nezařazení, kterých je u nás teď už většina?

Myslím, že je to složité a budeme to muset nechat na našem vševědoucím parlamentu.

Hruška B.(1987): Pod babylónskou věží

Chvála chleba vezdejšího

Po tatínkově smrti jsem na pěstírnu karmajóginů rezignovala a při péči o maminku se rozhodla vrátit k riziku svého svobodného povolání. A tak teď znova, ale postaru, pracuju zadarmo. Aplikace, kterou momentálně tvořím, má být odevzdaná k prvnímu zkušebnímu provozu na konci srpna, a obchodní oddělení společnosti, pro kterou ji dělám, se už začalo zabývat myšlenkou mé smlouvy na letošní rok. Někdy koncem září, až se všichni vrátí z dovolené, bych mohla dostat první návrh. Pokud všechno půjde známým tempem, mohla by být smlouva uzavřena dokonce už na začátku listopadu. To už moje práce, pokud se zadaří,  bude hotová, odevzdaná a po veřejné prezentaci. A pak budu jenom doufat, že mi snad v historicky krátké době i něco zaplatí. Život OSVĆ bývá někdy dost napínavý.

Ale věc má i dobrou stránku. Přiměla mě k úvaze o nesamozřejmosti prosby Otčenáše

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Mt 6,11

Slovo vezdejší je takové starobylé, málo užívané.

staročesky veždajší, rozumí se tím to, co je vždy, každodenně. Tak překládají Kraličtí řecké slovo epiúsios. Jediný mimobiblický doklad tohoto slova ho používá jako technického [odborně ustáleného] výrazu pro denní dávku vojenského stravování. Zdá se tedy, že výraz není označením časovým, nýbrž měrovým: tolik, kolik je ho třeba, na den potřebný. Viz Př 30. 7-9 zkrácená citace (Novotný A.,1956)

O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě dostatečně chlebem, tak abych nasycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. Př 30, 7-9

A tak Tě tedy, milý Bože, prosím o každodenní příděl vojenského stravování pro nás všechny.

Bible kralická podle vydání z roku 1613

Bible, ekumenický překlad s výkladem, od roku 1973

Novotný A. (1956): Biblický slovník, heslo vezdejší, str. 1187-1188.

Škromachova pěstírna karmajóginů

Když jsem se v prosinci 2001 rozhodla pod tlakem okolností nechat práce a zůstat doma a pečovat o nemocné rodiče, netušila jsem, jaké různé potíže administrativního rázu mě čekají. Vyznat se ve spleti různých předpisů, odhlašovat se na živnostenském a na finančním úřadu, přihlašovat se na obecním úřadu a na městské správě sociálního zabezpečení a různé podobné radovánky. Praktický dosah některých těch přihlašování a odhlašování se nakonec ukázal až při podávání přiznání daně z příjmů v březnu tohoto roku a rozhodně to bylo dost nemilé překvapení. Nejhorší ale tehdy bylo, že za mnou zůstala nedokončená práce. Pracovala jsem jako externí spolupracovnice vývojových týmů větších společností už několik let, a teď jsem podle platných zákonných norem nesměla najednou pracovat vůbec. Mám skvělou rodinu, která mi umožnila i ve ztížených podmínkách dělat aspoň to nejnutnější, všichni pomáhali pečovat. A tak jsem celý rok vlastně pracovala zadarmo. První půlrok úplně, v druhém se předpisy změnily a já si mohla přivydělat zhruba tři tisíce měsíčně.

Uvažovala jsem o tom, proč jsou podmínky pro ty, kteří o někoho pečují, tak přísné. A myslím, že už jsem na to kápla. V rámci zvětšování dobré karmy národa je přece potřeba vypěstovat z ochotných jedinců dokonalé karmajóginy. Pokud se to osvědčí, mohli bychom to zkusit na větší skupině obyvatel.

Boží buchty

Můj syn umí péct moc dobré buchty. Naučil se to od babičky, protože má buchty rád, a taky proto, že já jsem se je nenaučila péct nikdy. Když jsme zjistili, jaké buchty peče, nechali jsme pečení buchet už napořád na něm. (Tak to ostatně dopadá vždycky, když ukážete, že něco opravdu umíte, pak už nemáte možnost se příslušné činnosti zbavit). Já při pečení většinou funguju jako pomocná pracovní síla. Musím se přiznat, jak velice mne fascinuje kynutí kvásku. To dáte droždí do hrnku, uděláte mu dobré startovní podmínky v podobě dostatečných zdrojů pro další rozvoj a pak jen sledujete, jak se nesčetné množství malých živých tvorů snaží. Kvasnicová civilizace bují, nejdřív pomalu, později stále rychleji, mnoho generací kypí životem, roste, buduje  a rozšiřuje svůj svět ve svém omezeném vesmíru, pracuje se jim skvěle, tedy pokud základ civilizace byl zdravý a dali jste mu všechno pro bouřlivý rozvoj. A pak je vezmete a strčíte do připravovaného těsta, jejich život je teď o hodně těžší, zato prostoru mají o hodně víc. Dopřejete jim ve ztížených podmínkách mnohem víc času a ony zase změní svůj svět k nepoznání. Když usoudíte, že už svou práci, kterou jste po nich chtěli, odvedly, uděláte z těsta buchty, ještě je necháte chvíli na plechu kynout a pak je strčíte do vyhřáté trouby. A máte buchty. Civilizace zahynula.

Neměla jsem to srdce, abych s kvasnicovou civilizací nějak drsně experimentovala, ale během času jsem i tak získala nějaké poznatky. Když kvasnice koupím předčasně a pak se k pečení nedostaneme, kvasnice ve svém utlumeném stavu onemocní a nejsou už schopny se později rozvíjet ani v těch nejlepších podmínkách a musíme je vyhodit do koše na odpadky. Nikdy jsme je nenechali rozvíjet se tak usilovně, aby ze svého hrnku vytekly a pak následně zahynuly na vyčerpání zdrojů. Ale přesto vím, jak taková zkomírající civilizace vypadá. Když totiž vyklopíte kvásek do těsta, a hrnek hned neumyjete, uvidíte ve zbytcích kvásku ve špinavém hrnku právě tento obraz postupného odumírání. Velice různé mohou být osudy kvasnic.

Nejsme my nakonec jen materiál na Boží buchty?

Zabíjím nerada, ale dělám to často

Na verandě mezi květináči se před časem usídlil velký pavouk. Vybudoval si postupně skvělou několikaposchoďovou pavučinu s impozantním vchodem, kam vždycky vyběhl, když jsem skrze tu jeho stavbu zalévala květiny. A teď několik dní se už neukázal. Tak nevím, jestli se odstěhoval, protože se mu u nás už nelíbilo, nebo v těch vedrech zahynul. Je mi to upřímně líto. Patřím mezi ty šílené lidi, kteří vysvobozují pavouky z vany, domlouvají mravenčím královnám, které se rojí v koupelně, že snaha založit nové mraveniště ve vlasech obyvatel je stejně marná. Když jsem onehdy na zahradní cestičce šlápla na páskovku, což bylo vzhledem k mé tonáži pro pásovku smrtelné, měla jsem výčitky svědomí celý týden a vzpomínám na to dodnes s lítostí.

Ale přesto...

Uvažovali jste někdy nad tím, jak je přikázání desatera Nezabiješ nebo případně ahimsá – neubližování, abychom neopomněli východní tradice, ve své jednoduché podstatě nesplnitelné?

Každá vaše jednotlivá buňka se dopouští řízené sebevraždy, když skončil její naprogramovaný cyklus dělení (jen rakovinné buňky jsou nesmrtelné), váš imunitní systém bojuje každou chvíli vašeho života se skutečnými i domnělými vetřelci a zabíjí všechno, co se mu nezdá, a je to samozřejmě dobře pro udržení vašeho života a je naprosto perfektní, že to není ponecháno vaší možná příliš altruistické vůli. Takové zabíjení jsem nazvala zabíjením z nutnosti.

Hájíte sebe i své obydlí, své nejbližší, ať už jsou to lidé, zvířata nebo rostliny proti všem škůdcům i nemocem. To je snad zabíjení potřebné.

A pak taky musíme něco jíst. Přiznám se, že nejsem vegetarián, stejně si myslím, že vegetariáni kážou dvojí morálku, protože i salát je přece živý. Být veganem, který se živí jen plody, aby neubližoval, je docela dost namáhavé (a asi taky nezdravé). Tudy zřejmě cesta nevede. Také předpokládám, že si nenecháte jen z lásky k bližním, sežrat své šaty od molů. Ale uznávám, že toto zabíjení je už jenom zabíjení z pohodlnosti.

Takže je to opravdu tak. Zabíjím nerada, ale dělám to neustále.

Jak jste na tom vy?

Je to stejně divný svět, řežu někomu pohlavní orgány, abych je darovala někomu jinému, aby měl radost.

ponocování se Smrtěm

Vždycky jsem si myslela, že psaní deníků je poněkud úchylné mrhání drahocenným časem, ale několikaleté každonoční ponocování se Smrtěm, hmatatelné tušení jeho přítomnosti, mě přimělo změnit názor. Beru deník jako možnost hovoru k sobě, odění do slov myšlenek jinak neartikulovaných.